Svými obrazy zdobí oblečení. Chtěla jsem umění přiblížit lidem, říká návrhářka

Brno - Módní návrhářka nebo také textilní estétka Alexandra Kopúnek původem z Bratislavy vystudovala Fakultu výtvarného umění v Brně, kde působila v různých ateliérech. Ke tvorbě oděvů ji přivedla myšlenka, že by ráda své obrazy přiblížila lidem, a tak je do nich začala oblékat. V roce 2018 vytvořila značku KHAKU, která se zaměřuje na šití kimon zdobené výšivkami. Na konci listopadu svá díla i prostory představí veřejnosti na festivalu Otevřených módních studií, kde spolu s ní otevře své dveře přes dvacet dalších brněnských módních návrhářů a návrhářek. „Přestěhovala jsem svůj ateliér k sobě do bytu. Lidé budou moci nahlédnout do pozadí toho, odkud se berou moje myšlenky,“ říká Alexandra Kopúnek, kterou zájemci navštíví 29. a 30. listopadu v Brně na adrese Hlávkova 5.

Co pro Vás znamená móda?

Každou chvilku něco jiného. Módu vnímám zejména jako komunikační prostředek. Funguje jak vnitřně, tak i navenek. Lidé ztělesňují svůj vnitřek, který se skrze módu dostává ven. Je to způsob potřeby sebevyjádření se. To funguje i obráceně, kdy lidé na základě oblečení hodnotí ty druhé.

Jak jste se dostala k výrobě oděvů?

Vystudovala jsem umění v Brně, kde jsem začínala jako umělec volného umění. Pak přišel moment, kdy jsem si uvědomila, že mi vadí nepraktičnost obrazů, kdy s nimi nejde dělat nic víc, než si je pověsit na stěnu. Chtěla jsem začít dělat něco užitkového. A také rozmáznout tu hranici mezi tím pěkným uměním, které obdivujeme v galeriích, a tím, co skutečně používáme. Začala jsem tvořit pláště a jednodušší oblečení, na které jsem vyšívala. Tím jsem nahradila plátno. Vedlo to k tomu, že jsem upustila od volného umění a začala se věnovat oblečení.

Vy se ve své tvorbě zaměřujete hlavně na výrobu kimon. Proč zrovna kimona?

Chtěla jsem vytvořit plochu, na kterou bych mohla vytvořit obraz. A kimono na to má krásný střih. Skládá se ze samých obdélníků a čtverců. Při šití jsou praktická, poměrně jednoduchá a při jejich výrobě vzniká málo odstřižků.

V Brně se 28. až 30. listopadu uskuteční festival Otevřená módní studia, kdy lokální návrháři a návrhářky otevřou ateliéry veřejnosti. Co návštěvníkům ve svém studiu odhalíte?

Já vlastně odhalím hodně, protože jsem přestěhovala svůj ateliér k sobě do bytu, kde žiju. Mám na to v bytě speciální pokoj, takže lidé přijdou přímo ke mně domů. To je samo o sobě takové velmi intimní a intenzivní nahlédnutí do pozadí toho, odkud se berou moje myšlenky. V ateliéru mám různé mikrooltáříky a knihy, které čtu, mám tu fotky s maminkou a z dětství, takže to, co nabídnu, bude velmi silnou introspektivou.

Mám v plánu se tento víkend znovu vrátit k rozpracované výšivce na vyšívacím rámu, který mi visí na stěně. Některé to může zaujmout, protože většina lidí zná vyšívání na kruhu, kdežto z rámu se vytvoří vyšívací stůl. Tímto způsobem se tvoří výšivka profesionálně. Vyšívají se tak například kroje. Možná by lidi mohlo zaujmout i to, že se tento nástroj dá poměrně snadno vyrobit.

Říkáte o sobě, že Vaši tvorbu ovlivňují vzpomínky z dětství a staré československé pohádky. Kde ještě hledáte inspiraci?

Mám svoje témata, která mě všeobecně přitahují. Jsou jimi třeba přírodní motivy, zejména pak voda a obloha. To jsou pro mě nevyčerpatelné zdroje vizuální inspirace. Zároveň to přichází tak trochu ve vlnách z toho, co mě zrovna baví. Teď mě chytly historické kostýmy. V osobním životě jsem se začala zajímat o lidové umění a pohanství. Jednoduše co se děje okolo, tak to přirozeně promítám do své tvorby. Inspirace tedy chodí i z obyčejného bytí.

Příroda se ve Vaší práci odráží poměrně často. Jaký k ní máte vztah?

Nad tím často přemýšlím. K přírodě mám silný vztah, ale pořád jsem člověk, co žije ve městě, což je trochu pozérské. Zároveň mám pocit, že si to trochu romantizuji. Z pohledu zmíněného pohanství vnímám přírodu jako spirituální bytost. Zní to jako od ezoterika, za kterého se nepovažuji, ale přírodu chápu jako matku nebo entitu a svým způsobem si jí hrozně vážím a obdivuji její cykly. Přináší mi nekonečný údiv a mám k ní respekt.

Na Instagramu máte příspěvek, na kterém ukazujete hrstku odstřižků látky z ušitých šatů. Jak nad šitím přemýšlíte, abyste minimalizovala odpad?

Hrozně moc a zároveň vůbec. Nepřemýšlím nad tím, aby nevznikal odpad, já tak přirozeně funguji. Používám čistě přírodním materiály, omezuji bavlnu a upřednostňuji len, případně hedvábí. Právě výroba kimon je v tomto směru skvělá, protože díky střihu kimon toho odpadu vzniká málo a ten odpad, který vznikne, si často ještě odložím. Vadí mi, když se v umění plýtvá. Například u některých přehlídek nebo jiných vystoupení často vidíte kousky, které se už nikde jinde nepoužijí. Pak to někde leží nebo se to vyhodí.

Na druhou stranu nerada označuji KHAKU jako primárně ekologicky zaměřenou značku, protože vnímám, že je to teď jeden velký trend používat takovou nálepku. Domnívám se, že smýšlet ekologicky by mělo být samozřejmé, na co by člověk měl přirozeně myslet. Když doma třídím odpad, tak to taky nebudu nijak zdůrazňovat na sociálních sítích. Je to na jednu stranu fajn, že to může ovlivnit některé, kteří nad tím tolik nepřemýšlí nebo by si to normálně neuvědomují. Ale byť jsem ekologická, tak to není podstatou mojí značky.

K čemu využíváte zbylé odstřižky?

Já jsem člověk, co nedokáže nic vyhodit. Používám je na různé textilní aplikace, kdy zdobím střihy a podobně. Takže má pro mě smysl nechávat si odstřižené kousky, protože vím, že jednoho dne přijde super nápad, kdy najdou využití. Pak mám i odstřižky, které jsou velice pravidelné a plánuji z toho ušít nějaké polštáře k sobě domů. Pokud jsou to větší zbytky, tak je využívám jako opasek ke kimonu a podobně. Takže je chápu jako plnohodnotné kusy látky, ne jako zbytky.

Co to všechno obnáší vytvořit novou kolekci?

Čas. Ale je rozdíl mezi tím tvořit novou kolekci v momentě, kdy se tím člověk opravdu živí, čímž je na tom závislý, a tím, kdy člověk vytváří kolekci pro radost. Já mám vedle KHAKU i jinou práci, ze které mám příjmy. Když jsem dělala oblečení na obživu, po čase jsem pociťovala, že se postupně vytrácely věci, kvůli kterým jsem to začala dělat. Miluji precizní řemeslnou práci, která zabere spoustu času. Je tak těžké skloubit zdlouhavou činnost s tím, aby to bylo i prodejné a aby se tím člověk opravdu uživil.

Kolik času Vám zabere vytvořit jeden kousek?

Záleží jaký. Jeden kousek z minulé kolekce, kterou jsem dělala primárně na obživu značky, mi zabral i s výšivkou asi deset až dvanáct hodin práce. Tím, že to byly prodejné produkty, tak už v tom měl člověk systém a měl to v ruce. Každopádně na tento poměrně krátký čas jsem se dostala díky tomu, že už mám našito několik tisíc hodin. Navíc lidé si neuvědomují, kolik času zaberou aktivity kolem, jako rešerše, výběr látky, zpracování látky, praní a žehlení. Tento čas lidé často nevidí. Když vytvářím dílo, které má určitou hodnotu a identitu a nevadí, když mu věnuji více svého času, tak zabere třeba čtyřicet hodin.

Jak vybíráte látku a materiál?

Říká se, že někteří lidé mají silnější nebo slabší smysly, tak sluch a zrak nejsou moji nejsilnější stránkou. Jsou jimi hmat a chuť. Jsem velice háklivá na hmat. Takže si opravdu potřebuji věci osahat. Skrz dotyk toho hodně vnímám a dokážu si představit pocit, který bych měla z oblečení, které by bylo ušité z dané látky. To mi ulehčuje přemýšlení nad střihem a celkovým návrhem. Našla jsem si v Česku výrobce, který dělá vlastní látky, takže produkce je lokální.

S jakou největší překážkou jste se zatím setkala?

Nevystudovala jsem textilní školu. V tom vidím velkou překážku, protože neznám přesně postupy a typy střihů. A když chci nějaký nový střih, tak tomu předchází pokusy a omyly, což zabere čas. A druhou překážkou jsou sociální sítě. V dnešní době je důležité mít dosah na sociálních sítích. Já mám ráda proces tvorby, kdy si v klidu dělám to svoje a to, že do toho mám něco fotit a natáčet, je mi cizí. I tak se snažím na nich fungovat a něco tam přidávat.

Musím přiznat, že ačkoliv si plním svůj sen, tak to není vždy takové, jaké bych si představovala. Už jsem se dostala do bodu, kdy jsem měla svůj krásný prostor a ateliér, který byl připravený na komunikaci se zákazníky, ale pak jsem ho opustila. Po čase jsem tam začala chodit s pocitem, že jdu do práce, z čehož se vytrácela ta radost a potěšení. Když se z koníčku stane obživa, tak člověk cítí ten tlak toho, že prodejná síla se stává gró jeho života.

Co je Vaším dalším snem ve Vaší tvorbě?

Znáte Piráty z Karibiku? A pamatujete si bohyni Kalypsó? Jestli ano, tak si určitě vybavujete tu silnou a mocnou energii, která z ní čišela. Přesně takovou energii bych ráda promítla do své práce. Aby moje kousky působily podobným způsobem, aby lidé zaznamenali tu atmosféru daného výtvoru a pocítili při tom tu sílu, aby ta díla byla v dobrém smyslu mocná a dokázala zanechat silný dojem. Když už vytvořím takovýto kousek a dám do něj polovičku svojí duše, tak bych chtěla, aby to lidé opravu cítili. To je mým snem a přáním.