Recenze: Je libo nejistotu a vysílení v přímém přenosu? To nabídne film Prezidentka

Film Prezidentka režiséra Marka Šulíka si klade za cíl přiblížit pětileté prezidentské období Zuzany Čaputové, první ženy na tomto postu na Slovensku. Snímek začíná vítězstvím Čaputové ve volbách v roce 2019 a sleduje její politickou i osobní cestu v průběhu jejího prezidentství až do roku 2024, kdy předává úřad svému nástupci. Na první pohled ambiciózní projekt ale sklízí spíše smíšené ohlasy a vyvolává otázky o svém skutečném přínosu.

Hned na začátku je třeba zmínit, že vizuální zpracování filmu patří k jeho silným stránkám. Kamera zachycuje nejen malebné scenérie Slovenska, ale i důležité momenty z prezidentského paláce a veřejných vystoupení Zuzany Čaputové. Záběry jsou na dokumentární film velmi pěkné a pro běžného diváka působivé. Tato estetická stránka však nemůže zakrýt nedostatky ve vyprávění a dramaturgii. Místo toho, aby film nabídl hlubší reflexy role prezidentky v moderní demokracii, snímek často působí jako stylizovaný PR materiál.

Jedním z hlavních problémů je samotné vykreslení bývalé slovenské prezidentky ve filmu. Dokument ji prezentuje jako neochvějnou bojovnici za dobro, která čelí nepřátelům demokracie. Nelze si ale nevšimnout nevyváženosti, se kterou film bojuje. Zatímco podporovatelé prezidentky dostávají prostor pro své nadšené projevy, názory jejích odpůrců jsou často zprostředkovány pouze nepřímo, například skrze záběry z televizních reportáží. Tento jednostranný přístup ve velké míře oslabuje autenticitu snímku a působí dojmem idealizace protagonistky.

Dalším zklamáním je způsob, jakým film zachází s osobními okamžiky Zuzany Čaputové. I když se očekávalo, že dokument přinese pohled do zákulisí a ukáže, jak dokázala prezidentka vyrovnávat svůj veřejný a soukromý život, mnoho důležitých témat zůstalo jen naznačeno. Smrt otce, boj její dcery s vážnou nemocí nebo návštěva Ukrajiny v roce 2022 jsou zpracovány povrchně a podle mě dostatečně neodhalují emoce ani ten neuvěřitelný tlak, kterému Čaputová musela čelit. To celé filmu i samotné Čaputové škodí v tom, jak na ni či na film budou lidé nahlížet. Místo toho jsou divákům předkládány dlouhé záběry z porad nebo přípravy proslovů, které působí monotónně, neosobně a většinou nejsou moc zajímavé.

Film také zcela zapomíná důležitý aspekt prezidentství první Slovenky v čele státu, a to rozhodnutí neusilovat o druhé volební období. Marku Šulíkovi tak z filmu nevyhnutelně vypadl příběh o selhání a neschopnosti vysílené a demotivované prezidentky pokračovat v politickém boji. Což je obrovská škoda a shazuje to nejen vyznění dokumentu, ale také reputaci Čaputové. Toto rozhodnutí mohlo být jedním z klíčových faktorů, které usnadnily cestu Roberta Fica zpět do nejvyššího úřadu. Přestože se divák nemůže dozvědět, zda to bylo rozhodující, film mohl nabídnout prostor k reflexi – máme Čaputové její ústup vyčítat, nebo s ní spíše soucítit a chápat ji? Bohužel se toto téma ve filmu vůbec nerozebírá, což je promarněná příležitost pro zkoumání jejího vlivu na slovenskou politiku.

Hudební doprovod filmu sice podporuje jeho atmosféru, ale místy působí příliš nátlakově a snaží se vyvolat emoční reakce tam, kde samotný obsah filmu tuto sílu postrádá. Celkový dojem tak zůstává nevyvážený – vizuální krása a kvalitní hudba nestačí vyvážit nedostatky v obsahu.

Zásadním problémem Prezidentky je zkrátka neschopnost položit hlubší otázky. Co znamená být prezidentkou v polarizované společnosti? Jak se Čaputová vypořádávala s kritikou? Namísto odpovědí film nabízí spíše stylizované portréty a vyhýbá se konfrontaci s náročnějšími tématy. Čaputová tak ve filmu působí spíše jako symbol než jako člověk s chybami a vnitřními konflikty.

Finální verdikt: 6/10. Prezidentka je vizuálně sice působivý, ale obsahově dost plochý dokument, který nevyužívá plný potenciál příběhu Zuzany Čaputové. Místo aby nabídl hlubší zamyšlení, nabízí idealizovaný obraz, který spíš posiluje mýtus o ženě, matce, prezidentce, než aby ukázal, jaká role prezidentky skutečně je.