Trombonista Lukáš Besuch: V Česku jsem dosáhl kariérního vrcholu

Dvaadvacetiletý student Akademie múzických umění v Praze a zároveň nejmladší člen České filharmonie nosí hudbu v srdci už odmalička. „I po těch letech je to pro mě spíše zábava než povinnost,” říká Lukáš Besuch. Co obnáší práce snů, o kterou usiluje mnoho hudebníků i celý život a jaké je být součástí nejlepšího orchestru v České republice, sdělil v rozhovoru pro Stisk.

Od kolika let se věnuješ hudbě?

K hudbě jsem se dostal díky rodičům už v útlém věku. Jelikož pocházím z hudební rodiny a hudba je u nás na denním pořádku, rodiče mi dali nástroj do ruky hned jak to šlo. Zhruba v šesti letech mě zapsali na klavír, protože na trombon se nezačíná tak brzy, jelikož hodně váží a dítě ho neunese. O nějakou dobu později mě táta začal táta učit na baryton, což je takový mezikrok k trombonu. Na ten jsem hrál čtyři roky, a poté jsem se teprve začal intenzivně soustředit jenom na trombon. Myslím si, že mi bylo okolo deseti let.

Našel by sis cestu k hudbě, i kdyby rodiče hudebníci nebyli?

Těžko říct. Myslím si, že bych si sám trombon rozhodně nevybral, protože to není úplně běžný nástroj. Tím, že na něj hrával můj děda a nyní i táta, přišlo mi přirozené se mu také věnovat. Původně se mi trombon ani tolik nelíbil, ale protože jsem hned jezdil na soutěže, kde se mi poměrně rychle začalo dařit, už jsem u toho zůstal. Asi to tak mělo být, nevím čemu bych se věnoval dnes, kdyby to nebyla hudba. Možná by mě k ní srdce přesto nějakým způsobem zavedlo.

Stačí mít talent, aby ses dostal na tak prestižní místo jako jsi ty, nebo musí člověk i hodně trénovat?

Myslím si, že to jde ruku v ruce. Samozřejmě jsem určitě zdědil hudební talent a cítění po rodičích a prarodičích. Lhal bych, kdybych řekl, že geny nehrají roli. Podle mě ovšem píle předčí talent. Hodně jsem si toho vydřel, a to kde jsem teď, nebylo zadarmo.

Jaká byla tvoje cesta do České filharmonie?

Ve filharmonii jsem začínal v Orchestrální akademii, což je program, který je nabízen především studentům. Pokud projdou konkurzem, mají možnost dva roky navštěvovat filharmonii a učit se od těch nejlepších. Zároveň si zahrají přibližně jeden program za měsíc přímo s orchestrem. V akademii jsem začal působit v osmnácti, poté přesně po dvou letech mi štěstí zahrálo do karet. V roce 2020 byl totiž vypsán konkurz na trvalou pozici na trombon. Tehdy jsem vyhrál a stal se oficiálním členem České filharmonie. Teď začínám třetí sezónu a celkově v orchestru působím už pět let.

Je konkurz na takové místo něčím výjimečný?

O místo jsem se ucházel víckrát. Poprvé jsem ještě neměl tolik zkušeností. Druhý konkurz byl na bastrombon, kterému se tolik nevěnuji, přesto jsem ale skončil druhý. Napotřetí to konečně vyšlo na pozici druhého trombonu s perspektivou trombonu prvního. Nejdříve se posílají nahrávky, na základě kterých filharmonie pozve do dalšího kola zhruba deset nejlepších. Poté probíhá jedno kolo anonymně za plentou, kdy v hledišti zasedají členové filharmonie jakožto porota, kteří hodnotí slovy ANO a NE. Druhé kolo už je neanonymní. Já jsem získal místo během covidu, kdy se nás zúčastnilo jenom šest, protože se nemohli dostavit lidé za zahraničí.

Jsi ve Filharmonii nejmladší?

Ano, pokud se bavíme o stálých pozicích.

Je možné se z tohoto postu posunout ještě někam výš?

Samozřejmě, člověk se chce stále posouvat, ale co se týká Česka, zde jsem dosáhl kariérního vrcholu. To ovšem neznamená, že když jsem se dostal do České filharmonie, už pro to nemusím nic dělat. Se mnou hrají tak špičkoví hudebníci, že si nemohu dovolit polevit a každý den cvičím tak, abych s nimi udržel krok. Vždy kolem mě budou zkušenější hráči. Zvažoval jsem i zahraniční konkurzy, ale popravdě mě zatím jiná země tolik neláká. Pokud by byl nějaký konkurz ve Vídni nebo Berlíně, tak bych ho pravděpodobně zkusil. Možná bych i změnil názor. Každopádně momentálně to mám nastavené tak, že jsem v Praze spokojený a nemám potřebu se nikam stěhovat ani měnit místo působení.

​​​​​​​Stíháš k práci ještě studovat?

Naštěstí jsem úspěšně dokončil konzervatoř. Momentálně se nacházím ve druhém ročníku na Akademii múzických umění v Praze. Přiznávám, že skloubit to dohromady je extrémně náročné. Tento semestr jsem ve škole téměř nebyl.

Máš motivaci vůbec školu dodělat, když k práci už titul nepotřebuješ?

Ano, to určitě mám. Jedním z profesorů je i můj kolega, který se mnou hraje ve filharmonii. Neustále se od něj mám co učit. Celkově ta škola člověku pomůže dostat se na jinou úroveň. Také se to vyplatí po platové stránce. Hudebník, který má vysokou školu, je ve filharmonii lépe finančně ohodnocen. Momentálně se připravuji na soutěž Pražské jaro, kde jsou rady profesorů k nezaplacení.

Myslíš si, že budeš v orchestru působit celý život?

Zvažoval jsem i vyučování hry na trombon. Času je ale tak málo, že si zatím nedokážu představit, jak bych to stíhal. Tu myšlenku ale v hlavě mám.

Kdo je tvůj vzor?

Vzorů mám více, jedním z nejdůležitějších je ale už od malička můj táta.