V mrazu i dešti: Lidé uctili památku obětí pochodu smrti na vzpomínkové akci

Vimperk - Stovky lidí uctily památku obětí, které zahynuly během volarského pochodu smrti na konci druhé světové války. Účastníci jedenáctého ročníku vzpomínkové akce Military death march prošli část cesty, kudy v roce 1945 vedli němečtí vojáci vězenkyně z koncentračního tábora ve Flossenburgu. V rámci vzpomínkového pochodu museli zájemci ujít trasu dlouhou 75 kilometrů za dvacet čtyři hodin a projít třemi kontrolními zastávkami: v Husinci, ve Volarech a ve Vimperku, zde byl začátek i konec celého pochodu. Military death march je jeden z prvních nočních pochodů v Česku. Závod odstartoval v pátek 19. dubna v deset hodin večer a pokračoval až do soboty 20. dubna.

Pár desítek minut před začátkem přijíždím do autokempu ve Vimperku na Šumavě. Už při pouhém pohledu na zdejší parkoviště je jasné, že na pochodu šumavskou krajinou nebudeme sami. Světla aut velmi rychle vystřídá les malých bílých světélek vyzařujících z čelovek, které mají všichni přítomní na hlavách. Při slavnostním zahájení přeje jeden z organizátorů Jaroslav Nábělek všem účastníkům hodně štěstí a fyzických sil. „Chci vám všem poděkovat, že jste přišli zavzpomínat i přes nepříznivé počasí, trasa je velmi náročná už sama o sobě. Všichni, kdo tu jste, máte můj velký obdiv,“ říká Nábělek.

Po startu pochodu jdeme všichni společně, ale očekávám, že se brzy rozdělíme. Každý účastník si přesnou podobu cesty volí sám. Povinně však musí projít tři stanoviště, která jsou od sebe vzdálená několik desítek kilometrů. Zhruba po hodině chůze se odděluji od zbytku davu a zůstávám ve skupince se svou sestrou a třemi kamarády. O přítomnosti dalších chodců svědčí jen bílá a červená světla z baterek. Procházíme přes louky, lesní cesty. Díky štěkotu psů se dozvídáme, že jsme ve vesnici, ani pouliční lampy už tu nesvítí. Baterky, které máme na hlavě, osvětlují několik metrů před námi, vše ostatní je zahaleno tmou. Začíná na nás padat déšť se sněhem, a tak musíme dávat větší pozor na cestu, což je s přicházející únavou těžší a těžší.

Dvacet jedna kilometrů po startu dorazíme do Husince, kde na nás čeká první kontrolní místo. Stanoviště jsme si představovali jinak, čekali jsme polní podmínky – vojenský stan, kde dostaneme něco málo k pití a drobnou svačinu na posilněnou. Jsme proto mile překvapeni, když dorazíme na místo a zjistíme, že se stanoviště nachází v kulturním domě. Velký vyhřátý sál plný nadšenců, kteří jsou stejně zmoklí a promrzlí jako my. Kromě tepla je tu pro nás připravený čaj, sladké pití a ovoce, ale hlavně teplý guláš.

Předtím, než se občerstvíme, musíme svůj příchod ohlásit u dvojice mladých vojáků. „Poprosím vás, abyste mi řekla vaše jméno a číslo pásku, který jste dostala při registraci na startu,“ žádá mě jeden z nich. Kontrolní místo slouží jako checkpoint nejen pro účastníky, ale i pro pořadatele, kteří tak kontrolují náš počet a pohyb po trase.

Když se ohlásíme, přisedneme si ke stolu, kde sedí čtveřice chodců, kteří přijeli na Šumavu z Pardubic. Pochod nejdou poprvé. „Tentokrát je to lepší. Minulý rok jsme šli opačným směrem než letos a bylo to ubíjející. Nejtěžší část vedoucí přes Boubínský prales nás čekala hned na začátku, navíc i kontrolní stanoviště bylo daleko, a proto jsme pochod ani nedokončili,” říká pětadvacetiletá Andrea Vargová. „Po fyzické stránce je to dobré. Cítím jenom záda a ramena kvůli batohu, ale jinak je všechno v pohodě. Nohy drží, takže zatím tělo zvládá,” doplňuje Andreu její přítel František.

V kulturním domě se střídají skupiny lidí. Po asi hodině oddychu si všímám, že se vyhřátý sál začíná vylidňovat, a tak se i my zvedáme a pokračujeme v cestě. I přesto že vycházíme najednou s dalšími asi dvaceti lidmi, velmi rychle se jednotlivé skupiny rozdělí, každá svou trasou a svým tempem.

Na cestu nám stále svítí jen bílý kužel světla vycházející z čelovky. Krajinu kolem sebe vnímáme především jako tmavé a ještě tmavší obrysy na horizontu. Téměř rovinatý silniční terén přímo nabádá k upadnutí do mikrospánku. Člověk nemusí dávat pozor na to, co se děje před ním ani kolem něj. Mechanicky zvedáme nohy a dáváme je před sebe, pohybujeme se automaticky, už jen ze setrvačnosti.

Sedm kilometrů od Husince narazíme na dvojici účastníků. Kamarádi Jakub Nedbal a Jakub Sviták jdou pochod stejně jako my poprvé. „Jsem z Prachatic, to je tady nedaleko, a tak jsem řekl kamarádovi z Prahy, ať přijede a vyzkouší se mnou, jestli to vůbec zvládneme. Máme v plánu ujít trasu beze spánku a za co nejkratší čas. V šest večer chceme být zpátky,“ přibližuje své plány Jakub Nedbal. Zatímco si povídáme, začne se rozednívat, a tak si můžeme po několika hodinách sundat čelovky z hlavy. Konečně vidíme dál než na deset metrů před sebe.

Najednou potkáváme mnohem více chodců než v noci. Míjíme skupiny mladých i starších lidí, stejně jako vojáky, kteří pochod absolvují v rámci výcviku. Zima, déšť i únava se projevují snad na všech lidech, kolem kterých procházíme. I přesto se zdravíme a snažíme se vyloudit alespoň minimální úsměv, abychom dodali sílu ostatním. Cesta je totiž náročnější a náročnější. Jdeme šumavskými lesy, kde je kromě mokrých skal také rozbahněná cesta a popadané stromy, které musíme přeskakovat nebo obcházet.

Zhoršující se podmínky si vybírají svoji daň a my začínáme uvažovat, jestli zvládneme pokračovat. V největší sněhové vánici přicházíme do Volar. Zastavíme u pomníku a židovského hřbitova, kde je pohřbeno devadesát pět žen, které zemřely při pochodu smrti nebo byly ve Volarech zastřeleny příslušníky Wehrmachtu.

Na volarském náměstí stojí kulturní dům, tam je druhé kontrolní stanoviště. Při nahlašování jména a registračního čísla zjistíme, že většina účastníků tudy zatím neprošla. Někteří z nich dorazí do kulturního domu až po nás, jiní závod vzdali a vrátili se do kempu ve Vimperku. Tam je odvezla vojenská dodávka, kterou si lidé mohou zavolat kdykoli, když už nechtějí nebo nemohou dále pokračovat. Dilema, jestli v cestě pokračovat nebo ne, řešíme i my.

Vzhledem ke špatnému počasí a tomu, jak jsme promrzlí a zmoklí, se domluvíme, že dál už nepůjdeme. Po fyzické stránce se cítíme dobře. Zima, sníh i déšť nás ale vyčerpaly psychicky, a tak se domlouváme s vojáky na odvozu. Právě když odcházíme z kulturního domu, zahlédneme v davu lidí Andreu s přáteli. Jejich čtyřčlenná skupina plánuje na rozdíl od nás v pochodu pokračovat. „Počasí je sice hodně demotivující, ale rozhodli jsme se, že se kousneme a zvládneme i poslední úsek cesty. Nechceme to vzdát jako minulý rok,” shrnuje jejich rozhodnutí Andrea. Loučíme se a přejeme jim hodně štěstí v následujících kilometrech.

Během návratu do autokempu ve Vimperku nám vojáci sdělují, že dnes nejsme zdaleka první, a nejspíš ani poslední, kdo celých sedmdesát pět kilometrů nedokončí. Pochodu se zúčastnilo téměř čtyři sta lidí, vojáci už v sobotu ráno přijeli pro přibližně čtyřicet z nich. Důvody, kvůli kterým cestu nedokončili, se různí – únava, fyzické vyčerpání, ale také nedostatečné vybavení.

„Někteří účastníci velmi podcenili počasí. Jeli jsme pro jednu paní, která měla omrzliny, a pro druhou, která byla úplně promoklá a neměla nic na převlečení. Někdo to prostě neodhadne, pak jsou tu ale tací, kteří si vyloženě zahrávají a zbytečně riskují vlastní zdraví,” říká řidič vojenského vozu Jan Bartůněk. Po těchto slovech jsme vlastně rádi, že jsme zvládli ujít čtyřicet tři kilometrů bez větších problémů.