Analýza: K čemu potřebujeme humanitní obory

Brno - Vysokoškolští učitelé humanitních oborů mají málo peněz. Od začátku letošního roku důrazně upozorňují na svoje nízké platy, které se v průměru pohybují okolo třiceti tisíc korun. Poslední březnové úterý proto uspořádali protestní akci s názvem Hodina pravdy, kde požadovali důstojné platové ohodnocení pro svoji práci. K čemu nám ale společenskovědní obory vůbec jsou a z jakých důvodů je Češi vnímají jako podřadné?

Podle filozofa z brněnské Masarykovy univerzity Josefa Kroba jsou humanitní obory v nevýhodě kvůli tomu, že možnosti využití jejich výsledků jsou na první pohled daleko méně očividné než výstupy exaktních věd. Ty jsou mnohem jednoznačnější a zřetelnější mimo jiné proto, že často mívají podobu technických zařízení nebo vynálezů a jejich metody bývají striktně vymezené a přenositelné. „Mnohem obtížnější je přesně předpovědět výsledky voleb na základě sociologického průzkumu, jelikož do toho vstupuje obrovské množství dalších faktorů, jako jsou třeba nepředvídatelné události v kampani či šíření informací v médiích, které nejdou tak snadno spočítat,“ vysvětlil.

V podobném duchu mluví i historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd České republiky. Poukazuje při tom na takzvaný aplikační potenciál, který na rozdíl od exaktních disciplín není u těch humanitních tak zřetelný. „Jde o převedení poznatků například základního výzkumu do konkrétní praxe. Což je krásně viditelné například u techniků, kteří vyrábí dokonalejší a odolnější materiály, a o něco hůř u humanitních vědců, jejichž poznání není takovým způsobem přímo pozorovatelné,” popsal.

Technologické uplatnění, které vidíme u přírodních a technických oborů, navíc rychle vede k finančnímu zisku a produkci podstatného zboží, jako jsou třeba léky nebo auta. A protože humanitní obory takový zisk bezprostředně nevytváří, působí dojmem menší důležitosti.

Opovrhování společenskovědními obory jako dědictví komunismu

Společnost ale humanitní vědy nevnímala jako podřadné vždycky. Když vznikaly a vyvíjely se, lidi je stejně jako obory přírodovědné považovali za symbol vzdělanosti a respektovali je. Zlom v případě Česka přišel až po roce 1948 s nástupem komunistů k moci. Ti podporovali zejména technické obory a zaměstnání s cílem pohánět ekonomický růst, co nejrychleji to jen šlo. „Byly tady tendence hodnotit vědu především podle toho, co přinese v podobě vynálezů, léků a nových technologií,“ přiblížil Šebek komunistickou éru, která zásadně přispěla k tomu, že se na vědecké výsledky díváme hlavně z pohledu materiálního přínosu.

Vedle toho se komunističtí představitelé na společenských oborech podepsali taky v tom, že je využívali jako ideologickou propagandu. „Dnes humanitním vědcům proto mnoho lidí nemusí věřit,“ upozornil Krob.

Že by na současné vnímání společenskovědních disciplín měla vliv komunistická minulost, si naopak nemyslí filozof působící na Filozofickém ústavu Akademie věd České republiky Michael Hauser. „Po víc než třiceti letech od konce komunismu bych tomu nepřikládal takový význam. Vyrostla nová generace vysokoškolských pedagogů a badatelů, kteří minulý režim nezažili a mají často zkušenosti ze zahraničí,“ odůvodnil svůj názor.

K čemu nám humanitní vědy vůbec jsou

Bez společenských věd bychom ale nikdy nedošli tam, kam jsme se od vzniku civilizace posunuli. Humanitní poznání bylo a je neodmyslitelnou součástí toho, jak se jako společnost vyvíjíme, kam směřujeme a co považujeme za správné. Nevěděli bychom nic o člověku ani jeho myšlení a byli bychom odkázáni na mýty a fantazie. Velice jednoduše bychom se mohli ocitnou ve stavu chaosu, kde se člověk člověku stává vlkem, jak to v sedmnáctém století nazval Thomas Hobbes.

Neznali bychom ani základní principy liberální demokracie, která je základem množství světových společenství včetně toho českého a podle brněnského filozofa Josefa Kroba taky jedním z největších přínosů pro lidstvo.

Krom toho humanitní vědy reagují na dynamický vývoj společnosti a na výzvy, které s sebou takový posun přináší. Dneska to můžeme pozorovat například v souvislosti s diskusí okolo ruských dodávek plynu do západní Evropy, na kterou poukazuje historik Jaroslav Šebek. „Snaha víc spolupracovat s Ruskem se ze strany humanitních vědců ukázala jako velmi riziková, ale technický pohled tohle nevnímal. Vidíme, že společenské vědy mohou být velice důležité třeba v utváření bezpečnosti a v politickém rozhodování,“ demonstroval smysl společenskovědního poznání, které může být skvělým doplňkem pro technické i přírodní obory.

I přesto ale roste zájem o humanitní vědy zejména ve chvílích, kdy lidé čelí velké a ohrožující krizi, jako byla covidová pandemie nebo je probíhající válka na Ukrajině. „Pak novináři, politici i další žádají historiky, politology, filozofy či psychology o analýzy a možné budoucí předpovědi,“ pointoval Krob. Připomněl rovněž ještě před rokem probíhající debatu o tom, nakolik je žádoucí a oprávněné omezovat lidská práva v pandemickém ohrožení, v níž byla odpověď etiky coby společenskovědní disciplíny jedna ze žádoucích.

Proč je na společenskovědních fakultách tak málo peněz

Vysvětlení, proč mají univerzitní učitelé humanitních oborů malé platy, existuje víc. Nedůvěra veřejnosti ve společenské vědy a nepochopení jejich významu pro společnost i ekonomiku ale zůstávají jedněmi z nich.

Další příčinou je fakt, že univerzity jsou jednoduše podfinancované. Vyplývá to z dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, která porovnává výdaje na vysoké školství vůči hrubému domácímu produktu. Česko se v tomto případě umisťuje pod evropským průměrem. „Třebaže by výdaje do vysokoškolského vzdělávání v dlouhodobém horizontu umožnily celkový rozvoj společnosti a demokracie, šetří se na nich," potvrdil Hauser z Filozofického ústavu Akademie věd České republiky.

Tajemník vrchní ředitelky sekce vysokého školství, vědy a výzkumu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Jiří Kučera však poukázal na to, že je rovněž důležité, jak se s financemi rozhodnou samy vysoké školy nakládat. „Univerzity přerozdělují peníze po svých fakultách podle sebe a řada z nich při tom některé obory znevýhodňuje,“ ukázal na jeden z problémů, s nímž se akademici potýkají.

Podle ekonoma školství z Centra pro ekonomický výzkum a doktorské studium při Univerzitě Karlově Daniela Münicha je ale stejně tak zásadní dlouhodobý problém s kvalitou a relevancí společenskovědního výzkumu, které jsou u nás v porovnání s jinými západoevropskými státy velice nízké. „Což samozřejmě nahrává argumentaci kritiků společenských a humanitních disciplín,“ upozornil.

Hlavní je dělat vědu pro lidi

Když má člověk na svojí straně v tom, co dělá, veřejnost, jeho práci mu to výrazně ulehčí. Pokud ale humanitním vědcům taková podpora chybí, je třeba hledat způsoby, jak to změnit a společnosti ukázat, že i oni jsou pro ni nenahraditelní. „Musíme naši práci lidem představit a myslím, že díky tomu bychom mohli odbourávat předsudky, které vůči nám a naší činnosti lidé mají,“ představil jedno z možných řešení historik Šebek.

Přiznal, že mezi vědci mnohdy panuje potřeba diskutovat hlavně mezi sebou. „Spousta z nich se bojí jít s kůží na trh, protože se domnívají, že by problém, který je složitý a velice komplexní, nedokázali vysvětlit ve zjednodušené podobě,“ řekl. Proto je podle něho důležité, aby se vědečtí pracovníci učili komunikovat jazykem, který jejich poznatky laické veřejnosti přiblíží a bude pro ni srozumitelný.

Otevření vědecké komunity směrem k celé společnosti vidí jako možné východisko i Krob z Masarykovy univerzity. „Nesmíme humanitní badatele zavírat do knihoven, ale pustit je mezi lidi. Musíme mluvit, debatovat a vysvětlovat, co dělají. Že historici zkoumají naše postavení v dějinách, které nám dává část národní i osobní identity, že psychologie léčí lidi a lingvisté zkoumají jazyk a literaturu a překládají beletristické nebo odborné knihy. A že akademici na humanitních fakultách vzdělávají, aby se i ostatní mohli stát odborníky a učiteli těchto disciplín,“ uzavřel svou odpověď na to, co je možné udělat, aby se postavení společenskovědních výzkumníků ve veřejném mínění zlepšilo.

Humanitní obory si o takový přístup přímo říkají. Zkoumají člověka v různých časech a různými přístupy. Pomáhají mu v pochopení sebe sama i lepší orientaci ve světě, v řešení krizí nebo v jejich zamezení. Dělají svět předvídatelnějším. Tak uvidíme, jestli se jejich vědci nakonec odhodlají vykročit ze svých uzavřených bublin a lidi ze svého předpojatého uvažování. Prospěch by to nicméně přineslo oběma stranám.