Nejnáročnější bylo naučit se jazyk, zbytek se poddal, shodují se Ukrajinky

Brno - Ačkoliv konflikt na Ukrajině trvá už více než rok, pomoc nejen na místě je stále potřebná. Ženy, které uprchly před válkou do Brna, si radí různě. Rozhodně ale neotálejí a nečekají, až se pomoc objeví sama. Některé z nich našly zázemí ve spolku Vesna, který podporuje všechny ženy v nouzi. Stisk přináší příběhy třech z nich.

Vesna nabízí pomoc i služby všem ženám, které je hledají. Po několikaleté odmlce byla obnovena nedlouho před začátkem ukrajinského konfliktu, a tak se shodou okolností do její péče dostali v první řadě Ukrajinky. K dispozici mají zákaznice mnoho dílen, workshopů ale i jazykových seminářů. Procvičují na nich gramatiku, stylistiku a hlavně aktivní konverzaci. „Je jedno jestli mluví dobře nebo špatně česky. Není to kurz češtiny, ale spíš způsob, jak je přimět ke konverzaci. Taková simulace hospodských debat, kde se bavíte s lidmi a nikdo vás neokřikuje, kvůli tomu, že jste něco řekli špatně,“ prozrazuje ředitelka organizace Barbora Antonová.

Od začátku války se toho hodně změnilo, proto se teď pracovníci zaměřují primárně na začlenění východních sousedů, kteří zůstali odstřihnutí od své domoviny. Konkrétně v Brně je organizací pomáhajícím Ukrajincům více. "Naším největším partnerem je spolek vedený samotnými Ukrajinkami, který tady byl už před válkou. Mnohé z nich se zaměřují na konkrétní segmenty jako je právní pomoc nebo kontakty na zdravotnictví. Naše pomoc necílí na jednu rovinu," doplňuje Antonová. Vesna prosazuje politiku pomoci všem ženám, nejen Ukrajinkám. Volnočasové aktivity a kroužky vedou lektoři tuzemští i zahraniční. Kromě dílen tam fungují adaptační skupiny pro děti ve věku do jedenácti let. Ty jim pomáhají začlenit se do českého prostředí.

Ženský vzdělávací ústav Vesna

V Brně má už skoro dvousetletou tradici. Začal jako post obrozenecká organizace, která se zaměřovala na šíření a výuku českého jazyka a kultury. Zároveň jim pomáhala se připravit na v té době poměrně pokrokový život. Často nedostupné a drahé přístroje tam byly k dispozici všem studentkám. Nebyla to ale tradiční škola o vaření či uklízení. Hlavní náplní bylo přinést ženám a dívkám osvětu nejen kulturní. Mezi velké podporovatele patřili kupříkladu Leoš Janáček nebo Gabriela Preissová.

Olena Bychkovska

Ola přišla do Brna před rokem. Bydlela kousek od Kyjeva, kde vedla soukromou školku. Jejím prostřednictvím zajišťovala komplexní péči pro děti, včetně transportu čtyřiadvaceti ratolestí. Spolu s manželem a čtyřmi dětmi však museli v únoru všechno přehodnotit. Vydali se do bezpečnější destinace, kterou se stalo právě Brno. Na rozdíl od jiných žen si Ola mohla dovolit přijet s celou rodinou. Její manžel totiž trpí autoimunitní nemocí, která ho sice výrazně neomezuje v životě, ale ze služby v armádě ho vylučuje. První týdny strávila se dvěma nejmladšími syny, kvůli naplněným kapacitám ve školkách, doma. Poté na sociálních sítích našla inzerát právě na adaptační skupinu Lužánky. Byla to pro ni jasná volba. Mohla se tak vrátit ke svému povolání z doby před válkou. Přidanou hodnotou byl i fakt, že konečně mohla začít pracovat a zároveň umístit své mladší děti do školky. Neskončila však jen jako vedoucí třídy a kroužků ve Vesně. Ke své práci si navíc časem našla i přivýdělek ve formě přepravy dětí po Brně. Jako jediná z trojice oslovených žen ze spolku Vesna neplánuje Česko opustit. Nejstarší dcera se chystá na vysokou školu, a tak chce po dobu jejího studia zůstat s rodinou pohromadě na jednom místě. Přestože jejich dům zůstává nepoškozený, infrastruktura v obci při Kyjevě je ve špatném stavu a výuka je distanční. I to jsou faktory, které ji přesvědčily k tomu, aby na dalších pár let v republice zůstala. Stesk po domově a rodině však zůstává jako hořká připomínka toho, proč musela uprchnout.

Olesia Shashura

Olesia se do Brna dostala se svou patnáctiletou dcerou a sestrou. Konflikt ji stejně, jako ostatní, vyhnal z domova. Ačkoliv v jejím městě válka nezuří, pro bezpečí rodiny se vydala do Brna. Podobně jako Ola, dělá i ona vychovatelku dětí ve školce. Cesta sem jí trvala nejkratší dobu, protože bydlí poměrně blízko hranic se Slovenskem. Brno si vybrala záměrně, její manžel totiž pracuje právě tady. To jí usnadnilo zařizování místa k bydlení nebo shánění příjmu do začátku. Nejdříve měla problémy najít si práci alespoň vzdáleně podobnou té, kterou měla doma. V rodném městě byla učitelkou v mateřské škole. Skoro dva měsíce proto uklízela, dokud nenarazila na inzerát z Vesny. Práce s dětmi ji naplňuje, je to její vášeň i hobby.

Irina Shevchenko

Poslední z trojice žen bydlí nejblíže válečné zóně. Její domovský Charkov je těžce sužovaný válkou. Spolu se synem a devítiletou dcerou se vydala za tetou do Brna. Bohužel se k Irině nepřipojil její muž, který se vydal bránit svou vlast. Ihned po příjezdu se jí naskytla možnost pracovat s adaptačními skupinami. Výhodou bylo, že svého syna v předškolním věku bude mít pořád pod dohledem, a tak ji odpadla starost s hlídáním. Syn je ve třídě kolegyně Oleny. Dcera chodí do školy na náměstí Svornosti. Svůj pobyt v Brně popisuje jako dočasný. Celou dobu počítá s návratem domů. Chce se vrátit za manželem a rodinou. Přestože je její město dlouhodobě pod palbou, rodinný dům zatím ostřelování nezničilo.