Komunisté diktovali, co budeme studovat a jaké musíme mít známky, líčí pamětník

S obdobím jara každoročně studenti podávají přihlášky ke studiu na vysoké škole a skládají přijímací zkoušky. Každý z nich si může svobodně zvolit, jaký obor bude studovat a vstříc jaké budoucnosti se tím vydá. Kdybychom se ale vrátili v čase jen o pár desítek let zpět do období normalizace, zažili bychom podmínky zcela odlišné. Tehdy bylo běžné, že komunisté nepřátelům režimu stěžovali život. Mnoha mladým lidem zasahovali právě do studia. Některým ho zakázali úplně, jiným ztížili, jak se dalo.

Ze dne na den nepřáteli režimu

Dnes šestasedmdesátiletý Jaroslav Zajíc a jeho sestra Marta se ze dne na den stali nepřáteli komunistického režimu, navíc ne vlastní vinou. Život se jim obrátil vzhůru nohama 25. února roku 1969. Jejich bratr Jan Zajíc se rozhodl protestně upálit v Praze na Václavském náměstí. Myslel si, že svým činem pomůže československému národu ke svobodě. Nastal ale pravý opak, období normalizace.

Pro rodinu Zajícových byla Janova smrt obrovskou ránou, se kterou se nikdy nevypořádali. Navíc se na dalších dvacet let stali terčem nepřetržité šikany od komunistické strany, kterou tehdy dospívající Jaroslav a Marta pocítili zejména při studiu.

Snaha o vyhazov za každou cenu

Když Jan zemřel, Jaroslav, jakožto nejstarší ze sourozenců, na vysoké škole už studoval. Pocítil obrovskou změnu v přístupu od profesorů i spolužáků. Ze školy ho sice nakonec nevyhodili, ale pokusili se o to mnohokrát. Musel být neustále ve střehu a nikomu neříkat nic, co by mohlo být použito proti němu.

„Jako záminka k vyhazovu posloužila třeba britská vlajka, kterou jsem si na památku přivezl z jazykového kurzu, a jako artefakt pověsil na stěnu ve svém pokoji na koleji,“ popisuje Zajíc. Někdo ze spolubydlících ho udal a on se musel dlouhé týdny obhajovat před disciplinární komisí. Říká, že komunisté chtěli najít za každou cenu něco, díky čemu by mu mohli studium znemožnit.

Jaroslav se zoufale učil a připravoval, aby měl dobré známky. Právě špatný prospěch byl tehdy jedním z důvodů, kvůli čemu bylo možné studenta vyhodit. Při zkouškách si ho učitelé podávali a snažili se ho nachytat na největších detailech. Na škole se nakonec udržel hlavně zásluhou jednoho z profesorů, který mu radil, jak postupovat.

Absolutní zákaz studia

Marta Zajícová měla ke studiu ještě mnohem trnitější cestu. „Sestra byla studentkou gymnázia. Byla v ročníku nejlepší, měla samé jedničky. Přesto jí odmítali dát doporučení ke studiu na vysoké škole, a tak nemohla podat žádnou přihlášku“, líčí rozechvělým hlasem Zajíc. Marta Zajícová se i přes všechny snahy na vysokou školu po maturitě nedostala, a tak začala pracovat jako pomocná síla v lékárně. Tam jí po roce napsali posudek ke studiu, že je pracovitá a pilná, ale na školu ji stále odmítali přijmout.

„Nemohl jsem se koukat na to, jak komunisté sestru neustále omezují. Začal jsem hledat, byť tu nejmenší skulinku v systému, díky které by jí studium umožnili,“ popisuje Zajíc. Tehdy mu někdo poradil, aby začal psát na krajský výbor KSČ protestní dopisy, že setra nikomu nic neudělala, že měla nejlepší známky a že si boudou stěžovat. Odezva se ale nedostavila žádná.

Rodinu napadlo také zkusit posílat Martiny posudky ke studiu na Slovensko, tam byl režim volnější. Neuspěli. Bylo jim řečeno, že ji bohužel vzhledem k rodinné minulosti přijmout opravdu nemohou. Jaroslav Zajíc se tedy rozhodl pro posední možnost, jak sestře studium zajistit. Začal posílat desítky dopisů přímo tehdejšímu prezidentu Husákovi.

A povedlo se. Na základě těchto dopisů byli pozváni na krajský výbor KSČ. „Velmi hrubě jsem si tam stěžoval na nespravedlnost. Křičel jsem na ně, že tvrdí, jak dávají mladým příležitosti, ale holce, která za nic nemůže, takto kazí život. Přesvědčoval jsem je, že jsme o bratrově činu nevěděli, a že kdyby žil, že bychom mu to určitě rozmluvili,“ vzpomíná Zajíc.

Risk někdy znamená zisk

Nakonec se Jaroslav Zajíc rozhodl k riskantnímu kroku. Komunistům sdělil, že začne psát stížnosti radě OSN pro lidská práva do Ženevy. Právě toho se zalekli, a nakonec Martě studovat dovolili. Mohla studovat ale pouze na škole, kterou jí vybrali, a na kterou pro její pověst nikdo nechtěl. Dostala striktní podmínky studia. Nesměla být nejlepší, ale ani nejhorší, musela mít pouze průměrné výsledky. Moc dobré nebo špatné známky by znamenaly okamžitý vyhazov. Musela mlčet ohledně rodinné minulosti a nesměla na sebe jakkoliv upozorňovat.

„Sestra plakala, že za takových podmínek studovat nechce,“ líčí Zajíc. Nakonec ji s rodiči přesvědčili, že je jedno co vystuduje, hlavně ať má titul. Stejně tehdy málokdo pracoval po studiu v oboru.

„Měl jsem radost, že jsme, i když po tak dlouhé době, dosáhli svého,“ uzavírá vyprávění Zajíc. I když jsou pro něj vzpomínky na tuto dobu stále bolestivé, vnímá jako svou povinnost o tom mluvit. Pokud by se na takové momenty z historie zapomnělo, hrozí, že by se mohly opakovat. A to Jaroslav Zajíc nikomu nepřeje.