Africké Itibo přineslo medičce nejen praktické zkušenosti, ale i poznání

Brno - Zažít lékařskou praxi přímo v Africe se vydala brněnská medička Izabela Tacinová. Cílová destinace Itibo v Keni, kde strávila měsíc, přinesla mladé studentce mnohé zkušenosti nejen v rámci jejího studia na lékařské fakultě, ale i kulturní poznání. Jak probíhaly přípravy i samotná cesta na jiný kontinent, jaké problémy přináší obyvatelům každodenní život nebo na co se musí připravit dobrovolník, který se chce do Itiba vydat, prozradila medička v rozhovoru pro Stisk.

Medicína je náročným studiem, přesto jste se rozhodla ještě při něm vydat na měsíc do Afriky na praxi. Co všechno je třeba zařídit před odjezdem? 

V rámci mých příprav bylo hlavně potřeba ukončit asi čtyři předměty v předtermínech, abych se na cestu vůbec mohla vydat, to bylo pravděpodobně nejtěžší. Z těch jednodušších šlo o očkování, konkrétně proti žluté zimnici, břišnímu tyfu, cestovatelským meningokokům a žloutence. K tomu si je třeba pořídit léky, antimalarika, které člověk užívá každý den a k tomu ještě týden po návratu. To bylo z praktických příprav asi to zásadní, co jsem musela udělat.

A když už člověk dojede na místo?

V podstatě celý rok jsou na místě afričtí zdravotníci, kteří jsou tři nebo čtyři a k nim se přidávají české skupiny. Nemocnice v Itibo je primárně český projekt, který skoro před dvaceti lety založil Aleš Barták, který v naší osmičlenné skupině vyrážející do Afriky byl taky. Kromě něj jsme byli čtyři medici a další tři doktoři, kteří pokrývali obory praktické medicíny, endokrinologii, pediatrii a ortopedii.

To dává poměr jednoho medika na jednoho specialistu, jak hodnotíte právě takové složení?

Určitě kladně. Měli jsme velice individuální přístup od doktorů z praxe. Zároveň nám hodně radili afričtí zdravotníci na místě, tím pádem jsme vždy dělali úkony pod dohledem někoho zkušeného. Určitě to nebylo tak, že bychom přijeli testovat naše "skills" na náhodných pacientech na místě. Vlastně jsme všechno dělali přímo s člověkem z praxe nebo po poradě o konkrétním úkonu.

Pokud jde o provoz nemocnice, kolik hodin denně jste strávila v zařízení?

Prakticky jsme byli ve službě celý den. Od osmi ráno do páté odpoledne jsme byli na ambulanci a v době mezi tím se ordinace mění na pohotovost. Nejčastěji jsme na ambulanci řešili takové ty běžné problémy jako je diabetes, hypertenze nebo astma. K tomu probíhá hodně porodů, které jsme viděli nebo při nich přímo pomáhali. Navíc jsme viděli mnoho zajímavých zásahů jako například oživování novorozence. Ne všechny ale končily pozitivně, sama jsem byla i u porodu mrtvého novorozence, pro mě to byl dost silný zážitek. Často jsme ošetřovali i chronické rány nebo běžné úrazy.

Které úrazy se opakovaly často?

Hlavně ty z motorek a zranění mačetou. Takové slabší motorky používají skoro všichni místní jako hlavní dopravní prostředek. Mačety proto, že je to hlavní pracovní pomůcka pro zemědělce. V průběhu dne běžně někdo přišel například bez prstu, protože si při práci s mačetou nějak ublížil.

Měnila se pro vás nebo místní situace v noci?

Určitě, lidé se zavírají do svých domků, včetně nás. My jsme po západu slunce nemohli vycházet vůbec. Lidi se tam v podstatě mění a začínají si pod rouškou noci vyřizovat spory nebo dělají přepadení, často jsou ozbrojeni právě mačetami. V noci byla zranění na pohotovosti s úrazem mačetou ještě běžnější. My jsme toho tolik nezažili, ale skupiny před námi víc, jsou to trochu jiné problémy, než řešíme u nás.

Které z výkonů, co jste prováděla, vám osobně udělaly radost nebo vás obohatily zkušenostmi?

Osobně jsem měla velkou radost, když jsem mohla někomu zašít ránu a podařilo se mi to hezky provést, nebo mohla někomu napíchnout flexilu (plastová hadička zavedená do žíly pozn. red.), to ve škole prakticky nedělám, a tam to bylo na denním pořádku, tak jsem se to mohla pořádně naučit. Jsou to intenzivní zkušenosti, ze všech nejzajímavější byly pak porody.

To jsou pozitivní stránky, co však negativní zážitky?

Problémy byly právě ohledně nočních sporů. V Keni je fenomén dvoukolejnosti práva, kdy jednak platí státní právo, ale na vesnicích si obyvatelé řeší problémy svým způsobem. Jednou jsme při cestě sanitkou viděli hlouček asi sedmdesáti lidí, kteří kolem někoho stáli. Zjistili jsme, že probíhá veřejný lynč té osoby, která byla uprostřed, a měla zavázané oči a všichni přítomní ji v podstatě bili. Kvůli vlastnímu nebezpečí jsme jeli raději pryč, ale byl to hodně divný zážitek. Doktorky, které tam byly s námi, už v Itibo byly podruhé, a ty teda zažily veřejné upálení místního a právě o tom mluvily. Říkaly nám také vlastní zkušenosti, kdy se jim do nemocnice dostal zbitý člověk, kterého vyléčily, ale v den jeho propuštění už na něho před nemocnicí čekali lidé, kteří ho následně upálili. Tyhle negativní věci jsou dost v kontrastu s veselou Afrikou plnou žiraf a safari.

Jak jsi to měla ty a ostatní s náklady na cestu a pobyt?

Celý projekt Itibo obecně žije z peněz dárců. Všichni doktoři i medici tam jezdí v rámci svého osobního volna, nikdo jim za to nic nedává ani nepřispívá, a oni za to taky nic nechtějí. Stejně tak my medici jsme za náš pobyt nic nedostali a ani nedostaneme, vydali jsme se tam dobrovolně na vlastní náklady. V podstatě doktoři, kteří tam byli v rámci své dovolené, jsou hodně obětaví lidé, my ani tak ne (letmý smích), my jsme tam jeli získávat hlavně zkušenosti, a to pro mě bylo to hlavní, naučit se pomáhat.