V karanténě jsem psala a přemýšlela, až moc, říká mladá zpěvačka

Pochází z Prahy, ale má srbsko-litevské kořeny. Zpívá anglicky. Za svou tvorbu si devatenáctiletá zpěvačka Tea Sofia získala i pozornost odborné veřejnosti. Poté vyhrála soutěž, díky které mohla vystoupit na mezinárodním festivalu Eurosonic v Nizozemsku. Ten však byl v letošním únoru online. Nyní je ve čtvrtém ročníku Gymnázia Jana Keplera v Praze. „Nezpívám jenom pro generaci Z. S mojí muzikou se může ztotožnit každý," říká.

Na vašem debutovém albu STANI zpíváte ve třech písních srbsky. Jinak zpíváte anglicky. Vypadá to, jako byste se vyhýbala češtině. Proč?

To je jednoduché. Anglické písničky jsem začala skládat jako malá. Od dětství také sleduji pořady bez českého dabingu. Hlavně kvůli starší ségře, která se na ně dívala v originále. Čeština mi zkrátka nikdy příliš nepřirostla k srdci. Nemyslím si, že je dostatečně znělá a nechci se nutit do skládání českých textů. Angličtina je pro mě v tomto přirozenější. Srbština je zase krásný jazyk, který je velmi melodický. Ráda bych zaexperimentovala také s francouzštinou nebo španělštinou, ale ty ještě neumím na takové úrovni.

Nesouhlasíte se škatulkováním interpretů do žánrů. Jak byste tedy popsala vaši hudbu člověku, který vás v životě neslyšel?

Sama netuším, kam bych se zařadila. Slovy mě napadá jenom kombinace melancholie a pohody. Zní to blbě, ale lépe to popsat opravdu nedokážu. Vystihuje mě to nejvíce. Podle mě k tomu slouží právě hudba, která dokáže nejlépe vyjádřit její podobu.

Média vás často označují za zástupkyni generace Z. Skrze vaši tvorbu prý reflektujete jejich problémy. Souhlasíte s tím?

Moc ne. Chápu, že si to někdo myslí. Vycházím v hudbě ze svých pocitů, na které asi nahlížím perspektivou svých vrstevníků, ale opravdu se nechci stavět do role jejich zástupce. Ve výsledku píšu o obecných tématech, která v muzice vždy byla přítomná, nehledě na věk.

Mladí lidé teď prožívají krušné časy, kvůli karanténám a distanční výuce. U některých to má negativní vliv na jejich psychiku. Prožívala jste sama nějakou formu demotivace?

Asi jako každý jsem v pandemii měla horší chvíli. Kvůli dostatku času jsem přemýšlela více než obvykle, a to nebylo dobré. Také to někdy ovlivnilo mé vztahy s lidmi, které jsem nemohla potkávat. Ale nebylo to nic vážného. Moji spolužáci jsou dost motivovaní, což mi pomáhá. Navíc se učím ráda a určitá samostatnost mi vyhovuje, dokážu si určit režim.

Budete karanténní pocity promítat do svých budoucích písní?

Explicitně rozhodně ne. Ale některé prožitky se tam podle mě objeví. Je to neobvyklá doba a člověk tak pochopitelně přijde k myšlenkám, které by ho za normální situace vůbec nenapadly.

Mockrát jsem nekoncertovala

Chybí vám živé koncerty?

Upřímně ani nevím, jaké to je vystupovat před lidmi. Moc koncertů jsem nestihla odehrát. Možnost živé interakce mi ale samozřejmě chybí. V něčem mi ale současná doba vyhovuje. Hodně doma skládám a mám rozepsanou spoustu textů.

Několikrát jste ale vystoupila prostřednictvím živého přenosu. Jaké je po vás je hrát jenom kamerám?

Je to v podstatě jako bych si zpívala doma. Vážím si samozřejmě toho, že mám možnost poskytnout alespoň nějaký obsah, ale upřímně z toho nic moc netěžím. Těším se zkrátka na přítomnost lidí.

Připravujete se na maturitu a na přijímačky. Ještě před několika měsíci jste si ale nebyla jistá, jestli zvolíte hudební obor a zda vůbec budete studovat v Česku. Jak jste se nakonec rozhodla?

Pragmaticky. Dlouho jsem přemýšlela nad studiem v zahraničí. Ale nakonec jsem se rozhodla pro společenskovědní obor v Praze. Chci si hudbu užívat mimo akademickou sféru, pořád je to můj koníček. Také je podle mě dobré mít nějaké zadní vrátka. Myšlenka studování v zahraničí mě ale stále neopustila. Když mě tedy obor v Česku nebude bavit, udělám si pauzu a pak se třeba přihlásím na školu do jiné země.

Hudbě se profesionálně věnujete od druhého ročníku gymnázia. Bylo náročné kombinovat kariéru se školou?

Ano, řešila jsem to hodně meškáním hodin. Gymnázium Jana Keplera má však poměrně univerzitní přístup k rozvrhům. Naštěstí to tedy nebyl velký problém. Nicméně přes školní rok se věnuji studiu. Zálibu jsem vždy řešila v létě přes prázdniny, kdy jsem v tomto směru byla nejaktivnější.

Hudba jako byznys

Projevila jste také zájem prorazit na zahraniční hudební scéně. Nemyslíte si, že se v takové fázi člověk musí jednoduše řečeno více prodat?

Asi to tak je. Já dělám všechno nezávisle s lidmi, kteří jsou mi blízcí, ať už je to sestra nebo kamarádi. Nemám žádné manažery. Nikdy jsem netoužila po tom být pod velkou nahrávací společností. Mám pořád naivní představu, že stačí štěstí a tvorba kvalitního obsahu. Tak se to snažím dělat už od začátku a musím říct, že se mi tato sázka vyplatila.

I byznysová stránka je v hudbě důležitá. Máte kvalitně vytvořenou svoji webovou stránku a prodáváte také trička. Máte nějaký tým, který na vás v tomto ohledu klade nároky?

Můj tým je má sestra, která například dělala web. Popřípadě Bojan Bojić, kamarád producent, který mi pomáhá s profesionálními úpravami zvuku. Vše se tedy tvoří v mých úzkých kruzích. To mi vyhovuje. Nikdo na mě netlačí a vždy spolupracujeme tak, abychom vytvořili kvalitní produkt, který je pro mě hodnotný. Nekladu si cíle v tom, kolik věcí prodám a kolik peněz vydělám. Když něco cítím, udělám to jak nejlépe mohu a poté to vydávám mezi lidi. Nerada bych se někdy nějak více podřizovala byznysové stránce.

Není tento přístup také důvod, proč máte úspěch zejména u odborné veřejnosti?

Určitě. Ráda se dostanu do povědomí široké veřejnosti, ale nerada bych, aby to bylo za cenu ztráty plné spokojenosti se svou tvorbou.

Ráda experimentuji

Jste otevřená spolupracovat třeba se známými rapovými umělci?

Určitě, hip hop mi je dost blízký. Dokonce teď i mírně rapové písně tvořím. Ale nechci, aby ze mě byla raperka. Chci se držet zpěvu, protože si myslím, že ho dnes není v určitých kruzích dostatečně slyšet. Ráda však experimentuji. S jedním umělcem se taková spolupráce rýsovala. Kvůli pandemii to bohužel nevyšlo.

Jaký je vlastně proces tvorby alba a hudebních klipů?

Zpočátku jsem o tom také nic nevěděla. Důležité pro mě bylo naučit se pracovat s digitálními zvukovými stanicemi, abych toho mohla udělat co nejvíce sama. Učila jsem se to celé jedno léto a bylo to vyčerpávající. Přineslo to ale své ovoce a nyní základy mohu dělat z domu. Na klavíru tedy většinou vytvořím píseň, sama ji trochu upravím a pak vše končí ve studiu s odborným dohledem Bojana. Videoklipy k hudbě mám tři a všechny vznikaly naprosto spontánně a nízkorozpočtově. Mám štěstí, že moji kamarádi studují video tvorbu a pomáhají mi. Je to ale dost punkové. Jednu píseň jsme točili u mě v bytě a další zase vznikal náhodně při výletu na Slovensko.

Co vnímate pozitivně na české hudební scéně?

Hlavně to, že nyní vychází na povrch spousta nových mladých umělců. Jsou zajímaví a oživující. Dnešní doba v tomto ohledu poskytuje skvělé příležitosti.

A negativně?

Že mezi novými umělci jsou také ti, kteří nemají dostatečné kvality. I ti, kteří mají jenom pocit, že něco hudebně umí se mohou poměrně snadno zviditelnit. Příležitosti s sebou tedy nesou to dobré, ale i špatné.

Tea Sofia

Tea Sofia, celým jménem Tea Sofia Zybartas, je osmnáctiletá zpěvačka z Prahy. Má srbsko-litevské kořeny. Od útlého věku se věnuje hře na klavír, což v jejích šestnácti letech vyústilo ve vydávání své vlastní hudby. Záhy vyhrála soutěž Czeching pod záštitou Rádia Wave. Texty si skládá sama. Ty pak podtrhává akustická hra na klavír nebo elektronické prvky. Loni vydala své debutové album STANI, v němž zazněly i písně zpívané srbsky.