Píšu o smrti, aby o ní ostatní mohli mluvit, říká novinářka

Brno - Založila si profil na sociálních sítích s názvem @tojesmrt, kde se věnuje v naší společnosti stále dost tabuizovanému tématu – smrti. Anastasija Kriušenko je novinářka, která momentálně spolupracuje s Asociací pro pozůstalé a pod jejich záštitou vydává články, které pojednávají o smrti z nejrůznějších perspektiv a tématech s ní spojených. Její texty čtenáři najdou například v časopise Moje Psychologie a na webu Heroine.cz, Aktuálně.cz nebo iDnes.cz. „Otevřít téma smrti je pro spoustu lidí těžké. Já se proto ve svých článcích věnuji smrti ze zajímavých úhlů, které se dají jednoduše nadhodit v konverzaci mezi přáteli a které přirozeně začnou debatu,“ říká Anastasija. Jak sama uvádí na svém Instagramu – píše o smrti, aby o ní ostatní mohli mluvit.

Proč jste si založila instagramový profil věnující se tématu smrti? Bylo jedním z impulsů třeba i detabuizování smrti ve společnosti?

Primárně jsem žádná tabu nabourávat nechtěla, přivedla mě k tomu osobní zkušenost, stejně jako asi většinu lidí, kteří se takovýmto tématům začnou věnovat. Zároveň si ale uvědomuji, že téma smrti v naší společnosti určitě tabuizované je.

Proč si myslíte, že je tedy smrt takové tabu?

Protože to není sexy téma. Protože když máme mluvit o smrti někoho blízkého, tak si to kolikrát nedokážeme ani představit, a proto se vyhýbáme lidem, které smrt blízkého potkala. Nevíme, co jim máme říct a jak adekvátně reagovat, abychom je podpořili.

Může to tabuizování podle Vás pramenit i ze strachu z vlastní smrtelnosti?

Z vlastní smrtelnosti má strach asi každý. Nemít ho by podle mě bylo patologické. Je zdravé, že z toho máme strach. Co zdravé ale není, je fakt, že o tom vůbec nedokážeme mluvit a obzvlášť ve chvíli, kdy k nám smrtelnost přijde blíž. Jestliže například náš partner nebo partnerka zjistí, že umírá, a my se s ním o tom nebudeme bavit do konce jeho či jejího života, jenom protože se k tomu budeme stavět tak, že pokud o tom budeme mluvit, tak to přivoláme, je to hloupost. Důvod, proč je třeba o smrti mluvit je ten, že můžeme s daným člověkem zbývající čas strávit mnohem kvalitněji a vlastně si i pomoct navzájem a čelit tomu společně.

Na svém profilu říkáte, že píšete o smrti, aby se o ní lidé mohli bavit. Byla ta otevřenost a možnost se o tom bavit něco, co Vám pomohlo, a to se snažíte lidem zprostředkovat?

S mou sestrou, která zemřela, jsme byly v tomhle ohledu hodně otevřené. Když jsem se pak ale začala bavit s ostatními lidmi, začala jsem zjišťovat, že zdaleka ne všichni to mají stejně. Otevřít téma smrti je pro spoustu lidí těžké. Já se proto ve svých článcích věnuji smrti ze zajímavých úhlů, které se dají jednoduše nadhodit v konverzaci mezi přáteli v hospodě ve stylu „No já jsem četla takovou zajímavost…“ a tím přirozeně začít debatu. Pokud by se tohle stalo, byť u jednoho jediného mého článku, tak to splnilo svůj účel.

Takže Vaším cílem je dnes nabídnout témata o smrti způsobem, kterým v přirozeném prostřední tabu nebudou, ač smrt sama o sobě tabu ve společnosti stále je?

Přesně tak, v tomhle kontextu je podle mě ještě důležité zmínit, že tabu je i to samotné slovo smrt. Kolikrát neumíme vůbec říct, že někdo zemřel a namísto toho říkáme, že například odešel. Nebo pokud někdo zemře třeba na rakovinu, dočteme se, že prohrál boj s rakovinou, což je dvojnásobné kombo, protože v sobě obsahuje i odsuzování zemřelého. I jazyk, jaký používáme, jakým o smrti mluvíme nebo třeba i píšeme, tedy hraje velkou roli. I v tomhle ta tabuizace smrti tkví a je to něco, co zrovna v článcích jde velmi dobře měnit a postupně odbourávat.

Profil na Instagramu nemáte sice dlouho, ale nesetkala jste se třeba i s předsudky nebo odsouzením, že na veřejnost přinášíte zrovna téma smrti?

Občas lidé samozřejmě reagují stylem „No, to sis teda vybrala téma…“. Někdy se i potkávám s otázkami, jak dlouho si myslím, že mi tohle vydrží, že přeci nemůžu mít dostatek témat. Pravda je ale taková, že i ohledně oblastí smrti, na které jsem články už napsala, by se dalo vydat minimálně deset dalších. Lidé si totiž vůbec neuvědomují v kolika aspektech jejich života smrt hraje roli. Pro ně je smrt pouze ten jeden moment a pohřeb. Nic dřív, nic později, nic mezi tím. Což tak v reálu ale vůbec není.

Jedno z témat, které jste otevřela, je alternativní spiritualita. Bylo zrovna tohle i pro Vás osobně cesta, jak se se smrtí vypořádat, nebo jak jste se dostala zrovna k tomuhle tématu?

K tématu alternativní spirituality jsem se dostala skrze Asociaci pro pozůstalé, se kterou spolupracuji. Řekli mi, že ezoterika je téma, které mezi pozůstalými rezonuje, tak jsem se tomu rozhodla věnovat. Vždycky jsem o sobě říkala, že jsem ateistka, ale smrt mé sestry změnila i moje vnímání posmrtného života. Ne ve smyslu nějakého jasně daného směru, ať už církevního nebo alternativního, ale všímám si věcí a znamení, které jsou pro mě určitou formou komunikace se sestrou. Moje spiritualita se ale stále vyvíjí. A díky vytváření tohoto konkrétního článku a rešerši v této oblasti jsem se tomu otevřela ještě víc. Zjistila jsem, že téma alternativní spirituality také prostupuje mnoha oblastmi, o kterých si ani nemyslíme, že prvoplánově spirituální jsou. Jóga, vědomé dýchání a tak podobně.

Co posmrtný život a digitalizace? Mluví se o tom, že AI bude moct zprostředkovat kontakt se zemřelým, nemyslíte si, že to procesu truchlení spíše ublíží?

Český pozůstalý ještě tuhle možnost běžně nemá, ale už se začínají objevovat firmy, které se tomu věnují. Jestli to spíš neublíží těžko říct, zatím není tolik studií, o které by se v tomhle ohledu dalo opřít. Je tu samozřejmě ale třeba riziko, že člověk do toho spadne a od počítače se nehne, nebo je rizikem i to, co by mu vlastně ta umělá inteligence v podobě zemřelého mohla říct a co by to udělalo s jeho psychikou.

Šla byste do tohohle Vy sama?

Upřímně jsem nad tím uvažovala, ale ač jsem tomu otevřená, nikdy jsem té příležitosti zatím nevyužila. Podle mě ta technologie ještě není v tomhle ohledu natolik bezpečná. Pokud bych přistoupila na to, že umělá inteligence by byla schopná zprostředkovat jakousi esenci mojí sestry – což je něco, na co firmy v tomto odvětví lákají – mohla by negativně ovlivnit moje prožívání třeba ve chvíli, kdy by řekla něco zraňujícího. A to bych nerada. Další věc je, že člověk je podle mě natolik unikátní, že ani ve chvíli, kdy bych do AI nahrála konverzace z Messengeru nebo videa, která dávala na Instagram, AI by nedokázala adekvátně předpovědět, co by moje sestra řekla.

O víkendu se slavily Dušičky, které jsou u nás jedním z mála dnů, kdy je o smrti přirozené mluvit. Po zbytek roku je smrt něco, o čem se příliš nemluví. Proč myslíte, že tomu tak je?

Na Dušičky jsem zrovna psala článek o tom, že ne všichni je ve skutečnosti slaví. Ale úplně jednoduše – tradice. V některých rodinách jsou lidé k chození na hřbitov během Dušiček přirozeně vedeni od mala, jestli dobrým nebo špatným způsobem, to už je věc jiná. Určitě na to má vliv ale společenský tlak, který poskytuje tedy alespoň ten jeden den v roce, kdy je smrt tématem. Měla jsem ale například respondentku, která říkala, že ten český styl Dušiček je morbidní a pochmurný a že naopak jí pomohlo pojetí smrti v mexickém Día de los Muertos. Pomohlo jí totiž smrt vnímat jako život — v celé škále od té oslavné barevné veselosti až po smutek, který je samozřejmě přítomný i v tom mexickém pojetí. Můj osobní názor je, že není nezbytně nutné hledat jinou kulturu. Pro některé rodiny mohou i české Dušičky být vlastně fajn dnem, kdy si budou moct popovídat o zemřelém, zavzpomínat na hezké zážitky s ním a zajít na hřbitov, kde všude svítí svíčky a může to být pro ně i hezké. Ta tmavost v tu chvíli pak vlastně zmizí. Osobně mi přijde, že tmavší je to naopak v jiné dny, kdy celý hřbitov nesvítí a všude jsou uschlé kytice.

Když zmiňujete respondentku, které pomohlo mexické pojetí smrti, myslíte si, že každý má nějaký svůj jedinečný rituál, jak se ní vyrovnat?

Nemyslím si, že se tomu tématu věnuji natolik dlouho, abych to mohla generalizovat a jednoznačně odpovědět. Z mé osobní zkušenosti ale věřím, že těch rituálů bude ve výsledku strašně moc. Bavila jsem se například se sociální antropoložkou, která říkala, že rituál je vlastně všechno, co vykonáváme vědomě. I procházka může být rituál ve chvíli, kdy na ni jdu s cílem třeba na toho blízkého zavzpomínat. I já sama dělám spoustu maličkostí, které mi mou sestru připomínají a jsem s ní díky takovým malým osobním rituálům vlastně v kontaktu.

Na svém profilu máte příspěvek o dětském hospicu, Domu pro Julii, kde po úmrtí dítě symbolicky převáží přes bazének, který představuje cestu po řece do říše mrtvých. Myslíte si, že tohle prolínání mytologie a podobné alternativní rituály mohou být v procesu truchlení nápomocné?

Já mám ráda symbolické věci a ač mě osobně by třeba konkrétně ta mytologie neoslovila, přijde mi to jako hezký rituál, který může spoustě lidem pomoct. Rituály umožňují pozůstalému se ukotvit v čase a prostoru. Je třeba si ale uvědomit, že ač jsou obecně takové rituály pokládány za dobré, je problematické snažit se je někomu vnutit jen proto, že nám třeba pomohly. Proto třeba i ty Dušičky a určitý způsob jejich trávení může být pro někoho problematickým. Naopak jedinečné rituály, které odráží osobnost zemřelého i pozůstalých mohou pomoct velmi. To platí třeba i pro pohřebnictví jako takové, dnes existují i alternativnější firmy a způsoby pohřbívání, jako to dělá například spolek Ke kořenům, který nabízí individualizované obřady, které pro spoustu pozůstalých mohou být lepší volbou. Jen se o nich zatím málo ví a mluví, což je škoda.

Je tvorba na @tojesmrt a šíření povědomí o smrti jedním z Vašich rituálů, jak se s ní vyrovnáváte?

Určitě. V téhle chvíli, kdy truchlím, si nedokážu představit jiné téma, kterému bych se měla v rámci své práce věnovat. To, že mám možnost o tom psát a bavit se s lidmi, mně osobně pomáhá smrt zpracovávat víc a víc do hloubky. Což vnímám jako obrovský luxus, který si většina lidí nemůže dovolit. Takže jsem vlastně ráda, že má práce může být s tímto procesem truchlení takto spojená.