Covidová pandemie a propast mezi dětmi: Rozhovor s Tomášem Lintnerem

Brno - Jaké výzvy čekají generaci covidových dětí? V rozhovoru se sociologem brněnské Masarykovy univerzity Tomášem Lintnerem se zaměřujeme na přijímací řízení na střední školy, trend doučování a rozevírající se nůžky mezi socioekonomickými skupinami.

Tomáš Lintner v rámci výzkumu na Masarykově univerzitě v Brně zkoumá v oblasti sociologie vzdělávání vztah mezi společností a způsobem vzdělání. Pracuje také v Národním institutu SYRI založeném v roce 2022, který se zabývá otázkami budování odolnosti společnosti například vůči hrozbám podobným covidu. Nyní se věnuje otázkám umělé inteligence, rozvíjení gramotnosti v oblasti AI a možným rizikům s ní spojeným. Mezi jeho předmět výzkumu patří také zkoumání vlivu covidové pandemie na výuku dětí.

 

V posledních pár letech prošel velkou úpravou proces přijímacích zkoušek na střední školy. Jak se podle vás změnil postoj dětí k těmto zkouškám?

Tím, že se změnil způsob podávání přihlášek, kdy žáci nejsou již omezení na dvě přihlášky v prvním kole přijímacího řízení, se ukázalo několik jevů. Starý systém způsoboval, že přihlášky, které žáci na střední školy podávali, neodpovídaly jejich reálnému zájmu. Taktizovali s rodiči, kde mají a nemají šanci uspět, kde je jaký nápor. Neodpovídalo to tomu, kam by ty přihlášky podali, kdyby neměli omezený jejich počet. Tím, že se nyní zvětšil počet přihlášek, které mohou podat, se zvýšil počet přihlášek na obory, které reálně studovat chtějí.

Další věc s covidem úplně nesouvisející je rozvoj lyceí. Evropská unie tlačí členské země, aby do roku 2030 mělo 45 procent lidí ve věku 25 až 36 let vysokoškolské vzdělání. Evropská unie se musí dlouhodobě orientovat hlavně na vzdělanostní ekonomiku a méně na těžký průmysl, protože právě vzdělanost přináší víc přidané hodnoty a víc peněz.

Z jedné strany tu tedy máme Evropskou unii. Na druhou stranu tu máme Česko, které v současné době má v této věkové kategorii zhruba 33 procent vysokoškolsky vzdělaných lidí, což je hluboko pod průměrem i cílem Evropské unie. Je to proto, že ekonomika v Česku v současnosti není nastavená na to, aby tu bylo využitých 45 procent mladých lidí s vysokoškolským vzděláním. V porovnáním se zbytkem EU je Česko stále poměrně závislé na průmyslu, takže potřebujeme hlavně středoškolské výuční obory.

Zvyšuje se také počet míst v lyceích, což je jakýsi kompromis mezi odbornou školou a gymnáziem. Původně byla lycea technická, každé z nich mělo technické zaměření a vedlo k maturitě. Mnoho z jejich absolventů pokračovalo i na vysokou školu a nějak je to neomezovalo. Nyní ale začali prosazovat i všeobecná lycea, která nejsou technická a nemají specifický obor. Prakticky to jsou gymnázia, i když se tak nenazývají.

 

V současnosti se rozmáhá trend doučování dětí – ať už oficiálně přes agentury či například přes Facebook. Dokáže mimoškolní doučování zacelit mezery dítěte v dané látce?

Dokáže, avšak nezmenší rozdíly v dosahovaném vzdělání mezi různými sociálními skupinami. Z výzkumů vyplývá, že čeští rodiče jsou ochotní průměrně platit od 10 do 20 000 korun za přípravu na střední školu plus další tisíce za doučování mimo přijímačky. Nejsou výjimkou ani rodiče, kteří dají na přípravu dětí na přijímací zkoušky více jak 30 000 korun. Doučování mohou pomoci dětem dohnat mezery, které mají, ať už z covidu nebo jiných příčin, ale zároveň roztahují nůžky mezi rodiči, kteří si to mohou dovolit, a těmi, kteří ne.

Dlouhodobě je v u nás trend, že v přijímačkách na gymnázia, specificky ta víceletá, jsou úspěšnější žáci pocházející z vyššího socio-ekonomického prostředí, tj. mají bohatší rodiče. Do velké míry je to i proto, že jejich rodiče jsou ochotní a schopní platit jim desetitisíce korun za přípravu na přijímačky. V současnosti český vzdělávací systém umožňuje dávat nástroje rodičům, aby proměnili jejich finanční kapitál, který mají, do vzdělanostního kapitálu jejich dětí. Dávají jim tak výhodu v dalším vzdělání.

 

Když děti potřebují doučování i běžně, mimo přijímací zkoušky, je to vina školy, že dítě nepřipravilo dostatečně už z hodin?

Myslím si, že školy jako takové za to úplně nemůžou. Víme, že rozdíl mezi dětmi vzniká už v předškolním vzdělání. Jedním z největších problémů je fakt, že zde není povinné, bezplatné a dostupné předškolní vzdělání už od 3 let pro všechny děti. Z výzkumů z Česka i zahraničí víme, že předškolní vzdělání a jeho dostupnost je velmi silným mechanismem, který může zmenšit nůžky mezi dětmi s různým socioekonomickým pozadím. Když pak přichází na základní školu, ty nůžky už nejsou tak rozevřené a už se méně dál rozevírají.

Upřímně si myslím, že každá škola má zájem dávat dětem kvalitní a rovné vzdělání. Problémem je, že struktura vzdělanostního systému jim to ztěžuje. Jednak je to nedostupnost předškolního vzdělání a jednak je to existence různých typů škol, které umožňují separovat děti do různých skupin.

 

Setkala jsem se s tím, že rodiče tlačí po covidové pandemii do doučování i jinak šikovné a chápavé děti. Mají rodiče strach, že dítě bude pozadu?

Do nějaké míry může tato obava rodičů pramenit z covidu. Na druhou stranu, už i předtím jsme měli mnoho rodičů, kteří byli názoru, že to nejlepší, co pro své dítě mohou udělat, je zabezpečit jim každý den program po škole. Ať už doučováním nebo volnočasové kroužky. Obecně, děti potřebují být dětmi, potřebují mít prostor pro sebe a pro většinu tak tento přístup není prospěšný pro jejich zdravý vývoj.

 

Děti v covidové pandemii dostávaly v rámci různých dotačních plánů počítače i možnost výuky přes Národní plán doučování. Přesto se u některých dětí rozdíly ve vědomosti látky nesrovnaly. Co dále ještě tomu brání?

Tvrdá data, ať už z Česka a nebo z mezinárodních testování mluví jasně. Výkonnost žáků z různých socio ekonomických skupin před covidem a po něm klesla o pár procent, ale o 5-10 % se rozevřely více nůžky mezi nejchudšími a nejbohatšími.

Elementárním problémem je, že během covidu navzdory různým snahám a iniciativám část dětí neměla stabilní přístup k internetu. Přitom reálně neměla výuku delší dobu než jejich spolužáci. Během covidu také spousta rodičů suplovalo roli učitelů, kdy doučovali, pomáhali s těmi úlohami nadmíru. Ale rodiče dětí s nižším socioekonomickým statusem neměli dostatek času a mnohdy ani vědomostí, aby jim předali to, co potřebují.

I to byl mechanismus, kterým se rozevřely ty nůžky a proč ta opatření nepomáhají. Jakkoli se snažili v Česku, aby ta opatření byla adresná, tak nikdy úplně adresná nebyla. Často se nedostala k těm, kteří to tehdy nejvíce potřebovali a i kdyby se něco v této oblasti provedlo nyní, tak ty rozdíly vzniklé během covidu už není možné narovnat.

 

Může mít u přípravy na přijímací zkoušky u dětí vliv negativní nálada a psychická nepohoda?

Z každého výzkumu v podstatě vyplývá, že covid měl velmi negativní důsledky na psychické zdraví dětí. I náš vlastní výzkum, který jsme po covidu dělali na základních školách, prokázal, že přibližně čtvrtina dětí má těžkosti se sociální interakcí, hůře se baví se spolužáky, neumí si najít kamarády, nebo se zkrátka necítí dobře. Psychická pohoda ovlivňuje jak motivaci, tak schopnosti soustředit se. Úzkost a stres pak zhoršují výkonnost na přijímačkách a různých testech. Nepřímé důsledky i na přijímačky to tedy mít bude, na druhou stranu je těžké ukázat ten kauzální vztah mezi něčím, co se stalo před 3-4 lety a tím, co se děje teď.

 

Jak se do budoucna bude vyznačovat generace covidových dětí? Jaké budou mít v životě cíle a mentalitu?

Každá krize zároveň nabízí také příležitost z ní něco vytěžit. Chtěl bych věřit, že někteří žáci se díky covidové krizi naučili být samostatnější, nezávislejší a naučili se řešit problémy sami. To jim může dát výhodu i nyní, např. při používání různých nástrojů umělé inteligence. Na druhou stranu tato generace může být více v nepohodě. To více zjistíme až v momentě, kdy ti, kteří byli pandemií zasáhnuti na základních školách, se budou dostávat na univerzity a do pracovního trhu. Na pozitivní notu bych ale řekl, že se většina z nich z toho otřepe a vezme si z toho i něco pozitivního, třeba jako samostatnost.