Recenze: Film Ta druhá citlivě popisuje křehkou rodinnou situaci

Brno - Dokumentární film Ta druhá přibližuje život „skleněných dětí“, které mají sourozence se speciálními potřebami. Nezáměrně přehlíženi vytíženými rodičemi nesou část odpovědnosti za péči. Režisérka Marie-Magdalena Kochová představuje příběh dospívající Johany, která má mladší sestru s autismem. Světový den porozumění autismu každoročně připomíná, že nejen lidé na spektru, ale i jejich blízcí, čelí mnoha životním výzvám.

Johana se lehce vznáší na vodě a zádumčivě hledí na nebe. Kdyby se ponořila trochu hlouběji, zmizí pod hladinou. Po chvíli ji ale vyruší volání její matky. „Chtěla bych na chvilku vypnout, zmizet, ztlumit úplně všechno, abych neslyšela sestru, jak řve. Aby byl na chvíli klid, nic, úplná prázdnota,“ říká později, unavená z neustálého vytížení.

„Mám pocit, že bys nejradši utekla a udělala za námi tlustou čáru,“ říká Johaně její matka. „Ale já nejsem její rodič, jsem její sourozenec,“ odpovídá Johana. Snímek zaznamenává snahu dospívající dívky vymezit si vlastní prostor a najít rovnováhu v péči o sebe samu a druhé. Johana je v maturitním ročníku. Učí se na závěrečné zkoušky, podává si přihlášky na vysokou školu, chodí do autoškoly. K tomu se však dennodenně stará o mladší sestru Rózu.

Na potemnělém hřišti si povídá s kamarádkami, které by ještě rády zůstaly v „mamahotelu“. Ona však naopak cítí tlak ze strany rodičů, aby zůstala a pomáhala jim, i když by se ráda osamostatnila. „Vždycky jsem se snažila, aby se mnou nemuseli nic řešit, abych byla bezproblémová,“ popisuje svůj přístup k rodičům.

Marie-Magdalena Kochová zdůrazňuje, že je pro ni podstatný společenský přesah jejích filmů. Sama je také „skleněným dítětem“. „Ta míra porozumění a upřímného sdílení pro mě byla naprosto zásadní,“ popsala režisérka pro Seznam Zprávy. Přesah snímku posiluje také doprovodná osvětová kampaň Jsme ti druzí, jejíž součástí je první výzkum potřeb „skleněných dětí“ v České republice. Podle dat agentury Behavio tvoří „skleněné děti“ přibližně 8 procent české populace, jedná se tedy o více než 800 000 lidí.

Film začíná i končí záběrem na soustředěnou Johanu a Rózu, která si dribluje s míčem a pochoduje po bytě. Častěji s nimi prožíváme také chvíle, kdy starší sestra sedí ve svém pokoji, zatímco se z jiné místnosti ozývá křik a nadávky rozrušené Rózy. Jindy mladší sestra repetetivně urovnává třásně na koberci nebo televizní ovladače. Zakládá si na pořádku a pravidelnosti. Snímek ale vykresluje mnoho odstínů života s poruchou autistického spektra. Jsme svědky společných hezkých chvil a Róziny empatie. Režisérce se tak podařilo překročit mylnou, avšak velmi rozšířenou představu o autismu jako absenci schopnosti vcítit se do druhých.

Maturitní ročník přehledně rámuje děj filmu. Obavy z nejisté budoucnosti se stupňují a nejistota je téměř všudypřítomná. „Co když to nebude ten správný směr?“ ptá se Johana během oslav nového roku. Dění je doplněno o archivní rodinné záběry z dob, kdy byly obě sestry malé i z období před narozením Rózy. Johana popisuje čas, kdy byla jedináčkem a velkou změnu poté, co se objevilo „něco malé řvoucí“. Získáváme tak podrobný vhled do fungování jejich domácnosti a rodinných vztahů.

Kamera, kterou měla na starosti Marie-Magdalena Kochová, Ludvík Otevřel a Kristina Kůlová, často snímá tvář starší sestry. To také napomáhá ke vcítění se do jejího prožívání, které je plné nejistoty, uzavřenosti vůči okolí a starosti o druhé. Citlivost práce s kamerou také dokládá vynechání přímých záběrů na Róziny zranitelné chvíle afektů, které prožíváme jen skrze tlumenou zvukovou stopu.

Záběry doplňuje ambientní hudba Jonatána Pastirčáka. Místy je poklidná, jindy zas jako by zaznamenávala stav úzkosti. Přibližuje nám tak vnitřní svět Johany, který je jinak vůči okolí obvykle uzavřený. Johana mlčí, ale hudba mluví za ní. Ta je občas přehlušena sestřiným křikem. „Prostě to nebudeš dělat! Jsi blbá!“ duní myslí. Ve filmu zaznívají také melancholické písně Amelie Siby. Mladá česká umělkyně zpívá o strachu z touhy, zatímco Johana zažívá chvíle s její přítelkyní.

Empatické zpracování snímku umožňuje divákům a divačkám procítit s Johanou její životní těžkosti. Pečlivě vykresluje život „skleněných dětí“, které jsou často jejich okolím i širší veřejností přehlíženy. Podle výzkumu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy je pro dotazované skleněné děti psychická a emocionální zátěž velmi častá. Skoro tři čtvrtiny cítí nadměrnou odpovědnost. Téměř třetina trpí depresemi a pravidelné úzkosti zažívá 60 procent z nich. Sociální a terapeutická podpora pro ně však chybí. Film Ta druhá otevírá téma doposud opomíjené a systematicky nepodchycené.