S těžkými kufry jsme šli 6 hodin tunely metra, vzpomíná mladá Ukrajinka

Brno - Na začátku ruské invaze na Ukrajinu utekla z Charkova do Brna, několik nocí strávila na stanici ukrajinského metra. 19letá Olena Fedorenko v Brně žije už více než rok. Její cesta sem rozhodně nebyla jednoduchá.

V den plnohodnotné ruské invaze Olena s rodinou doufala, že bude útok trvat třeba jen dva nebo tři dny. „První den jsme byli doma a snažili se dělat každodenní činnosti. Za zvuku střelby to ale nešlo. Proto jsme několik dalších dní žili v metru vedle našeho domu. Na nástupišti stanice, kde lidi před několika dny čekali na vlak,“ vypráví Olena. Bylo tam bezpečněji, ale čas tam ubíhal nesnesitelně pomalu. „Nebyla tam žádná okna a ani čerstvý vzduch. Všichni měli studené a suché tváře. Před dlouhým plynutím času nás zachraňovali pouze naši kamarádi,“ říká.

Po několika nocích v metru si uvědomili, že takto to dál nepůjde. Že nemůžou zůstat uprostřed střelby a bát se vyjít ven. „Řekli jsme si, že odsud musíme jít pryč. Moje rodina ale nemohla jen tak odjet, jako ostatní lidé, neměli jsme totiž auto. Naše jediná naděje bylo dostat se na Charkovské nádraží přes tunely metra. Protože elektřina byla vypnutá speciálně pro tyto účely,“ vzpomíná Olena na stresující situaci.

Charkov je ale velké město a vlakové nádraží bylo od domova Oleny a její rodiny poměrně dost daleko. „Tunely jsme šli 6 hodin pěšky s velkými kufry. Byla to zkouška síly a vůle k životu,“ popisuje. Na nádraží byl velký chaos. Rozhodně nebyli jediní, kteří před válkou utíkali. Nikdo nevěděl, kdy vlak přijede a kterým pojede směrem. „Měli jsme ale štěstí. Nečekali jsme dlouho a na nástupiště přijel vlak. Všichni se do něj hrnuli, jako by to byla jejich poslední šance na záchranu. Když už jsem si myslela, že na tom nádraží zůstaneme, viděla jsem, že je v posledním vagonu ještě místo. Hned jsme se rozběhli, abychom nastoupili. Tak rychle jsem snad ještě nikdy neběžela,“ popisuje Olena.

Cesta vlakem rozhodně nebyla pohodlná. Seděli na chodbě mezi kupé a mačkali se mezi lidmi. Trvalo 20 hodin, než dojeli do Lvova. „Když jsme přijeli, přivítala nás moje kamarádka a vzala nás k sobě domů. Poprvé po několika dnech jsme se vykoupali, dobře najedli a vyspali.“ V té době jsem si uvědomila, že si musím vytvořit novou budoucnost. „Tehdy jsem se rozhodla jet do Česka ke své kamarádce,“ vzpomíná mladá Ukrajinka.

Aby se vůbec na začátku války dostala na hranice, musela jet evakuačním vlakem, na který čekala šest hodin. Bylo to dobrodružství, ale stálo za to. „Na hranicích s Polskem nás hned čekali dobrovolníci a jídlem, dekami a teplými nápoji. Dokonce nám i radili, jak se co nejrychleji dostat do potřebného města. Tak jsem se dozvěděla, jak se dostat do Brna,“ říká Olena.

První 3 měsíce bydlela v ubytovně pro uprchlíky na Brněnském výstavišti. „Nakonec nám jedna dobrovolnice pomohla najít vlastní byt. Podle mě jsme ho získali snáze, protože jsme měli ve skupině malé dítě.“ popisuje.

V Brně Olena chodila i na kurzy češtiny pro Ukrajince, které pořádala MUNI, které jí pomohly s tím, aby si tady lépe našla práci. „Přes kurzy jsem dostávala i stipendium, které mi pomohlo zaplatit vše potřebné,“ říká Olena. Češtinu teď ovládá dobře, raději se však i přesto zdržuje s ostatními lidmi z Ukrajiny. „Nemám moc českých přátel. Cítím, že mě tady lidi přijali jako uprchlíka, ale nemůžu říct, že tady zapadám, protože tu jsou lidi jiní,“ svěřuje se Olena.