S plánováním máme oba problém, líčí žena hejtmana podnikání i soužití s politikem

Magdalena Grolichová spolu se svou kamarádkou před devíti lety založila kontejnerovou kavárnu Piknik box. Obě sdílí lásku pro dobrou kávu a poctivý zákusek. Sladký sen se proměnil v podnikání a obživu. „Manžel mě hodně podpořil,“ říká podnikatelka a manželka jihomoravského hejtmana Magdalena Grolichová.

Já jsem Magdalena Grolichová

Magdalena Grolichová je rodačkou z Dolních Kounic. Za svým manželem Janem Grolichem, dnes jihomoravským hejtmanem za KDU-ČSL, se přestěhovala do Velatic, kde spolu žijí do teď. Velatice jsou sice jejich domovem, ale oba tráví spoustu času mimo vísku. Magdalena spolu se svou kamarádkou téměř před deseti lety založila kavárnu Piknik box v zelené oáze klidu uprostřed rušného města, tedy uprostřed parku Björnsonův sad v Brně. Kde to ale celé začalo?

„Moje maminka vždycky vařila trošičku jinak. Dávala nám vždycky ochutnávat, čímž trénovala naše chutě. Maminka mi přirozeně předala vztah k vaření, takže lásku pro vaření a pečení jsem našla právě doma. I moje sestra a bratr rádi tráví čas v kuchyni,“ vzpomíná Magdalena Grolichová, která vedle mě sedí v pohodlném křesle v kavárně. Naproti nám její syn spokojeně upíjí ze své malinové limonády a kouká na pohádku.

Magdalena nebo také Madla vystudovala ukrajinštinu a latinu v Olomouci. Po škole se věnovala projektovým řízením a administrativě na univerzitách včetně Masarykovy univerzity. To jí ale nenaplňovalo. Své volné chvilky ráda trávila pečením a vařením. „Inspiraci hledám hlavně na internetu u foodbloggerek a v knihách. V minulosti mě hodně bavil časopis Apetit, to jsem úplně milovala a vlastně nic jiného jsem ani nečetla,“ popisuje Madla svou studnici inspirace. Mezi její největší oblíbenkyně patří Hanka Michopulu, Marina Matušek nebo třeba Florentýna Zatloukalová. „Vždycky se vracím k těmto stálicím,“ přikyvuje.

Před deseti lety se v Brně pořádal bleší trh na Flédě. Kromě starožitností a jiného zboží se na blešácích začaly objevovat i stánky s občerstvením. „Lidé začali prodávat něco k snědku, protože byla poptávka. Tehdy jsme se s manželem přestěhovali do vlastního a já měla novou troubu. Začínala jsem péct a tam jsme to chodili prodávat. To byl takový můj v uvozovkách začátek v gastru.“ Kromě blešáků Magdalena jezdila prodávat napečené dobroty i na menší food festivaly a další trhy. „Teď už moc nepeču. Nejdříve jsem pekla z nadšení, ale pak, když to bylo kvůli práci a stála jsem na nohách několik hodin v kuse, mě ta radost trochu opustila. Teď už peču minimálně,“ vysvětluje Magdalena mezitím, co jí během jejího vyprávění servírka přinesla koláč s kávou.

Ve dvou se to lépe táhne

Do Velatic se přestěhovala za svým manželem. Tehdy tam nikoho ještě neznala. „Můj manžel tehdy hrál v divadle, tak jsem s ním chodila na některé jejich zkoušky. Byla tam i jedna slečna, se kterou jsem se skamarádila,“ říká Magdalena. Slečna se jmenovala Hanka Severová (Drozdová), se kterou si sedly. „Hanka pak jela na stáž do Francie, kde se naučila péct makronky, což jí úplně nadchlo,“ usmívá se Madla. Obě našly zalíbení ve stejné věci, čímž bylo jídlo. Začaly se mnohem častěji stýkat a bavit o dobrotách. U mluvení to ovšem neskočilo a obě svou vášeň začaly vozit na trhy a jiné menší foodmarkety, na kterých spolu sdílely stánek. „Do teď si vzájemně nosíme jídla na ochutnávku, což je vlastně strašně hezké. Vždycky přede dveřmi si takhle něco necháme. Nebo když jdeme do nějakého podniku, odkud si něco přineseme domů, tak se vzájemně podělíme,“ popisuje Magdalena, která své kamarádce takhle přednedávnem přinesla na ochutnání půlku výborného chleba z pekárny.

Celý nápad podle Madliných slov začal poměrně nevinně. „Tehdy jsem pracovala na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, která je hned vedle parku Björnsonův sad. Věděla jsem, že se tam děje velká rekonstrukce a v ní má vzniknout kontejnerové zázemí pro budoucí nájemníky. Všimla jsem si toho a posílala jsem to Hance, že Brno hledá provozního nájemce. Já jsem taková, že když se nadchnu, tak o tom hodně mluvím, ale zůstanu spíše u slov a do ničeho se úplně nehrnu. Rychle vzplanu a rychle zase zhasnu. Ale Hanka miluje výzvy, takže nás do toho nakonec zvládla pushnout,“ usmívá se. Propojily lásku k jídlu a dobré kávě s krásným prostředím, kam si lidé z okolních úřednických budov a fakulty rádi chodí odpočinout, a nápad o piknikové kavárně byl na světě. Stačilo vyřídit pár posledních formalit a předložit návrh Brnu. „Vařily jsme trochu z vody, ale náš plán, který jsme představily, nakonec vyhrál výběrové řízení. Před těmi desíti lety boom kaváren teprve začínal. Tehdy se tam neucházelo ani moc lidí. Navíc Brno tam nechtělo podnik typu fastfood. Takže to hezky vyšlo a měli jsme měsíc do otvíračky,“ vzpomíná Magdalena.

Bylo nás pět

Představa piknikové kavárny se začala probouzet k životu, ale její cesta nebyla vůbec jednoduchá. „Nakoupili jsem kávovar ani jsme nevěděli, jak se s ním zachází. S manželem jsme se snažili udělat první espressa, sotva jsme věděli, co to slovo vlastně znamená,“ zasměje se Magdalena a upije ze svého lunga, které před ní stojí na stolku.

Na začátku chod Piknik boxu stál jen na dvou kamarádkách, které byly plné odvahy a elánu. V kontejnerové kavárně trávily někdy i sedmnáct hodin na nohou. Magdalena v té době pracovala na půl úvazku ještě někde jinde. „Bylo to náročné,“ popisuje. Postupně k sobě do týmu přibraly další tři slečny. „Když jsme začínaly, bylo nás pět. Teď už nás je dvacet. Piknik box se strašně rychle vyvíjí. Momentálně máme externí cukrářky, které nás zásobují.“ Původně v Piknik boxu vznikala většina nabízených dezertů, ovšem kontejnery nejsou prostorné, i přes to se v nich peče. „Na místě děláme pekařské věci jako sušenky, banana bready a podobně. To se tam snažíme udržet. Hanka dodává makronky, které jsou takovou naší vlajkovou lodí. Takže teď kombinujeme pečení v kavárně a externě od tří cukrářek,“ líčí Magdalena.

Největšími favority se za ty roky staly banana bread, mrkvový dort a čokoládový cheesecake. „Ty peču nejradši, protože je mám už v ruce a zvládnu dělat jeden za druhým. Nikdy jsem se ale nedopracovala k vyšší cukrařině jako Hanka,“ říká Madla. V jejím hlasu je znát obdiv pro kolegyni. Hanku baví péct. Ráda se posouvá dál, proto se účastní různých pečících výzev, kde hledá další inspiraci.

Kavárna se snaží do svých menu zařadit zejména sezónní ingredience. „Teď máme říjen, listopad, tak se snažíme zařazovat dýni, kynuté věci, čokoládu, povidla. V létě lidi zase vůbec nechtějí čokoládu, preferují lesní ovoce, maliny a podobně. Takže se snažíme jít hodně touto cestou,“ objasňuje Magdalena přemýšlení nad ingrediencemi. Zákusky z Piknik boxu jsou natolik oblíbené, že jich často moc nezbyde ani na Jana Grolicha. „Na mého manžela nikdy nic nezbyde. On je dojídač patek. To je tak jediné, co zůstane, nějaká patka od štrúdlu nebo z banana breadu,“ směje se Magdalena. „Ale oblíbil si hruškový koláč, který se dnes chystám udělat. Má ho opravdu rád, protože se do něj dává hodně másla a hrušek a je zkaramelizovaný. Přijde mi to jako jednoduchý a rychlý recept, který je u nás doma hodně oblíbený,“ prozrazuje Magdalena.

Madla s Hankou příští rok oslaví první kulaté výročí od otevření Piknik boxu. „Plánujeme to pořádně oslavit, protože během těch deseti let nebyl vůbec čas. Ani jsme si nikdy nestihli otevřít sekt,“ posteskne si. Podnikání v gastronomii je totiž časově velice náročné a rychlé. Navíc obě majitelky se v průběhu let staly maminkami. „Ale je krásné vidět, jak někteří naši zákazníci sledují naše posuny už od začátku. Máme některé stále zákazníky, kteří před devíti lety přišli na otvíračku a dodnes tam denně nebo ob den chodí. S některými si i tykáme. Je zajímavé sledovat, kudy se jejich životy ubírají. Před deseti lety k nám přijde slečna, po roce si tam přivede první dítě, pak druhé a za pár let čeká třetí,” představuje Magdalena jeden z osudů jejich stálých zákazníků.

Projekt kontejnerové kavárny inspiroval několik dalších podniků. Podobné vyrostly například na Mendelově náměstí, v Líšni u skateparku nebo v Rokli. „Podobných konceptů je víc a já tomu hrozně fandím. V Brně je projekt Dáme na vás, kam nejen občané Brna dávají podněty na projekty k realizaci. Už dvakrát nebo třikrát jsme se dostali k tomu, že nás lidé dávali jako vzor, že by chtěli něco podobného u sebe,“ usmívá se Madla „Ale teď už bych do gastropodnikání nešla. V Brně je obrovská konkurence a velká očekávání od zákazníků,“ přiznává.

Jedna hvězdička za nevytrhaný plevel

Piknik box se nejednou objevil v různých gastro mapách a knihách. Jednou z nich je například populární Gastromapa od Lukáše Hejlíka. „Už ani nevím, jak jsme se k sobě dostali, ale pomáhali jsme mu při křtu knihy,“ vzpomíná Magdalena. I Brno se pomocí Gourmetu, gastronomického průvodce, snaží podpořit místní podniky. „Je to fajn. Člověk někdy potřebuje takovou tu vzpruhu, protože se pochvaly nikdy moc nedočká, možná až z některých komentářů na Googlu, takže tohle je taková dobrá známka, že to děláme dobře,“ pochvaluje si Magdalena.

Mezi hezkými ohodnoceními na Googlu se občas objeví i nějaký ten méně pěkný. Kritiku Madla nezvládá nejlíp, ale zároveň se snaží si z každé negativní poznámky něco odnést. „Kritiku jsem ze začátku hodně řešila, protože jsem takový puntičkář. A ta jedna negativní kritika vás dokáže fakt úplně strašně sesadit dolů. I když tam budete mít patnáct krásných komentářů, tak ten jeden se vás drží a zůstane vám v hlavě. Snažíte se udělat fakt všechno, aby to bylo hezké a abyste jako hostitelka byla se vším spokojená. Pak tam ale přijde nějaký neznalec a dá vám jednu hvězdičku za to, že jste udělala cappuccino do špatného šálku, ale na fotce vidíte, že je ve správném, nebo za to, že vám kolem roste plevel. Někdy tam roste, my to víme, ale prostě nestíháme úplně všechno,“ uznává Magdalena.

Lidé rádi hodnotí, a to nejen gastro. Madla si zamíchá svůj nápoj a přemýšlí nad tím, že někteří řeší drobnosti, nad kterými by lidé pracující v gastronomii mávli rukou. „Ale jsem celkem tolerantní,“ dodá s úsměvem. Hejty jsou. Ale Magdalena se s nimi za ty roky naučila pracovat a nebrat si je tak osobně. „S týmem probíráme i ty negativní postřehy. Některé si bereme k srdci, protože mají určitou hodnotu a zapracujeme na tom. Takže není to tak, že bychom všechnu kritiku smetli ze stolu. Snažíme se posouvat,“ sděluje.

Co takhle bytovou restauraci, miláčku?

Když Grolichovi začali stavět, Magdalena si vysnila velký stůl na terase, u kterého by mohla pohostit návštěvníky. Přála si totiž uspořádat takzvanou bytovou restauraci. Ta spočívá v tom, že hostitel navaří menu a k němu domů může přijít v podstatě kdokoliv. „Nikdo se vzájemně nezná, vy je pohostíte, oni vám finančně přispějí na suroviny. Není to nijak výdělečné,“ vysvětluje. Jejím snem bylo navštívit bytovou restauraci Na Faře, kterou pořádala novinářka Darina Křivánková. Nikdy se to ale bohužel nepovedlo. „Bytových restaurací už moc není, ale bylo to něco, co se mi moc líbilo. Tehdy měl první bytovou restauraci v Brně Vladimír Kokolia, u kterého jsem měla tu možnost ji zažít a bylo to hrozně super. On tehdy dělal svatomartinské menu u sebe v bytě a sešla se tam opravdu dobrá parta lidí. Do teď se často vídáme na různých food akcích,“ líčí Madla svou zkušenost.

Manžel nebyl proti, ale po dokončení domu k uspořádání bytové restaurace u Grolichových nikdy nedošlo. „Potom jsme otevřeli Piknik box, tak jsem stihla akorát tak nakoupit víc talířů,“ směje se. „Ale když měl manžel s divadlem uzavření sezóny, tak jsem pro všechny navařila. Teď už nic takového nedělám, jsem na to líná,“ připouští.

Dalším zajímavým konceptem, který Magdalena zmíní, je restaurant day. Tento nápad k nám přicestoval ze Skandinávie. Zájemci si mohou na jeden den vytvořit vlastní venkovní restauraci. Na tomto jednodenním festivalu amatérští kuchaři nabízí své pokrmy, za které od lidí dostanou menší příspěvek. Magdalena s Hankou svůj první restaurant day uspořádaly dva měsíce po zahájení provozu v Piknik boxu. „V listopadu jsme pozvaly různé foodblogery, kteří navařili. A i když to bylo v listopadu a byla taková zima, tak přišlo hodně lidí. Musím říct, že nás to moc bavilo. Navíc nám to v začátcích velice pomohlo, že o nás pak lidé věděli. Pořádaly jsme je každé čtyři měsíce, ale teď už to bohužel z kapacitních důvodů nejde. Je těžké odhadnout počasí a počet porcí a už to jednoduše bylo nad moje síly. Restaurant day je krásná myšlenka a bylo by fajn ji ještě někdy probudit, aby amatéři mohli ukázat, co umí,“ uvažuje Magdalena.

Můj manžel hejtman

V září Jan Grolich, Magdalenin manžel, v krajských volbách obhájil post hejtmana. Druhé volební období bylo pro Madlu mnohem jednodušší. Syn už je totiž starší a ve školce. Magdalena upustila od doprovázení Jana Grolicha po různých setkání. „Už ho nikam nedoprovázím, protože většinou stejně stojím jen v koutě,“ vysvětluje. Ve srovnání s druhou velkou kampaní byla ta první mnohem náročnější. „Pro manžela bylo těžké kombinovat role. Celý ten předvolební shon mu neusnadňoval roli otce, což bylo pro rodinu hodně těžké. Do toho jsem měla Piknik box, ve kterém mě manžel hodně podpořil. Tehdy jsem vlastně ani neřídila, takže mi dělal taxikáře a všude mě vozil. Opravdu se snažil a moc mi pomohl. Teď jsme si ty role trochu vyměnili. Ale letošní volby jsem neprožívala tak, jak by ostatní očekávali. Pro mě je to pořád můj manžel, od kterého potřebuji vědět, kdy odjíždí a kdy se vrací,“ sdílí své pocity Magdalena.

V den vyhlašování výsledků byla Magdalena se synem na dětském dni, kde měli turnaj v ping-pongu. „Vlastně jsem ani nehlídala výsledky voleb, protože jsem na hřišti jednoduše neměla čas. Ten večer jsem byla sama doma se synem. Až pak večer jsem se byla podívat na volební štáb,“ popisuje Magdalena den ze svého pohledu. Jan Grolich Magdaleně před jejím příjezdem do štábu volal, kde jsou. Po jejím příjezdu ji nejvíce překvapilo, jak je štáb obrovský. „Nečekala jsem, že to bude tak velké. Přijeli jsme tam ne že na poslední chvíli, ale prostě pozdě. Do té doby jsem vlastně nevěděla, jak to dopadlo. Takže jsem se pak jenom ptala manžela ‚a jak to dopadlo?‘ a on ‚jo, super‘. Všichni chodili gratulovat a já přijela ve stavu, že opravu ani nevím,“ vzpomíná se smíchem Madla. „Člověk musí žít i jinými věcmi,“ podotkne.

„Ani nevím, co vlastně dělá,“ říká Magdalena o svém muži. Lidé se jí často vyptávají, kde zrovna je a co dělá. Madla na tyto otázky jen krčí rameny. „Během dne má několik schůzek, takže to často ani neví on sám. Jen se koukne do kalendáře, aby věděl, co si má ten den obléknout. O práci se spolu vlastně už ani nebavíme, protože na to já mám Hanku a on svůj tým,“ prozradí Madla. Práce Jana i Magdalény navíc zabírají hodně jejich času. Jan jakožto politik nikdy neměl klasickou osmihodinovou pracovní dobu. „S plánováním máme oba problém. Nejsme v tom ani jeden vůbec dobří. V tomhle je to fakt špatné, vždycky si říkáme, že musíme víc dopředu plánovat, ale prostě nám to nějak nejde. Je to šílené,“ kroutí hlavou Magdalena. Organizace a čas jim dělají problémy, což se podle Madliných slov pak odráží na rodinném soužití. Ani doma se chvíli nezastaví. „Furt něco hoří, ať už u mě v práci, u něj v práci. Doma toho na nás spoustu čeká, takže už máme celý seznam, co je potřeba udělat a doufám, že se na to brzy vrhneme, protože člověk to furt odsouvá a odsouvá. Taky doufám, že se teď trochu zastavíme a naplánujeme něco, co spolu prožijeme,“ přeje si hejtmanova manželka.