Snažíme se být maximálně autentičtí, říká frontwoman rockové kapely Jamaron

Brno - Hudební skupinu Jamaron založili před dvanácti lety tři sourozenci. Jakub, Marie a Ondřej Dostálovi ze svých jmen poskládali název kapely, doplněni bubeníkem a baskytaristou právě absolvují Forever tour. Před rokem zažila kapela těžké chvíle, když tragicky zemřel Filip Karlík – basák a jejich „adoptivní bratr“. Rozloučili se s ním písní Smrt nás nerozdělí. „Vyrůstali jsme ve stejných podmínkách, dětství na nás mělo velký vliv, i proto je mi song, který napíše brácha, hrozně blízký,“ říká frontwoman Marie Dostálová.

S Marií a Ondřejem si tykáme, proto zachováme tykání i v rozhovoru.

Právě jedete turné, které má název Forever tour. Co byste si přáli, aby zůstalo forever (navždy)?

Ondřej: Nic netrvá věčně, ale tohle vzniklo, když jsme hledali název pro turné. Hlavně si přeji, aby zůstala forever dobrá nálada v kapele, a aby vždycky bylo hodně duší, které osloví naše muzika.

Marie: Pro mě to vzniklo i proto, že když nás tragicky opustil basák Fíla, používali jsme vzpomínkový hashtag Karlíto forever. I fialová, kterou máme ve vizuálu, je Filipova barva. Forever má tedy symbolizovat, že Filip je navždy s námi.

Během rešerše jsem narazila na to, že se vás v rozhovorech často ptají, jaké máte hudební vzory. Řekl už někdo i vám, že jste jejich vzor?

Marie: Po koncertě se mi to občas děje, ale že by mi to vyloženě někdo napsal, to se zatím nestalo.

Ondřej: Ale už se to blíží. (smích) Já na Máju prásknu, že v severních Čechách žije tříletá holčička, která zná texty všech našich písní. Vždycky před spaním si zatancuje na Jamaron. Ale vážně, zatím myslím, že abychom byli pro někoho vzor, musíme ještě zabrat. (po koncertu v klubu Fléda přišla za Marií a Ondřejem mladá hudebnice, která jim vzkázala, že je pro ni kapela vzor, poznámka redaktorky)

To zní jako byste byli dětská kapela…

Marie: I hodně dospělých nás chválí.

Ondřej: Věkový průměr našich posluchačů je tak dvacet pět až třicet let. Ale má to svoje výkyvy, jsme otevřeni pro věkovou škálu tři až devadesát osm. (úsměv)

Nejnovější album má název Generace. Je vaše publikum mix generací?

Marie: Myslím, že hrajeme hudbu, ve které si každý najde to, co potřebuje.

Ondřej: Já to trochu tuším. Brácha by to řekl asi líp, ale název alba byl navázaný na generační trauma. Každá další generace si nese to svoje, s něčím se musí vyrovnat. Je to neustále se opakující cyklus.

Vnímáte něco, co je typické právě pro tu vaši?

Marie: Touha po dokonalosti. Sociální sítě a tlak toho, jak žít, jak vypadat. Tohle je pro mě generační trauma.

Ondřej: Já to vnímám úplně jinak. Jsem spokojenej a starej, je mi jednatřicet. (úsměv). O nás se říká, že jsme přelom. Já jsem generace Y a ségra je generace Z, je mezi námi rozdíl tři a půl roku. Do třinácti let jsem neměl počítač, neměl jsem přístup k technologiím. Takže pro mě bylo skvělý mít ve čtrnácti vlastní notebook.

Obraz dokonalosti je spojený i s kapelou, která se musí prezentovat ve světě, v němž sociální sítě figurují jako silný nástroj marketingu. Jak to vnímáš?

Marie: I my jsme někdy nucení přizpůsobovat se trendům, abychom byli úspěšní. Ale založili jsme fanklub, tam jsme to opravdu my, na nic si nehrajeme. Takhle nás mají lidi poznat.

Zaslechla jsem příhodu, kdy se k Marii na pódiu nevhodně choval majitel klubu, ve kterém jste zrovna hráli, tak ho Jakub (bratr) vyvedl za límec. Dokonce v klubu potom pojmenovali drink „Nesahej mi na ségru“. Byla to výjimečná situace nebo se to stává častěji?

Marie: Myslím, že díky našemu dlouhodobějšímu působení na scéně jsem si už vybudovala respekt. Já i lidi kolem mě cítí, že si už některý věci nemůžou dovolit.

Ondřej: Mája začala dělat bojové umění a chlapi se jí bojí. (úsměv)

Poznáte, když písničku tvoříte nebo těsně před jejím vydáním, že to bude hit?

Marie: Já to cítím. Ale taky mi je blbý komentovat to i na druhou stranu, pokud cítím, že to není úplně stoprocentní. Když vím, že to je hit, tak se rozbrečím. Ale když jsme natočili náš nejúspěšnější hit, Osudovou baladu, nenapadlo by mě, že dosáhne takového úspěchu naprosto samovolně.

Ondřej: A já to takhle cítím, když nějakou písničku píšu. Přál bych si, aby každá skladba, kterou napíšu, byla hit.

Jaké je to mít dva sourozence v jedné kapele? Sama mám tři bratry a nedovedu si představit, že bychom měli kapelu…

Marie: Je to práce, ale hlavně sám se sebou. Někdy má člověk jiný názor než ten druhý, tak se respekt buduje trochu hůř. Máme rozvržené role, ale potom přijdou drobný situace, kdy mě kluci dokážou naštvat. Byly by časy, třeba rok zpátky, kdy, pokud bychom na pódiu já nebo Kuba udělali chybu, tak se kvůli tomu pohádáme. Teď už to ale umíme udělat tak, aby nás to posunulo. Spíš z radosti z hudby než z touhy po dokonalosti.

Ondřej: Čím víc se kapela prosazuje, tím líp jsem v danou chvíli pochopil, že je potřeba zvolnit. V určité části je potřeba bojovat za to, aby se člověk někam dostal. Většinu času teď trávím psaním, nechci řešit blbosti, ale spíš si užívat i třeba to, že nás čeká zaplněná Fléda, což je pro spoustu umělců sen. Máme tendenci říct si všechno naplno a upřímně, teď už se umíme i víc respektovat.

Nebyla, hlavně ze začátků, vzájemná kritika něco, co jste špatně snášeli?

Marie: Kluci mě po prvním roce z kapely vyhodili. (smích) Myslím, že čím jsme starší, tím jsme vůči tomu otupělejší. Nebo moudřejší, zkrátka už si to tak nebereme. Každý máme vlastní hodnoty.

Ondřej: Myslím, že pro umělce obecně je tohle největší výzva. Přijetí vzájemného respektu a tolerance. Pokud se lidi dokážou vzájemně tolerovat, dokážou pak i líp tvořit.

Kdo má v kapele poslední slovo?

Marie: Máme rozdělené role. Třeba pokud by Ondra přišel v teplácích, tak mu řeknu, že takhle určitě hrát nebude. Kuba je zase silnější po muzikální stránce, takže když Ondrovi řekne, že tady hraje špatně, tak to Ondra respektuje. Ondra zase ví víc o obchodní stránce nebo vedení kapely, takže do některých věcí nemáme potřebu kecat.

Ondřej: Kecat a číst smlouvy. (úsměv)

Vzpomenete si na moment, kdy vznikla kapela Jamaron?

Ondřej: Já jsem se rozhodl. (smích) Pro mě byl hybatelem rozvod rodičů, tehdy jsem si uvědomil, že musím v životě dokázat něco sám. Táhlo mě to k hudbě, ale neuměl jsem ani hrát na kytaru. Poprosil jsem kamaráda z konzervatoře, aby mě to naučil. Vykašlal se na mě, tak jsem chytil kytaru, naštval se a řekl bráchovi a ségře, že založíme kapelu.

Jak jsi to vnímala ty?

Marie: Odmalička jsem věděla, že budu slavná a bohatá. (smích) V začátcích to bylo jenom pro zábavu, fajn způsob, jak trávit čas s bráchy. I tak jsem ale věděla, že od toho chci víc. Začátky byly krušný, než jsme našli dobrýho bubeníka.

Ve vaší kapele působil i raper Dorian. Proč odešel?

Ondřej: Nebylo to blízko jeho srdci. Už vycítil, že jeho místo je někde jinde. Nedávno jsme si volali, spojoval nás Filip Karlík, teď už mezi námi není zlá krev. Je to jako po rozchodu, když se rozejde pár, taky potřebuje trochu víc času.

Marie: Jeho odchod byl docela komplikovaný. Měli jsme neshody, byli jsme mladí. Asi to neuměl vyjádřit jinak, ani my jsme to tehdy neuměli líp. Nerozešli jsme se úplně v nejlepším. Od té doby jsme se ale několikrát potkali.

Zmiňoval jsi Filipa Karlíka (v kapele působil jako baskytarista, před rokem tragicky zemřel, poznámka redaktorky). Máte nějakou fyzickou věc, kterou jako památku vozíte s sebou na koncerty nebo ji třeba máte ve zkušebně?

Ondřej: Na Fílovu baskytaru nahrávám demáče (demo verze – nahrávka používající se pro soukromé účely nebo pro předvedení hudebním producentům, poznámka redaktorky). Je na ní obojek, který nosil. Z nostalgie i z praktického důvodu na ni nahrávám ještě dnes. Fílův odchod byla hrozně těžká věc, ani to nejde popsat slovy…

Marie: Mám upomínkový předmět, ale není úplně veselý. V den, kdy Filip odešel, jsem byla na pracovní cestě do Berlína. Zavolal mi brácha a řekl mi, co se Filipovi stalo. Nejdřív jsem si myslela, že je to sranda, potom jsem to obrátila směr Praha. Filip měl hrozně rád pivo Corona, tak jsem ještě na nádraží koupila pivo, potom jsme si ťukli, bylo to naše poslední ezoterický ťuknutí. Ty dvě lahvičky mám pořád na poličce.

Čtyři dny potom, co se to stalo, jste točili videoklip. To je velice krátká doba…

Ondřej: My jsme ten klip měli strašně dlouho naplánovaný a bylo tam hodně věcí, který by se obtížně rušily. I Filipův otec nám řekl, že nesmíme polevit. Z úcty k Filipovi a k jeho rodině jsem cítil tu povinnost, v prvních dnech jsem vůbec neměl čas si odpočinout. Truchlil jsem, bylo to náročný pro všechny, pro každýho jiným způsobem.

Neměl jsi strach, že pokud si v tu chvíli nedovolíte prožít smutek, tak to kapelu poškodí v dlouhodobějším horizontu? Že se špatně zahojená rána objeví později?

Ondřej: Měl jsem to srovnané v hlavě, takže jsem chtěl, aby kapela odjela turné. Bral jsem to tak, že tam je Filip s námi. Věděl jsem, že je dobrý dát si čas na vyrovnání, ale upřímně, jde se s tím někdy vyrovnat? Jde to přijmout, ale kdyby to kdokoli z nás mohl změnit, tak to udělá.

Marie: Měli jsme odlišný přístup. Ondra si naplánoval smutek, my to chtěli prožívat ve chvíli, kdy se to stalo. Potom nastalo pár krizových chvil, kdy jsme se nepohodli právě v tom přístupu. Nakonec jsme se ale shodli.

Nerada bych položila necitlivou otázku, ale vnímáte s odstupem času, že by odchod jednoho z vás kapelu i určitým způsobem posilnil?

Marie: Mě to posunulo hrozně. Stalo se to, co se stalo, je to hrozná tragédie, ale donutilo mě to zamyslet se sama nad sebou, nad životem, jaký vedu. Do týdne jsem dala výpověď v práci, dlouhodobě jsem tam trpěla, ale věděla jsem, že beze mě se pracovní tým rozpadne. Tak jsem odešla a začala si plnit svůj tatérský sen.

Ondřej: Já jsem tu pomíjivost života vnímal vždycky, ale tahle událost mi to připomněla znova. Další den jsem měl zápas ve fotbale a věděl jsem, že chci pro Fílu dát gól. Že to nejvíc, co můžu udělat, je na jeho počest žít život dál. Tak naplno, jak to jen dokážu. Fílovou smrtí jsem si potvrdil, že chci věci dělat dál tak, jak je dělám. A taky někdy odpočívat.

Marie: Filip vždycky říkal: „O co jde?“ Na tyhle slova si vzpomenu, když mám špatný den. Zabraňoval tak i našim hádkám.

Hádáte se často?

Marie: Ne, občas si vyměníme názory, ale nejsou to hádky.

Ondřej: Je to konstruktivní diskuze. Je normální, že pokud člověk něco myslí vážně, zvýší hlas. Ale není to hádka, jenom si vyměňujeme názory. A s čím dal větším respektem.

Je nějaká vlastnost, kterou máte všichni tři sourozenci?

Ondřej: Odhodlání.

Marie: Jsme strašní humoristi. Pořád děláme vtípky a navzájem naschvály. Ondra má jednoho boha, je to bůh Aprílu. (smích)