Vztah Čechů k japonské kultuře stojí na stereotypech, říká japanistka

Rozhovory

Vztah Čechů k japonské kultuře stojí na stereotypech, říká japanistka
„Kdybych si mohla vybrat znovu, neměnila bych a opět šla studovat japanistiku. Od čtrnácti let jsem věděla, že je to moje vášeň,“ říká japanistka Tereza Kovalská. Foto: Aneta Petrová
GALERIE collections

Brno – Japonština ji okouzlila v dětství při sledování seriálů. Ve čtrnácti letech se rozhodla, že ji chce vystudovat, a to také udělala. Letos Tereza Kovalská dokončila bakalářské studium japanistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Nyní plánuje studovat v zahraničí a v budoucnu chce trvale žít v Japonsku a pracovat jako tlumočnice. V rozhovoru mluví o náročnosti studia, uplatnění japanistů a postojích české společnosti k Japonsku.

Co je na Japonsku nejzajímavější?

Pro mě je zajímavá tradiční japonská kultura, čímž myslím vzestup samurajské třídy, gejši, umění kaligrafie, kabuki a tak dále. Fascinuje mě i způsob myšlení Japonců, který je odlišný od toho našeho.

V čem konkrétně Japonci přemýšlí jinak?

Například mají úplně jiný morální kodex. Západní morálka se odvíjí od biblického Desatera, zato japonská je situační. Lidé nevnímají dobro a zlo černobíle jako my, ale posuzují vhodnost chování a činů podle podmínek dané situace.

Jak jste se k japonštině dostala?

Na základce jsem objevila anime (japonské animované filmy a seriály, pozn. redakce). Nejdřív jsem ho sledovala v češtině, ale pak mi došly české díly, a tak jsem se začala koukat v japonštině. Čím víc jsem to sledovala, tím radši jsem ten jazyk měla.

Kdy jste se rozhodla, že japanistiku chcete studovat?

V osmé třídě na základní škole jsem dělala cestovatelský projekt a jako téma jsem si vybrala Japonsko. S kamarádkou jsme strávily dva týdny výzkumem. Zjišťovaly jsme si veškeré informace o Japonsku. Čím víc jsem se o té zemi dozvídala, tím víc jsem jí propadala. Zpracování toho projektu byl pro mě zlomový okamžik. Od té chvíle jsem věděla, že chci jít studovat japanistiku.

Jak vypadaly přijímací zkoušky?

Psali jsme test obecných studijních předpokladů a oborový test zaměřený na japonskou historii, geografii, kulturu a umění. Připravovala jsem se tak, že jsem se snažila si zjistit co nejvíc o každém z těch tematických okruhů. Také jsem absolvovala přípravný kurz, kde jsem se naučila dvě japonské abecedy – hiraganu a katakanu. Za jejich znalost se u přijímací zkoušky udělovaly bonusové body.

Je těžké se na japanistiku dostat?

Bylo obtížnější se dostat na Karlovu univerzitu do Prahy, ale na Masarykovu univerzitu v Brně a Univerzitu Palackého v Olomouci přijímací zkoušky nebyly tak náročné. Řekla bych, že není těžké se na japanistiku dostat, ale spíš se tam potom udržet.

Proč?

Studium není snadné. Je to velmi časově náročné, člověk musí mít silnou motivaci. Celý první ročník jsem strávila na třech místech, kterými byly škola, knihovna a můj psací stůl doma. Když student nemá žádné předchozí zkušenosti s tím jazykem a písmem, tak se musí učit stylem, že pořád dokola píše a píše, což zabírá čas.

Je japonština těžká, nebo je zkrátka jen úplně jiná než čeština?

Japonština se klasifikuje jako jeden z nejtěžších jazyků na světě z důvodu, že je velmi složitá. Základní gramatika sice není těžká, ale nabaluje se to. Jakmile se člověk dostane do vyšších jazykových levelů, tak zjistí, že existuje třeba pět různých způsobů, jak říct jednu jedinou věc. Záleží na tom, s kým mluvíte, o kom mluvíte, jaké jsou podmínky, prostředí a tak dále. To je na japonštině to nejnáročnější, hned vedle písma.

Jakou úroveň japonštiny student po absolvování tříletého bakalářského oboru má?

Katedra garantuje po vystudování bakaláře úroveň japonštiny N3, což podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky odpovídá zhruba úrovni B2. Jazyková průprava je opravdu intenzivní. Každý týden zahrnuje dvě lekce gramatiky, písma, konverzace, četby, poslechu a psaní slohů.

Studium japanistiky se ale kromě jazyka soustředí i na kulturu a reálie. Jak je to poměrně zastoupené?

Přijde mi to hodně nerovnoměrné, obzvlášť ve vztahu ke státnicím. Na prvním místě je jazyk a písmo. Na ostatní předměty zaměřené na kulturu, historii a mezinárodní vztahy jsme měli třeba jen jeden předmět za celé studium. Jenže státnice jsou rozdělené na jazykovou a kulturní část. V té kulturní pak jsou přesně ty předměty, kterým studenti věnovali jenom jeden semestr. Takže já osobně jsem se na státnice učila všechno od začátku. Nicméně obor prošel akreditací a nyní se jazykové kurzy osekaly a věnuje se víc prostoru těm s kulturním zaměřením.

Státnice jste letos úspěšně zvládla. Co dál?

Když jsem se rozhodovala, jaký zvolit obor pro navazující magisterské studium, tak jsem vybírala mezi asijskými studii v Olomouci a environmentálními studii na Fakultě sociálních studií (FSS) Masarykovy univerzity v Brně. Nakonec zvítězila ta druhá možnost.

Japonsko je zamořené plasty

Proč zrovna environmentální studia?

Když jsem poprvé přijela do Japonska, tak první věc, které jsem si všimla, bylo zamoření plasty. Byla jsem v šoku. Nemohla jsem uvěřit, že tak vyspělá země má tento problém. Tehdy jsem chtěla vědět, proč to tak je, a tak jsem se do tématu ponořila a zjistila jsem, že se mu chci do budoucna věnovat a propojit ho se svou vášní pro japanistiku. Jsem na FSS jen na rok. Hlásím se na magisterské studium do Japonska a k přijímacímu řízení potřebuji vypracovat návrh diplomové práce. Doufám, že mi environmentální studia pomohou správně uchopit výzkum, který chci dělat.

Měla jste tento plán od začátku?

Ne. Když jsem se definitivně rozhodla pro environmentální studia, tak jsem najednou měla pocit, že jsem udělala obrovskou chybu. Japanistika mi začala chybět. Zmocnil se mě velký neklid. Nakonec jsem to vyřešila tak, že chci pokračovat v asijských studiích. Hlásím se do Japonska a pak ještě do Finska.

Co vás láká na studiu japanistiky ve Finsku?

Hlásím se na Univerzitu v Turku, zajímá mě obor East Asian Studies, který se soustředí nejen na Japonsko, ale také na Koreu a Čínu. Nabízejí tam i výuku čínštiny a korejštiny. Čínština mě moc neláká, ale na korejštinu se těším.

A co finština?

Finsky se už dva roky učím, takže si říkám, že by bylo dobré jet tam a naučit se jazyk používat v praxi. Dostala jsem se k tomu náhodou, v Japonsku jsem se setkala s Finy, a když jsem je poslouchala, tak se mi finština zalíbila. Zní jako vymyšlený jazyk.

Chcete tedy raději do Japonska, nebo do Finska?

Chtěla bych víc do Japonska, ale myslím si, že mnohem větší šanci, co se týče přijímacího řízení, mám ve Finsku. Hlásí se tam míň lidí, tudíž je menší konkurence.

Většina japanistů končí mimo obor

Proč vlastně japanistiku jako navazující magisterský obor nenabízí Masarykova univerzita?

Protože by bylo obtížné ho naplnit. Bakalářské studium v Brně ukončí zhruba sedm studentů za jedno státnicové období. Magisterské obory zaměřené na japanistiku jsou v Česku dva – v Praze a Olomouci. I ty je problém kapacitně zaplnit.

Čím to je?

Většina japanistů nepokračuje ve studiu. Ty tři roky bakalářského studia jsou tak náročné, že studentům seberou veškerou sílu. Spousta lidí jde pak raději pracovat, velmi často míří úplně mimo obor a dělají práci, která s japonštinou nemá nic společného. Moje spolužačka například pracuje v arabské firmě a prodává zbraně, další pracuje v obchodě s oblečením, jiný spolužák se zase živí jako IT specialista.

Kde se mohou japanisté uplatnit, pokud chtějí zůstat v oboru?

Hodně japanistů učí. Obzvlášť bezprostředně po ukončení studia, když úroveň jazyka není tak vysoká a člověk ještě není schopný tlumočit nebo překládat, tak je dobré doučovat. Díky tomu zůstáváte v přímém kontaktu s jazykem a zlepšujete se. Zkušenější japanisté se pak uplatní v tlumočnictví a překladatelství. Jenže jak říká jeden z nejvýznamnějších českých japanistů Karel Fiala: „Překladatelství je velmi drahé hobby.“ Neuživíte se tím, naopak je k tomu potřeba další zaměstnání, které bude překladatelskou činnost financovat. Nejperspektivnější je tlumočnictví.

A k tomu magisterský titul není potřeba?

Hodí se třeba ve chvíli, kdy člověk chce pokračovat v akademických kruzích, ale na práci tlumočníka bohatě stačí bakalář. Pak už je nutné se co nejvíc zdokonalovat v jazyce, což lze dělat doma.

Kde se chcete uplatnit vy?

Nejspíš bych chtěla pracovat pro nějakou japonskou firmu jako tlumočnice. Poslední dobou si také pohrávám s myšlenkou, že bych zůstala v akademických kruzích a zkoumala Japonsko. Kdoví, třeba budu jednou učit na univerzitě. Jsem otevřená více možnostem, všechny však spojuje to, že v budoucnu chci žít trvale v Japonsku.

Říkala jste, že už jste tam byla. Kdy jste tam jela?

Byla jsem na kulturně-výměnném pobytu v oblasti Tokia. Jela jsem tam v létě 2019. Byly to nejlepší tři týdny mého života. Jenže je to krátká doba a nedá se to srovnat například s ročním studijním pobytem.

Na ten jste jet nechtěla?

Chtěla, ale nepodařilo se. Jeden rok to nevyšlo, protože jsem musela opakovat dva předměty. Když jsem se hlásila podruhé, tak přišla pandemie koronaviru. Nakonec jsem si řekla, že tam pojedu až na magisterské studium nebo za prací.

Češi japonskou kulturu stereotypizují

Říkáte, že vás zajímá japonská kultura. Co z ní máte nejraději?

Mám hodně ráda japonské filmy. Tématem mé bakalářské práce byl nejznámější japonský animátor Hajao Mijazaki. Vybrala jsem si ho, protože mě jeho filmy vždycky fascinovaly. Také mám ráda klasickou kulturu, například v Brně bývá jednou za měsíc kjógen, což je tradiční japonské divadlo.

Jaký divadelní soubor ho hraje?

Hrají to japanisté, kteří jeli do Japonska studovat přímo kjógen. Vrátili se a nyní si sami překládají japonské hry a přetváří je pro české publikum. Vždy se na začátku představení ptají, kdo už je viděl a kdo přišel poprvé. Většinou převažují ti, kdo tam jsou poprvé, a nakonec je to velmi baví. Přijde mi skvělé, že máme způsob, jak se japonské kultuře přiblížit. Je to potřeba, protože stále ještě v Česku panuje vysoká míra stereotypizace japonské kultury.

Jaké stereotypy máte na mysli?

Například když jsem potkala spolužáky ze základní školy, tak se mě zeptali, jestli gejša je japonská prostitutka. To rozhodně není pravda. Gejši jsou kulturní společnice, mají neuvěřitelné znalosti a jsou nadané v různých druzích umění. Pro muže znamenala v minulosti gejša jedinou možnost pro intelektuální konverzaci s ženou, protože běžné ženy tehdy studovat a získávat vědomosti nemohly.

Někteří lidé si vytvořili představu o životě gejš pouze díky filmu Gejša (2005, režie Rob Marshall, pozn. redakce), případně díky jeho knižní předloze od Arthura Goldena. Jsou v tom díle nějaké kulturní nepřesnosti?

Ten film je plný chyb a nepřesností. Na japanistice jsme ho přímo rozebírali na kurzu o japonských filmech. Jde například o to, že se natáčel v Kalifornii, a ne v Japonsku. Další absurditou je, že 90 procent herců tvoří Číňani. Nesedí tam také ten motiv modrých očí hlavní hrdinky. To je věc, kterou v Japonsku opravdu nenajdete. Jinak si tam můžeme všimnout drobností, například že oblečení či účesy nejsou v souladu s kulturně-historickým kontextem. Nicméně je důležité podotknout, že tento film je starý více než 15 let. Nyní mají lidé snazší přístup k informacím, což pomáhá k šíření povědomí o japonské kultuře a zároveň přispívá ke snížení již zmíněné míry stereotypizace.

Má Japonsko i své temné stránky?

Samozřejmě, je jich dokonce docela dost. Japonsko například dodnes popírá řadu válečných zločinů. Zajímám se třeba o téma žen, které byly v druhé světové válce unášeny japonskou armádou a využívány jako prostitutky pro vojáky.