Daniel Suchánek: Dobrovolník v boji s předsudky o handicapovaných

Daniel Suchánek, skautský vedoucí, sociální pracovník a vášnivý dobrovolník, spojuje svou energii a nadšení s důležitými sociálními tématy. Začal jako vedoucí skautského oddílu, později pracoval v dětských domovech a dnes se aktivně angažuje ve snaze bořit předsudky vůči lidem s handicapem. Jeho práce zahrnuje také podporu skupiny „The Tap Tap," kde hudebníci s fyzickým nebo mentálním postižením dokazují, že žádný handicap nemusí bránit dosažení jejich cílů. S přístupem, který kombinuje dobrovolnictví a hudbu, se Daniel Suchánek snaží přesvědčovat, že každý může přispět k pozitivní změně ve společnosti.

Vzpomenete si, co bylo vaše první dobrovolničení?

Samozřejmě. V šestnácti letech jsem převzal skautský oddíl od starší skautů, kteří už se na běhání po lese cítili příliš staří a zakládali své vlastní rodiny. Tam jsem se naučil mnohému. Nabyl jsem organizační schopnosti, zamiloval jsem si práci s lidmi a naučil jsem se i takové věci, jako psát granty a žádat od města peníze. Byl to pro mě i takový úvod do ekonomie.

Jak jste se dostal k práci s lidmi s handicapem, která je od skautu relativně vzdálená?

K práci se sociálně slabšími a s lidmi s handicapy jsem měl vždy blízko. Oba mí rodiče jsou neslyšící, a tak jsem vyrůstal v kolektivu, který mi jejich svět přiblížil. Po maturitě jsem sice zkusil jít na vysokou školu stavební, ale nevydržel jsem tam ani měsíc. Nebylo to pro mě. Nakonec jsem vystudoval Sociální práce. To taky nebylo jednoduché. Na praxi jsem byl v dětském domově, kde jsme řešili útěky a podobné složité situace. Škola mě hodně naučila.

Co vás přivedlo ke kapele The Tap Tap? Mohl byste ji představit?

Kapela The Tap Tap je hudební skupina složená z muzikantů s handicapy. Původně vznikla jako jeden z projektů vzdělávacího projektu Studeo pro studenty Jedličkova ústavu v Praze. Cílem bylo, aby si lidé uvědomovali, čeho jsou handicapovaní schopni, a aby si studenti Studea lépe hledali v budoucnu práci. Chtěli jsme jim rozšířit možnosti. Studeo už teď skončilo, ale The Tap Tap zůstal. Původně byla kapela na úrovni dalších školních kroužků, na konci Studea to byl náš marketing a PR, lidi se o nás dozvídali a otvíralo nám to ve Studeo nové příležitosti. Já jsem byl koordinátorem Studea a zařizoval jsem učebny, lektory a materiály pro Studeo a „okrajově“ i první koncerty kapely.

Jak se z kroužku pro studenty stala opravdová kapela?

Jen díky podpoře fanoušků. Z jednoho koncertu ročně byly dva, pak pět, pak deset, a tak jsme si prostě jednou řekli, „Tak asi budeme kapela, když nás lidi chtějí.” To bylo ve chvíli, kdy už bylo koncertů tolik, že už se nám nevyplatilo platit řidiče Jedličkova ústavu, aby nás vozil na koncerty a koupili jsme si vlastní dodávku. Hlavně jsme viděli, co tím, že hrajeme na koncertech děláme. Přesvědčili jsme alespoň malou část společnosti, že lidi s handicapy nejsou jen příživníci systému a pasivní příjemci dávek, ale že člověk na vozíčku, nebo s holí v ruce, dokáže to, co chce, pokud mu to systém dovolí. Společnost na to nebyla úplně připravena, ale my jsme těmi vozíčky rozjížděli předsudky.

To je teď cílem The Tap Tap? Bořit předsudky?

Přesně tak a ukázat jim, že lidi s handicapy jsou pořád přece jenom lidi. To je i mindset kapely. Nároky na muzikanty jsou takové, jaké by byly v každé jiné kapele. Pokud je člověk schopen dostat se na zkoušku, tak se očekává, že přijde včas. Základní zásady je hledání řešení problémů, ne důvodů, proč problém řešit nejde. To je zásada, podle které by se měl řídit každý, ať sedí na vozíku, nebo je zdravý.

Jaké funkce teď v kapele zastáváte?

Pro The Tap Tap dělám fundraising, obstarávám webové stránky, účetnictví, granty, produkci, komunikaci, zajišťování akcí, e-shop a merch kapely.

Co vás tak naplňuje, že toho pro kapelu a jiné organizace děláte tolik bez platu. Co je ta odměna, kterou za to máte?

U skautských organizací mě naplňuje to, že vidím reálný dopad na děti. To, že můžu přispívat, aby z nich byli slušní lidé a samozřejmě to, že jim to přináší radost. U dalších dobrovolnických činností mě naplňuje pocit, že každá snaha přispěje k nějaké, třeba jen malé změně. Třeba tomu, jak lidé mění pohled na vozíčkáře. Mohl bych žít standardním životem, od osmi do pěti práce a pak rodina a spánek, ale mám pocit, že každý člověk má potenciál něco předat. Ať už je zedník, instalatér, nebo třeba učitel na střední škole. Svůj potenciál přispívat společnosti se snažím využít naplno.

Jaký je teď plán pro kapelu?

Do konce roku budeme mít čtyři koncerty. Šestého prosince bude tradiční Mikulášská, ta bude letos online. Pak budeme hrát desátého prosince ve Zlíně, dvanáctého prosince v Praze a dvacátého druhého prosince budeme mít vánoční koncert v Nymburku.

Z dlouhodobého hlediska… pokračovat. Dokud to lidi bude bavit, a dokud můžeme muzikou dělat nějakou změnu, tak budeme hrát dál.