Provozní kina Jakub Plášek: Největší výzva kinařů je nezakrnět

Brno - Na brněnské ulici Cihlářská stojí bílá funkcionalistická budova Kina Art. To je poslední z městských kin v Brně, které funguje už od roku 1919. Rozhovor o něm, ale i o fungování artových kin obecně, poskytl provozní Kino Art Jakub Plášek.

Jak byste Kino Art představil někomu, kdo ho ještě nezná?

Jako místo, které tak trochu klame názvem, protože art se vždycky používalo pro kina, která hrála výhradně artové věci, ale to už tak dneska úplně nefunguje. Art je spíše kino pro všechny - od fanoušků Duny a Marvelovek po fanoušky němých a estonských filmů. Zároveň jsme místo, které není jenom o filmu. Máme tady pěknou kavárnu i hernu, kde se dají hrát deskovky. Také pořádáme kvízy, jarmarky a podobné aktivity.

Čím podle Vás Kino Art vyniká?

Art vyniká hlavně rozmanitostí. Myslím si, že dokážeme pokrýt všechno od němých filmů, přes klasiky osmdesátých let, po úplné novinky. Máme obrovský rozptyl filmů, žánrů nebo třeba i cyklů, které pořádáme, že takový jsem u jiných kin moc neviděl. Maximálně třeba v Praze, kde si to můžou dovolit, protože je tam těch kin spousta.

Vy děláte v kině produkci. Co to obnáší?

Ono se to strašně těžko vysvětluje, jak je to široké. Zjednodušeně jde o komunikaci s festivaly, objednávání programů a zařizování různých nákupů, které jsou okolo kina potřeba. Ale obecně v tak malém kině, kdy jsme v kanceláři čtyři, si funkce dost mícháme a přehazujeme. Takže tady ve výsledku dělám všechno od vylepování plakátů, přes objednávání filmů, po komunikaci s festivaly. Jsem tady necelé dva roky a pořád se něco děje, takže se neustále učím i něco nového.

Jaké jsou v dnešní době největší výzvy v provozu artového kina?

Ta největší výzva, na kterou by měl myslet každý kinař, je nezakrnět. Nespokojit se s tím, že něco funguje a počítat s tím, že to bude fungovat i za pět let, ale naopak se snažit to pořád oživovat. Malinko to měnit, přidávat něco nového, a hlavně vnímat diváky. Nekoukat pouze na čísla, že přišlo tolik a tolik lidí, ale sledovat kdo do toho kina chodí a reflektovat to.

Jste poslední městské kino v Brně. Co vás odlišuje od mainstreamových multiplexů?

To hlavní, co nás odlišuje, je to, že oni mají mnohem větší počet sálů a hrají přes den o dost delší dobu. To znamená, že si pak mohou dovolit vzít nějaký velký blockbuster (trhák) a zahrát ho třeba až šestkrát za den, což my prostě nemůžeme. My ho můžeme dát třeba třikrát za den, ale pak už musíme dát prostor i dalším snímkům. Takže u nás je tohle mnohem těžší. Za týden hrajeme třeba pětadvacet až třicet různých filmů, abychom každému dali něco a neomezovali se jen na jednu cílovku. Zatímco multiplexy si během jednoho týdne vystačí třeba s osmi filmy, na které chodí jedna cílovka, a jsou spokojení.

Jak to jde, vedle nich fungovat?

Já bych řekl, že skvělé. My si diváky vlastně vůbec nekrademe. Maximálně, když vyjde nějaký velký hit. Třeba když vyšla Duna, tak jsme jí promítaly třikrát, čtyřikrát během dvou dnů, ale pak už jsme neměli moc prostor i vzhledem k tomu, že to byl dlouhý film. Takže tam se pak stalo, že diváci prostě odešli do toho Špalíčku nebo Olympie. Ale to jsou podle mě jen takové jednorázové návštěvy. Obecně bych řekl, že ta koexistence mezi artovými, menšími kiny a multiplexy je úplně v pohodě. Vlastně by to byla velká škoda, kdyby tady ty multiplexy nebyly. Akorát v Brně by bylo fajn mít větší konkurenci, protože je tady jen jeden řetězec a ten si tak může dělat víceméně co chce, třeba ta cenová politika je dost šílená.

Takže podle Vás nenastává nějaká výrazná konkurence s multiplexy?

Myslím si, že vůbec. Maximálně u nějakých speciálních událostí, třeba u živých vysílání divadel. Tam je omezený počet diváků, kteří by na ně šli a v momentě, kdy dá multiplex lístky do prodeje mnohem dříve a promuje tu akci, tak velká část diváků, kteří na to chtějí jít, jdou do Špalíčku nebo Olympie. A tak si k nám už tolik lidí cestu nenajde. Proto od podobných akcí někdy upouštíme, ale jinak si diváky vůbec nekrademe.

A co konkurence se streamovacími platformami?

Těch se lidé báli dost hlavně kolem covidu. Především toho, že se lidé začnou dívat na filmy jenom na nich a že do kina úplně přestanou chodit. Ale myslím si, že se potvrdilo, že to nebyla úplně pravda a že si lidé na zážitek z kina pořád zajdou. Akorát si více vybírají. Toho jsem si po covidu dost všímal. Lidi už nechtějí utrácet peníze za cokoli a jsou vybíravější. Hlavně se chodí na ty velké filmy, blockbustery nebo velké české komedie. Tam totiž jakmile chodí hodně lidé, tak nastane efekt FOMO (strach, že o něco přijdeme), kdy to ostatní taky musí vidět i když to třeba není tak dobrý snímek nebo je zase tak nezajímá to téma. Víceméně se pak vykašlali na takové středně dobré filmy, třeba bez nějakých velkých herců, u kterých si řeknou, že je stačí vidět doma. Ale i ty se snažíme pořád držet v programu, protože bychom je neradi divákům upřeli a sami takové filmy máme rádi.

V Artu promítáte nejrůznější cykly, teď třeba cyklus Chick Flicks. Jak vypadá taková příprava cyklů, vybírání témat a následně filmů?

Vybírání filmů probíhá u nás v kanceláři, kde si nadhazujeme tipy, hledáme, co by mohlo fungovat, přemýšlíme a zkoušíme. Máme tam tabuli, kde máme napsanou spoustu filmů, které bychom chtěli uvést. U Chick Flicks teď třeba hledáme, co promítat v červnu během Pride week, aby tam bylo protnutí Chick Flicks a queer filmu.

A jak to probíhá dál?

Jakmile máme film vybraný, tak zažádáme o práva jednu distribuční společnost z Holandska, u které máme dobré podmínky. Ta nám většinou do týdne řekne, jestli mají na daný snímek práva pro Českou republiku nebo ne. A pak začínají další procesy, které jsou třeba udělat. Sháníme titulky, které budou sedět. Pak když film dojde, tak ho musíme odzkoušet. Když se pak jedná o nějakou speciální akci, tak je třeba připravit výzdobu nebo něco, ale my už toho teď děláme tolik, že zrovna tohle úplně nejde na každou akci.

Vy jste jedno z promítacích míst festivalu Jeden svět. Má festival vliv na návštěvnost kina?

Já bych popravdě řekl, že zas tak moc ne. Protože když je tu festival, tak na něj chodí většinou diváci, kteří sem nechodí pravidelně mimo něj. Upřímně u festivalů záleží hlavně na počasí. Jakmile je hezky, tak jsme za ten festival moc rádi, protože bez něj by nám sem nikdo nechodil. Takhle přijdou lidi za tou událostí. A na druhou stranu, když je škaredě, tak trochu utíráme slzu, protože bychom rádi hráli ty velké filmy, na které lidi hojně chodí, ale ten festival nám to mírně narušuje. Ale to je takový celoživotní úděl kin, které se na festivalech podílejí.

Jeden svět je filmový festival o lidských právech. Je u Vás zájem o snímky s lidskoprávní tematikou i mimo období festivalu?

Neřekl bych, že to je vyloženě nezájem, ale spíš to, že se tyhle filmy těžko dostávají k tak velkému počtu lidí. Jeden svět je sám o sobě tak mediálně velký a má takovou reklamu, že ty filmy dokáže prodat. Ale pokud je to mimo festival, tak se ten film musí buď trefit do nějaké aktuální tématiky, což je dost těžké, když se ty dokumenty natáčí třeba dva roky předtím. Anebo se ten dokument musí trefit do lokálního problému, třeba přímo spojeného s Brnem, kteří obyvatelé přímo zažívají.

Jak vidíte budoucnost artových kin tady v české republice?

Nevím, jestli bych řekl přímo artových kin. To si myslím, že už je celkem starý pojem, který by se moc používat neměl, jelikož spousta z těch menších kin se snaží hrát opravdu všechno, a ne to přímo směřovat na ten art. Ale myslím si, že spousta těch kin to dělá dobře. Jezdíme na srazy provozovatelů kin a mám pocit, že spousta z nich se opravdu snaží dělat něco navíc a nezakrnět. V dnešní době je potřeba divákům dát nějakou přidanou hodnotu. Dát jim úvod, debatu nebo třeba uspořádat maraton. Zkrátka snažit se to nějak okořenit, místo hraní obyčejného programu pořád dokola. To si myslím, že se děje a budoucnost tady opravdu je. Určitě si nemyslím, že by se v současné době měla zavírat kina. Spíše se otvírají nová. Obzvlášť tady v Brně by se jich mohlo pár otevřít, protože ten zájem tady je. Ono, když se zavře kino, tak to neznamená, že hromadně přestali chodit lidi, ale spíše to, že nemají kam nebo kdy. Když jsou tady totiž jen dvě, tři menší kina, tak časové možnosti, kdy mohou hrát, nejsou tak obrovské.

Když říkáte, že artová kina jsou už zastaralé pojmenování, tak jak byste odlišil kina typu Art?

No ony se spíše vymezují ty multiplexy a těm menším kinům se obecně říká jednosálovky, dvousálovky a trojsálovky. Dneska je to tak, že artová kina jsou zároveň klidně trojsálovky, což už je jakási kombinace artového multiplexu. Takže spíše bych říkal jednosálovky, dvousálovky, to jsou takové zastřešující pojmy.

Co Vás osobně baví na práci v kině?

Určitě mě baví, když tvoříme program. Když máme s kolegou před sebou prázdný papír, máme časy, kdy můžeme promítat a zkoušíme vymyslet, jak to udělat, aby se filmy neopakovaly každý týden ve stejném čase. A pak ta radost z toho, když ten program doděláme a vidíme, že čísla jsou dobrá a že to lidi baví. To je ta největší radost tady. Nebo když jsem dříve promítal, tak jsem měl hroznou radost z toho, že jsem pustil film a slyšel například, jak se plný sál diváků směje. A u dětských projekcí ten smích dětí, to mě vždycky naplnilo pocitem, že to opravdu chci dělat.

Je teď nějaký film, který by u Vás diváci určitě neměli vynechat?

Za mě bych určitě doporučil Brutalistu, který ve mně ještě stále rezonuje. Je to víceméně nízkorozpočtový snímek, který stál ani ne třikrát tolik, co české Vlny, ale vůbec to tak na plátně nepůsobí. Je to úplně epochální, obrovské a opravdu to budí dojem, že je člověk v tom světě strašně malý. Je to skvělý zážitek, hlavně v kině. Sice je to čtyřhodinový film, ale uprostřed je patnáctiminutová přestávka, což hrozně pomáhá. A zároveň bych doporučil Stovky bobrů, což je němá současná komedie s jednoduchou animací. Je to film za pár korun, ale je z toho strašně unikátní zážitek a v sále to působí fantasticky.