Fejeton: Trampoty s tramvají

V našem poměrně malém městečku se toho mnoho neděje ani nenajezdí. Každý občan je právoplatným vlastníkem nejlépe jednoho páru nohou, dvou kol, kterým se, když jsou šťastně pohromadě, říká bicykl a možná ještě nějakého toho pojízdného požáru, jenž se odvážně zve auto. Ale takovýto personální znečišťovač ovzduší se stejně používá většinou jen na nevelké vzdálenosti.

Pokud má člověk potřebu – říkám potřebu, jelikož o chuti sedět pět hodin na části těla k tomu určené zde rozhodně mluvit nemůžeme –, tak musí nutně použít nějaký veřejnodopravní prostředek. „Bože, došlo na nejhorší,“ klepou se introverti. „Budou tam lidi! Roušky! Covid!“ A je tomu tak. Lidí s rouškami – s covidem snad ne – je zde skutečně hodně. Někdy dokonce i sedm nebo osm. To platí nejčastěji pro vlak. U autobusu je to bohužel mnohonásobně horší, tam mohou přijít do styku i s patnácti či dvaceti lidskými bytostmi naráz.

Ale abych se vrátila zpět k hlavní myšlence. Maloměstští lidé jsou obeznámeni pouze se dvěma prostředky dopravy veřejné. Tudíž, když jimi přikvačí do takové vyspělé metropole, jako je Brno, čeká je kulturní šok. Jsou ohlušeni jezdícími osobnímu smrtistroji, vyděšeni uhánějícími dárci orgánů a jejich chromovanými mašinami, zmateni množstvím značek, značení a znaků a ohromeni množící se schopností druhu homo sapiens sapiens.

Ovšem to vše jsou maloměšťáci ještě schopni jakž takž ustát, jelikož jsou na to zvyklí. I když nutno říci v poněkud menší míře. To nejhorší je teprve čeká. Neznámý nepřítel, tajemný a jistě nebezpečný, opředený množstvím záhad a pověstí – tramvaj!

Nejprve si jdete, nic netušíce, koupit lístek. Nabízejí se zde dvě možnosti – varianta a) takzvaná bezcovidová. Nasazujete rukavice a mačkáte velká barevná tlačítka na chladném automatu. Kýžený výsledek se však nedostavuje a lístek nevypadává. Tak tedy varianta b) trafika. Rychle vbíháte dovnitř a dožadujete se po paní s permanentním úsměvem nakresleným na roušce jízdenky. Sláva, úspěch. Tak tedy zpátky na nástupiště k ostatním.

Zničehonic se objeví. Na první pohled vyhlíží tramvaj naprosto nevinně. Přidáte se k pozor! více než osmi nastupujícím lidem, nervózně žmoulajíce lístek v ruce. Možná si říkáte, co s tím lístkem mám kčertu dělat. Hodíte očkem po ostatních a tu vidíte, že cosi provádějí s jakousi pestře zbarvenou krabičkou. Počkáte, až na vás dojde řada, a obezřetně se k ní přiblížíte.

Najedou škub – a jste rádi, že jste si nevyrazili zub. Křečovitě se zachytíte nejbližší tyče a za doprovodu pohrdavých či pobavených pohledů bezmyšlenkovitě strčíte lístek do krabičky. Vítězně jej vytáhnete a co nevidíte – vše se otisklo na opačnou stranu! Otáčíte lístek tam a zpátky, ale nemůže být pochyb – dali jste ho tam špatně. Nervózně se rozhlédnete a bleskurychle lístek schováte. Zbytek cesty proběhne v nepříjemném napětí, aby snad náhodou nepřišel revizor a nevybral si ze všech cestujících zrovna vás.

Když se po celém tom vyčerpávajícím dni člověk konečně ocitne zpět doma, musí svým nejbližším poreferovat o tom, jak je to cestování úděsné, o tom, jak pokořil tramvaj – a to nejen jednou, ale dokonce i podruhé při cestě zpět –, a samozřejmě i o tom, o kolik lepší je žít v takovém malém klidném městečku, kde se toho moc neděje, ani, bohudík, nenajezdí.