Život s psychickým onemocněním očima knižních autorů

Brno - V úterý se v Café Práh v rámci autorského čtení o své zkušenosti podělili lidé trpící různými psychickými onemocněními. Akce proběhla jako součást každoroční iniciativy Měsíc bláznovství, prostřednictvím které chce organizace Práh destigmatizovat psychické problémy.

Organizace Práh pomáhá lidem s psychickými obtížemi na cestě k zotavení. Zároveň se snaží informovat veřejnost o tom, co vlastně psychická onemocnění obnáší, aby už toto téma nebylo ve společnosti tabu. Z toho důvodu pořádají mimo jiné již tradičně Měsíc bláznovství, sérii akcí pro veřejnost i odborníky, které propojují umění, vzdělávání a osobní zkušenosti. Jednou z těchto akcí bylo i autorské čtení Příběhy psané duší. „Právě osobní příběhy ukazují, že psychicky nemocní lidé nejsou slabí, jiní, divní nebo horší, naopak musí projevit obrovskou odvahu, sílu a nezdolnost, aby zvládli běžné věci,“ zahájil večer pracovník organizace Práh Vít Kratochvíl.

Večera se osobně zúčastnily dvě autorky, třetí autor se necítil na veřejné čtení, ale poskytl svou knihu, z níž ukázku přečetl dobrovolník. Kniha první autorky vydávající pod pseudonymem Sára Tajná nese název Zpověď schizofreničky a sestává z jejích deníkových zápisků. Ataky se u ní projevují pocitem, že ji někdo neustále sleduje. V ukázce zazněla zkušenost s prvním vyhledáním pomoci, přístupem okolí k její nemoci i to, jak její stav ovlivnilo těhotenství. Po porodu totiž začala mít pocit, že jí syna chtějí odebrat, protože se o něj nedokáže kvůli své nemoci postarat. Odstartovala to nevinná zmínka její maminky, že jí přišel dopis ze sociálky. Naštěstí si svůj stav včas uvědomila, svěřila se s ním zdravotní sestře a po konzultaci s psychiatrem se domluvili na zastavení laktace.

Předáním své zkušenosti knižní formou chtěla hlavně ukázat, že diagnóza neznamená konec světa. „Mám být schizofrenik, tak jím budu. Každý s něčím bojuje. Neznamená to, že člověk se schizofrenií nemůže vést šťastný a spokojený život,“ říká. Ačkoliv její prvotní reakce byla zoufalství, beznaděj a nenávist vůči sobě samé, dnes si uvědomuje, že krize přišla vždy, když stagnovala na místě a pomohla jí na sobě zapracovat.

Petr Franka, autor knihy Vnitřní svět fousatého dítěte, trpí hraniční poruchou osobnosti a sociální fobií. Psaní je jeho obrovská vášeň, začal s ním původně formou fitness blogu. Už z ukázky posluchač pozná, že to se slovy umí, své pocity a zkušenosti popisuje velice poeticky. „Když jsou vaše mozkové pohárky přecitlivělé, nemají k dispozici zlatou střední cestu. O co víc je pro vás svět sladký, o to větší hořkost může přijít. Vaše srdce má buď všechno, nebo nic,“ zaznělo během čtení.

Mimo jiné v knize sdílí, jak pro něj bylo těžké si po hospitalizaci zvyknout na nový režim a hlavně na množství lidí kolem něj, když v běžném životě se davům vyhýbal. Také popisuje všudypřítomný strach – z existence, z vlastních reakcí, z reakcí ostatních na své reakce. Pomohlo mu kromě dalších věcí také to, že začal v rámci arteterapie kreslit, hlavně portréty. Díky tomu se z postav na oddělení, z nichž měl předtím strach, staly objekty jeho uměleckých počinů. O modely nouzi neměl, o což se postarala televize. „Díky touze zaznamenat realitu na papír jsem prožil hezké chvíle během tří dílů seriálu Dallas a poprvé v životě věnoval přes devadesát minut fotbalovému utkání,“ shrnul vtipně.

Jako poslední představila svou knihu Dcera padajícího listí Tereza Nagy Štolbová. Oproti předchozím dvěma je tato kniha starší, vyšla již před několika lety. Autorka je psychoterapeutka a v knize se svěřuje se svým traumatem z dětství. Vystoupit na dnešním čtení se rozhodla hlavně kvůli případu psychologa Radka Ptáčka, který nedávno spáchal sebevraždu. Spousta jejích klientů prý vůbec nechápala, jak se může něco takového někomu z této profese stát. Chtěla tedy ukázat, že i psychologové jsou v první řadě lidé s vlastními problémy.

Během svého života prošla kojeneckým ústavem a dětským domovem, nějaký čas na počátku života strávila i s matkou, která ji však zanedbávala, takže jí nakonec byla odebrána. I když si ji v šesti letech adoptovali, nezměnil se její život k lepšímu, adoptivní matka byla totiž psychopatická. Trauma si odnesla vlastně už z prenatálního období, protože ji matka nechtěla. V šestnácti se pokusila o sebevraždu a po propuštění z nemocnice se rozhodla od svých adoptivních rodičů odstřihnout. Plný rozsah toho, co se jí vlastně stalo, si začala uvědomovat až díky studiu psychologie. V knize se hodně zabývá krizí identity. „Kdo jsem? Kde jsem? A proč tady jsem? A kde jsou ti, ke kterým jsem doposud patřila?“ táže se.

Kromě traumatu samotného ale vypráví i o své cestě k částečnému uzdravení, snaze najít své kořeny a především o tom, jak jí na této cestě pomohla vlastní rodina. Dnes totiž má milujícího manžela a tři děti. Právě ty podle ní svou bezpodmínečnou láskou zahojily většinu jejích dětských zranění. Stejně jako autoři před ní tedy vystihuje jednu věc. „I když takové trauma prožijte, můžete nakonec žít báječný život, stejně jako ho dnes díky své profesi a rodině žiju já.“

„Zbláznit se může každý,“ pronesla v úvodu akce ředitelka organizace Práh Blanka Veškrnová s tím, že pak už záleží jen na tom, jak je okolí schopné daného člověka podpořit. Pokud něco příběhy autorů ukázaly tak to, že s pomocí okolí a díky vlastní snaze a odhodlanosti, mohou lidé s psychickými potížemi žít naplněný život, jakkoliv se cesta k němu zdá náročná.