Aktivní zálohy: Zkušenost, která člověka prověří i obohatí

Je mu dvacet jedna let, druhým rokem studuje informatiku na Vysokém učení technickém v Brně a minulý srpen se rozhodl podstoupit výcvik aktivních záloh ve Vyškově. O tom, jak výcvik probíhá, co ho nejvíc bavilo nebo proč do aktivních záloh vstoupil, mluvil Tomáš Drápela.

Co vás vedlo k rozhodnutí vstoupit do aktivních záloh?

Už jsem o tom uvažoval delší dobu, bral jsem to jako zajímavou zkušenost. Rozhodující ale byl náborový příspěvek – 30 tisíc korun za každý rok smlouvy. Přes léto jsem si tak mohl vydělat a zároveň něco zažít. Podepsal jsem na dva roky, takže jsem dostal 60 tisíc korun.

Jakou roli hrál při rozhodování o absolvování výcviku fakt, že váš otec je voják?

Táta sehrál klíčovou roli - informoval mě o možnosti výcviku. Ale myslím, že i kdyby nebyl voják, tak bych se k výcviku časem přihlásil. V naší rodině máme takové vojenské povědomí a myšlenka vstoupit do aktivních záloh ve mně postupně uzrála.

Jak probíhal samotný výcvik?

Absolvoval jsem čtyřtýdenní kurz místo klasických šesti týdnů, takže to bylo víc nahuštěné, aby se všechno v kratším čase stihlo. Během čtyř týdnů na výcviku aktivních záloh jsme nejdřív probírali teorii, potom jsme absolvovali různá cvičení v terénu a zakončili jsme ho komplexním výcvikem, kdy jsme během dvou dnů shrnuli všechno, co jsme se naučili. První týden jsme probírali jenom teorii a veškerý čas trávili v učebnách. Ve druhém týdnu jsme taky probírali teorii, ale už jsme vyjeli na cvičení nebo vyzkoušeli vojenskou techniku. Třetí týden jsme byli jenom venku na různých cvičeních a v posledním týdnu přišel závěrečný komplexní výcvik, závěrečná prohlídka a fyzické přezkoušení.

Jaký tam byl denní režim?

Budíček v půl páté ráno, v šest jsme měli nástup a šli na snídani. Následoval dopolední blok, tam se buď probírala teorie nebo jsme šli ven na cvičení, podle toho, v jakém týdnu se kurz zrovna nacházel. Po dopoledním bloku jsme šli kolem dvanácté na oběd a vzápětí následoval další blok – buď jsme vyrazili s vojenskou technikou, nebo zamířili zpět do učeben. Kolem šesté večer jsme šli na večeři. Jelikož jsem absolvoval zkrácenou čtyřtýdenní verzi výcviku, tak jsme i po večeři šli na přednášky, třeba do osmi nebo devíti hodin večer.

Co vás na výcviku nejvíc bavilo?

Hrozně rád jsem jezdil Tatrou, na každou cestu jsem se těšil. Zpětně bych ocenil, že mě donutili najet na vojenský režim a vstávat v půl šesté ráno, což normálně považuji za nepředstavitelné. Také jsem si mentálně odpočinul, všechno mi řekli a nemusel jsem nad ničím přemýšlet.

Co bylo naopak nejhorší?

Fakt, že den se mi zdál nekonečný. Každý den jsme byli šestnáct hodin na nohou. První týden byl nudný a zdlouhavý, protože jsme ho strávili v učebnách na přednáškách, i když jsme chtěli jít ven střílet ze zbraně nebo jezdit Tatrou. Když konečně nastaly akčnější části výcviku, zjistil jsem, že jsou náročnější, než jsem čekal – a najednou jsem si přál být zpátky v učebně.

Jakým způsobem s vámi instruktoři výcviku komunikovali?

Doby, kdy se instruktoři po rekrutech vozili, jsou dávno pryč, a to je dobře. Nikdo po nás neřval, pokud jsme neudělali velkou chybu. Komunikační styl instruktorů bych přirovnal ke komunikaci s malým dítětem. Všechno pořádně vysvětlit, klidně i několikrát zopakovat, aby všichni věděli, co a jak. Na začátku i na konci každého bloku se ptali, jestli jsou všichni v pořádku a jestli chtějí pokračovat ve výcviku.

Jak často musíte v budoucnu absolvovat další cvičení nebo tréninky?

Každý rok mě čeká minimálně osmnáct dní cvičení včetně fyzického přezkoušení a pohovorů, takže se nejedná jen o akci v terénu.

Myslíte si, že by měl podobným výcvikem projít každý v Česku?

Výcvik by měl být tak atraktivní, aby se lidé hlásili sami od sebe. To znamená vyšší finanční kompenzace pro účastníky kurzu a možnost vyzkoušet si nejnovější vojenskou techniku. Řekl bych, že momentálně je výcvik finančně zajímavý, ale armádě se nedaří dostatečně zaujmout a přilákat lidi. Cestou povinné vojny bych nešel, protože na to nejsou peníze ani kapacity a jakmile by vojna byla povinná, tak by vůči ní cítili lidé odpor.

Změnila vám ta zkušenost pohled na českou armádu?

Před výcvikem jsem si armádu idealizoval, teď ji vidím jinak. Když si představím, jak funguje státní správa a veřejné zakázky, tak u armády to platí dvojnásob. Tím nemyslím, že by armáda fungovala špatně, ale je velmi složité některé věci změnit nebo prosadit, protože armádní špičky jsou hodně svázané legislativou. Trvá několik let, než prosadí nějakou změnu.

Doporučil byste vstup do aktivních záloh ostatním?

Určitě. Kvůli zkušenostem, které jsem za měsíc získal, kvůli penězům a možnosti vyzkoušet si vojenskou techniku.