Na Velikonoce se dřív nepilo a mrskali se všichni navzájem, říká etnolog

Brno - O křesťanské stránce Velikonočních svátků mají Češi obecně povědomí. Méně známý je však původ lidových tradic, které mají v česko-moravském prostoru velmi dlouhou historii. “Vždy mně zajímalo, odkud ty jednotlivé obyčeje vzešly, jejich kořeny,” říká etnolog Jiří Mačuda, který se odborně věnuje duchovní kultuře Slovanů, ale také třeba aktuálnímu fenoménu novopohanství. Podle jeho slov lidové tradice na Moravě v období Velikonoc ožívají a do budoucna při těchto oslavách očekává například větší emancipaci.

Hodně se dnes mluví o pomlázkách a mrskání, jak by u nás ta tradice vypadala před dvě stě, tři sta lety?

Problém je, že tu tradici nikdo v průběhu staletí nepopisoval, tak abychom mohli s jistotou říct, jak to bylo ve skutečnosti. Ze starých středověkých zpráv víme o mrskání. Tam je vyloženě psáno, že se všichni mrskali navzájem, nejen chlapci děvčata, ale i naopak, a i děti. V některých regionech víme, že se šlehal i dobytek. Já jsem přesvědčený, že dřív to takhle bylo všude. Protože ten omlazující proutek neměl být výsadou jenom dívek, které tímto byly požehnány. I ostatní si přáli být vyšleháni, aby to zdraví, síla a vzkříšení přešlo i na ně. Mně se líbí tradice, co tady byla v některých regionech, že jeden den chodili mládenci, druhý den chodila děvčata, aby taky měla koledu. Říkali mi o tom někteří pamětníci. Myslím, že bychom to mohli obnovit. V úterý by byl ještě jeden svátek a chodily by holky. Bylo by to pěkné, genderově vyrovnané.

Víme, kdy tedy přišel zlom v té tradici?

Bohužel ne, pro historiky to byl póvl. Známe to buď z těch starších pramenů, kdy mrskání zakazovali církevní hodnostáři, nebo až pak díky obnovenému zájmu v období romantismu a osvícenství, když se u nás etnografie začala rozvíjet. V té době začali vznikat cestopisy a objevoval se ideál divocha, který má čistého ducha a v jádru není zničený jako moderní člověk. Tehdy začal zájem o lidové tradice. U nás se tak nejstarší etnografie rodí někdy na přelomu 18. a 19. století. V době těch nejstarších zápisů někde chodila mrskat i děvčata, ale většinou už jen chlapci. Ten zlom nastal ve většině lokalitách někde mezi 16. a 18. stoletím. Proč a jak tomu bylo, to přesně nevíme, máme jen domněnky.

Velikonoce

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Navazují na židovský Pesach, oslavu mytického odchodu Izraelitů z egyptského zajetí. Vedle toho jsou také obdobím lidových tradic spojených s vítáním jara, které s náboženským svátkem souvisejí jen volně. Slovo „velký“ odráží význam svátku v křesťanství a slovo „noc“ odkazuje na velikonoční vigilie, noční liturgii, kterou začíná oslava nedělního Zmrtvýchvstání.

Vy jste se v rámci etnologických studií věnoval slovanskému novopohanskému hnutí. Jak tito lidé slaví Velikonoce?

Ano, i u nás dnes máme tuto náboženskou skupinu. Mě u těch novopohanů zaujalo, že mnozí z nich se snaží rekonstruovat původní slovanské zvyky. Jde o to, v jaké oblasti dané společenství působí, a z jakého myšlenkového proudu vychází. Jinak by to tedy vypadalo mezi novopohany v Rusku a tady na Moravě. Většinou v těch různých společenstvích slaví masopust, následovaný vítáním jara při rovnodennosti. Vím, že lokální věřící slaví právě to nejdůležitější, to gró toho západoslovanského jara, což jsou obchůzky se smrtkou.

Pokud se podíváme, jak čeští novopohané slaví rovnodennost, je tam nějaký průsečík s tím, jak Velikonoce slaví běžný člověk?

Určitě ano, tím prolnutím je například obřadní pečivo. Klasický český jidáš se objevuje napříč Evropou v různých historických etapách. Něco podobného bylo už v antickém Řecku, kdy se různé spirálky či hádci dávali jako dar zemským bohům či bohyním při první orbě. Pečivo tak provazuje novopohanské i křesťanské oslavy.
Stejně tak jsou to například malovaná vajíčka. Známe je už z velmi dávné doby. Vajíčka jsou symbolem života a znovuzrození, něčím, co propojuje indoevropské civilizace napříč časem. Ve staré Persii si lidé dávali červená vajíčka jako novoročenku, protože nový rok připadal právě na jaro. Církev to pak přebrala a podobně jako třeba u Vánoc si ty zvyky přisvojila svému novému světonázoru.

V různá období se také chodilo mrskat vrbovými proutky, dnes pomlázkami. To je zase obyčej doložený napříč celou Evropou, jelikož tyto proutky mají mít očisťující, obrozující smysl rašící přírody. Také to není spojené jen s tou novodobou tradicí. Samozřejmě nevíme přesně, kdy tyto obyčeje probíhaly, mohlo to být zhruba v tom čtrnáctidenní kolem jarní rovnodennosti. Je to těžké rekonstruovat, jelikož je to rozhozené tím dlouhým velikonočním půstem. V období půstu některé obyčeje probíhat nemohly, jelikož by se proti tomu církev ostře stavěla, stejně jako proti tomu masopustu. To víme díky tomu, že máme spisy různých mravokárců. Dalším bodem je vzkříšení. Vzkříšení přírody i vzkříšení Krista.

Je to tedy takový složitý komplex, ze kterého si ti, co se snaží ty tradice rekonstruovat, musí vybírat...

Ano, a ti novopohané jsou si toho často vědomi a různě ty obyčeje spojují. Vždycky jsem tvrdil, že každý Čech si může vybrat, jestli chce navazovat na křesťanskou nebo předkřesťanskou tradici. Protože lidové křesťanství, dochovávané dodnes v lidových obyčejích, v terénu persistentně přetrvává. Obyčeje sice ztratily ten původní smysl, ale lidé je mají rádi. Cítí, že v dnešní době globalizace stojí za to obnovovat ty staré tradice předků, kroje a tak. Toto je dnes fenomén, kterého si etnologové všímají. Lidové křesťanství, které bylo v 19. století v těžkém úpadku, se tak udržuje dál. A nese v sobě prvky obou tradic. Ty novopohanské skupiny na to tak různě navazují, přizpůsobují si to tomu staršímu a snaží se to interpretovat. Například si ty různé světce pojmenovávají podle slovanských božstev.

Přijde vám, že ty tradice dnes mladí lidé obnovují?

Ano, já na to narážím denně. V mém regionu se kroje po 150 letech zase vrací zpět. Obnovují se obyčeje, obchůzky se smrtkou se vrací do vesnic, kde dříve zanikly. Většinou třeba ze zákazů různých mocipánů, jakými byli církevní představitelé nebo učitelé. V některých obcích v regionu se obnovují i třeba obchůzky s královnami.

Mládež se často z popudu místních intelektuálů snaží na obci zvyky obnovovat a uvědomuje si, že se tím odlišuje od zbytku světa. Navíc se tím pomáhá turistickému ruchu. Skutečné krojované hody jsou velkým lákadlem. Mám radost z toho, že to mladí a děti dělají, i když jim to nikdo nenutí. Existují programy a hry, co ve školách podporují rozvoj lidové kultury, někteří učitelé do toho jdou i sami.

Jsou v jihomoravském regionu tradice, co se jinde ve světě nedají vidět?

Jižní Morava je široký pojem. Zase nežijeme ve vzduchoprázdnu, národy tady na sebe navzájem působí po staletí. Takže nejsou obyčeje, které by byly úplně výjimečné. Každá obec si svou tradici přetvořila k něčemu jedinečnému, co se jinde neopakuje. Takových tradic tady máme spoustu.

Etnografie

Etnografie či etnologie, česky národopis, je společenská věda zkoumající a popisující modely chování, sociální organizaci, zvyky, hudbu a výtvarné umění v jednotlivých lidských kulturách a společnostech. V českých zemích byly a jsou hlavní oblastí zájmu lidové zvyky, kroje, hudba, pověsti a pohádky. Od poloviny 20. století se etnografové zabývají také studiem a popisem subkultur různých dílčích společenství ve společnosti, např. dělníků, imigrantů nebo školních žáků.

Máte nějakou oblíbenou tradici, která vám osobně přijde zajímavá?

Já mám rád místní pokrmy (směje se). Třeba mazanec byl pro určité kraje typický, ale u nás se nedělal. Tady se pekly buchty nebo jidáše pomazané medem. Pokud jde o obyčeje, tak mám rád Ivančicko nebo Moravskokrumlovsko. To jsou lokality, ve kterých se obchází s panenkou, a i když se jí říká smrtholka nebo smrtholínka, tak ona sama představuje to přicházející jaro. To máme ale doložené i z jiných koutů českých zemí.

V současné době jsou pro jižní Moravu typické jízdy králů. Ty probíhaly i v poměrně širokém pruhu obcí směrem na Čechy. V té tradici, jak ji známe dnes, už to probíhá jen na jižní Moravě. Už to sice úplně nepatří k Velikonocům, ale tyhle obyčeje velikonoční svátky v podstatě uzavírají. Po červeném (velikonočním) pondělku následuje zase období oslav, v duchu radosti ze zmrtvýchvstání Ježíše Krista a na to navazují desítky lidových obyčejů vycházejících ze starších tradic, které už mají trochu jinou úlohu. Vrcholí právě v období letnic obchůzkami královniček a jízdami králů. Byť v minulosti to probíhalo i jinde, tak dnes se to ve větší míře udržuje jen na jižní Moravě a na Hané. Jinak jde hlavně o zvláštnosti těch jednotlivých obcí.

Jak si myslíte, že se velikonoční tradice budou vyvíjet do budoucna?

Já si myslím, že ty obyčeje se budou předávat a budou přežívat dál. Ale budou se vyvíjet. Nevíme přesně jak. Setkávám se s lidmi, kteří vzpomínají na to, že mládenci chodili a dostávali vajíčka. Byla to návštěva těch dívek, trochu i takové vyznání lásky, které se oplácelo třeba perníkovým srdcem. Potom přichází zlom, řekl bych degradace po nešťastném roce 1948 a celkově doba upadající kultury. Tehdy se na to velikonoční pondělí začíná hodně pít. Což pamětníci říkají, že dříve to tak vůbec nebylo. Potom přichází období čokoládových vajíček, která ty malovaná v současnosti vytlačují. I přes to se ale v mnoha rodinách ty vajíčka barví dál a tradice se tak udržuje. A bude se to vyvíjet i nadále, ale ten samotný zvyk nezanikne. Je možné, že v rámci emancipace se brzy více zapojí i děvčata, podobně jako se to stalo s hody. V 60. letech chodili jen mládenci, v 80. letech už se přidávala také děvčata.