Teď už vím, že si můžu věřit, říká studentka o Erasmu v Etiopii

Brno, Etiopie - Dvacetiletá studentka oboru Ekologická a evoluční biologie na Masarykově univerzitě Lucie Kubáčková tráví semestr v Africe, kde se účastní výzkumu, jehož cílem je zmapovat nemoci a parazity přenášené zvířaty na lidi. Sesbíraná data použije ve své bakalářské práci.

Můžete více přiblížit váš projekt?

Naše práce je součástí velkého plánovaného projektu, soustředíme se na lidi, kteří žijí ve vesnicích v etiopské vysočině a snažíme se navrhnout postupy, které by mohly situaci zlepšit. My zatím děláme jen malý kousek, pilotní studii, abychom věděli, jestli ten zbytek má smysl. Vybrali jsme si horu nad naším městem, která pro nás představuje modelové prostředí etiopské vysočiny, a mapujeme, které druhy hlodavců se vyskytují v různých výškách a různých biotopech jako domy, les, plantáž, louka nebo pole. Zkoumáme, jaké vnitřní a vnější parazity hlodavci mají. Všechny vzorky potom přivezeme do Česka a budeme s nimi dále pracovat. Já konkrétně se ve své části práce budu zaměřovat na biodiverzitu. Tedy na to, jak nadmořská výška a biotop ovlivňují druhové složení hlodavců, které druhy se vyskytují všude a které jsou specializované na určitou výšku nebo biotop.

Cestu do Etiopie jste zvládli bez problémů?

Měla jsem strach, jestli nás ve Vídni vůbec pustí do letadla, protože jsme měli zavazadla nejen přetížená, ale taky plná divných věcí, jako jsou desítky sklapovacích pastiček na myši a stovky ampulek s ethanolem. Všechno ale šlo úplně hladce, až dokud jsme nedorazili do Addis Abeba. Tam jsme totiž zjistili, že z našich deseti odbavených zavazadel máme jenom tři. Celnice měla zas neuvěřitelný problém s tím, že v jednom z kufrů je mikroskop a dalekohled, i když jsme měli oficiální dopis od hostující univerzity, že jsme vědci a vezeme to pro účely výzkumu. Proto nám uletělo navazující letadlo. Naštěstí jsme se dostali na další a zbytek cesty už byl víceméně bez problému. První týden v Etiopii jsem strávila v tom samém oblečení, ve kterém jsem opustila Česko, a byla jsem opravdu šťastná, když se naše věci konečně dostaly k nám.

Dokážeš popsat, jaký je váš týden? Jestli vůbec něco jako normální týden máte.

Režim je opravdu to, co tady nemám. Nechodím na žádné přednášky, takže dny víceméně plynou úplně bez nějakého řádu. Když jsme jezdili do terénu, tak to vždycky byly intenzivní čtyři dny, pak chvilku pauza, pak další čtyři dny a tak dál. Teď děláme, co je potřeba, holky zpracovávají vzorky v laboratoři, já nemám už co zpracovávat, tak dělám pořádek v datech a fotkách, nakupujeme pitnou vodu a avokáda a občas si někdo z vedení univerzity vzpomene, že tady jsme, a vezme nás na večeři nebo na větší nákup.

Bydlíte na kolejích. Jak se liší od kolejí v Brně?

Koleje jsou určené pro zaměstnance a jejich rodiny. Předtím jsme s dalšími holkami z Erasmu byly v hotelu, protože dlouho trvalo, než pro nás vůbec ubytování zařídili, a pak nám hrdě ukázali prázdné pokoje, kde byly jen holé postele s tím, že si to máme přece všechno koupit samy. Chvíli trvalo, než jsem si na nové ubytování zvykla, v hotelu to byla trochu jiná úroveň. Tady jsme najednou byly v přízemí, mezi místními, bez bezpečného pocitu, který dává hotel. Teď už je to ale fajn, sousedi si na nás zvykli a nezírají, jejich děti nám nelezou do oken a do dveří. I tak bych ale byla radši, kdybychom nebydlely v přízemí.

Jak tedy vnímáte v Africe zajištění bezpečnosti?

Co se týče lidí, připadá mi, že se to ohlídat nedá. Teď máme strážce poblíž naší budovy, takže aspoň nějakou iluzi bezpečnosti mi to dává, a celý kampus je taky hlídaný. I tak si ale říkám, že spousta věcí by se stát mohla. Co se týče zvířat, tak ve městě nejsou, nejblíže nebezpečným zvířatům jsme asi byli, když jsme pracovali v terénu a vraceli se za tmy. Byla nás ale celkem velká skupina a hyeny by si prý na tolik lidí netroufly. Když jsme navštěvovali národní parky, vždycky byl s námi průvodce a strážce se zbraní, takže tam jsem se cítila celkem zajištěně.

Stalo se někdy, že vás přímo někdo napadl?

Hodně divoký byl kampus v době zkoušek. Byl opravdu celý zaplněný osmnáctiletými Etiopany, kteří možná nikdy v životě neviděli bělochy, a všem připadalo, že nejlépe se s námi seznámí tím, že na nás budou pískat, křičet, chytat nás za ruce nebo za nohy, zastupovat nám cestu a podobně. Nemohly jsme samy chodit ven, a i když s námi šel Getachew, etiopský student z Masarykovy univerzity, sám na ty lidi nestačil.

Často pracujete přímo v terénu. Tam na vás nikdo nepokřikuje?

Nedávno se stalo, že dvě holky z naší skupiny byly v terénu a odebíraly vzorky v řece na kraji města. Měly s sebou jednoho místního jako doprovod, ale po chvíli se kolem nich shromáždilo několik dalších desítek místních, kteří do nich nejdřív začali šťouchat a šahat jim do věcí. Na to jsme celkem zvyklí, ale pak jeden z nich začal házet kameny a všichni se přidali. Holky musely utéct i s doprovodem, protože celý ten dav prostě ztratil mozek a zábrany, úplně se zbláznil. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale taky to s námi dost otřáslo. Od té doby se zase bojíme o trochu víc. Předtím už jsme byly schopné si třeba samy zajít nakoupit před kampus, teď si bez doprovodu netroufáme.

Myslíte, že je to chyba univerzity, která nezajistila vaše bezpečí?

Některé věci, které se nám tady staly, se podle mě nemusely stát, kdyby univerzita byla lépe organizovaná a víc na nás dávala pozor. Místní úředníci chodí do města s ozbrojeným hlídačem, ale čtyři Evropanky klidně pošle na nákup jen s jedním studentem. Myslím, že vůbec nepřemýšleli nad tím, co by se nám mohlo stát. Na druhou stranu mi ale připadá, že hodně z toho je prostě tím, že jsou takoví. Téměř všichni tady mají vůči nám mentalitu, že my jsme ti bohatí Evropani a můžeme jim všechno dát a zaplatit. A to nemyslím jen ty, které potkáváme na ulici. I většina lidí z univerzity, se kterými jsme potřebovali něco zařídit, se z nás snažila vydojit něco navíc. Kvůli tomu nás pak obkličují lidi na ulici a chtějí peníze, všechno je pro nás třikrát dražší. Prostě v očích hodně lidí tady jsme podle mě chodící peněženky, a proto se k nám chovají tak, jak se chovají.

Jak se zdejší muži staví k ženám?

Většina žen, které jsme zatím poznali, byly „jen“ něčí manželky, dcery nebo matky a vlastně jsme se o nich nic nedozvěděli. Ani ve vedoucích pozicích na univerzitě jsme žádnou ženu nepotkali. Nemyslím si, že by se muži chovali k ženám vyloženě jako k majetku, ale hodně cítím, že jsou vázaní na takovéto tradiční rozdělení rolí. Většina mužů, které známe, neumí vařit ani prát, jsou v práci nebo ve městě až do večera. Myslím, že se na chodu domácnosti a na „tradičně ženských věcech“ moc nepodílí. A vzhledem k tomu, kolik mužů na ulici už nám dalo jasně najevo, že jsme pro ně velmi zajímavé sexuální objekty, některé zvuky a gesta jsou prostě mezinárodní, nepřipadá mi, že by měli respekt k ženám nějak hluboce zakořeněný.

Nemáte přístup k pitné vodě. Neřešíte i problémy s elektřinou a s připojením k internetu?

Voda z kohoutku tady není pitná ani v dobrých hotelech, takže jsem bohužel musela vzdát své snahy o šetrnější přístup k přírodě a pijeme vodu balenou. Voda z kohoutku taky občas dojde, někdy neteče pár hodin, ale už jsme zažili i tři dny. Naučili jsme se nechávat pro jistotu bokem nějakou vodu na splachování, protože etiopské podrážděné střevo a nesplachující záchod není moc dobrá kombinace. Elektřina taky občas vypadne, ale většinou je to jen pár minut, někdy hodina, pokud člověk zrovna nekouká do mikroskopu, tak to moc nevadí. A internetové připojení je tu překvapivě dobré, města jsou většinou dobře pokrytá, na vesnicích a v přírodě je to horší, ale v pokoji je signál vždycky. Bála jsem se, že nebudu moct ani posílat obrázky, ale internet zvládá i videohovory.

Došlo někdy k tomu, že jste byla odhodlaná vrátit se domů?

Největší krizi jsem měla, když jedna z holek dostala nejspíš otravu jídlem, měla střevní potíže a nezastavitelně zvracela, vzali ji do nemocnice, ale v té nemocnici neměli nic, co by jí mohlo pomoct. Trvalo několik hodin, než se někomu podařilo sehnat kapačku s elektrolyty, která jí pak pomohla skoro hned. To byl moment, kdy jsem opravdu uvažovala, že koupím letenku a pojedu domů. Když jsem sem jela, věděla jsem, že tady nebude zdravotnictví takové jako u nás, ale nenapadlo by mě, že taková v podstatě banální věc jako kapačka by mohl být problém. Hodně to se mnou otřáslo.

Když k tomu přičtu vše, co jste zmiňovala výše, ani se vám nedivím. Jak jste nakonec krizi překonala?

Vážně jsme uvažovali, že pojedeme domů. Pomohl nám hovor s profesorem, který nás sem poslal. Řekl nám, že to chápe a nebude se zlobit, ale že nechce, abychom Etiopii opustily takhle. Takže požádal Getachewa, aby se s námi jel podívat do nějakých národních parků, že na to můžeme použít zbytek projektových peněz. Getachew naplánoval úžasný skoro dvoutýdenní výlet. Cestou jsme se stavili v nedalekém větším městě, kde je velká nemocnice, která nás taky hodně uklidnila tím, že vypadá skoro jako evropské nemocnice. Vzali jsme si číslo na nějakého doktora, který by nám snad pomohl, kdyby se znovu něco stalo. Změna prostředí, nádherné zážitky z celého výletu a ujištění v podobě nemocnice bylo to, co jsem potřebovala, abych našla sílu tady zůstat.

Co jste v Africe zažila poprvé v životě?

Opravdu hodně věcí. Poprvé v životě jsem pracovala na projektu v terénu, poprvé jsem viděla divoké antilopy a hrochy, poprvé jsem slyšela divokou hyenu štěkat v lese opodál, poprvé jsem byla ve čtyřech tisíci metrech nad mořem, poprvé jsem zažila, jaké to je, když jdeš po ulici a víš, že každý člověk, který je tam taky, tě sleduje a nespustí z tebe oči. Některé z těch zážitků nejsou příjemné, ale intenzivní byly všechny a všechny si je budu navždy pamatovat. Když přemýšlím nad negativy, napadá mě, že možná budu mít chvíli i doma problém s davy lidí, možná strach z cizích mužů víc, než jsem měla předtím. Jinak mě ale nic nenapadá, negativní věci tu určitě jsou, ale ty doufám zůstanou tady, až odjedu.