Kancelář ombudsmana volá po lepší ústavní péči o děti

Brno - Stát přistupuje k dětem s různými potřebami příliš univerzálně. Vyplývá to z návštěv osmi zařízení pro děti s ochrannou výchovou a čtyř ústavů pro děti s závislostmi, kde byli odborníci z kanceláře ombudsmana mezi lety 2019 až 2023. Podle zástupce ombudsmana Víta Alexandera Schorma je nutné se více zaměřit na potřeby dětí žijících v ústavních zařízeních, zejména pak těch s uloženou ochranou výchovou nebo se závislostními problémy. Žádá proto ministerstvo školství o revizi přes 22 let staré právní úpravy a systému péče. Stranou podle něj nemá zůstat ani podpora a navýšení počtu pracovníků ústavních zařízení.

Podle odborníků je hlavním problémem nedostatečné rozlišování mezi dětmi se soudem uloženou ochrannou výchovou a těmi s nařízenou ústavní výchovou. Dětí s uloženou ochrannou výchovou je podle dat z loňského roku v České republice asi 120 a jedná se o děti, které spáchaly nějaký trestný čin a mají závažné výchovné problémy. Děti s nařízenou ústavní výchovou končí v dětských domovech často především proto, že se o ně nemá kdo postarat.

Dětí vyrůstajících v ústavní výchově je v Česku podle stejných dat přibližně 6 500. „Aktuální předpisy mezi dětmi s ústavní výchovou a ochranou výchovou téměř nerozlišují v oblastech výchovných metod, práv ani povinností. Obě skupiny přitom vyžadují odlišný přístup i péči,“ vysvětluje problematiku současného systému Schrom. Podle něj by se měla místa pro děti s uloženou ochranou výchovou zcela oddělit od těch, kde vyrůstají děti se soudem nařízenou ústavní výchovou. „V různých zařízeních jsou různé děti s různými potřebami, a proto k nim nelze přistupovat univerzálně,“ dodává Schrom.

Významným problémem, na který kancelář ombudsmana upozorňuje, je právní úprava péče o děti s extrémními poruchami chování (EPCHO), která podle nich není dostatečně podrobná. „Jedná se o velice specifické děti, které jsou mimořádně náročné na péči a často za sebou mají i násilnou či trestnou činnost,“ vysvětluje právnička Adéla Frédy, která provádí systematické návštěvy dětských ústavních zařízení. V této oblasti chybí i zákonná metodika, která by určovala, jak diagnostikovat extrémní poruchy chování a kdo by takovou diagnostiku měl provádět. Ústavní zařízení se obecně potýkají s nedostatkem pedagogického i odborného personálu, což zejména u dětí s těmito poruchami může představovat bezpečnostní riziko pro děti i personál.

Problematická je také nejednotná koncepce ústavní péče o děti s problémy se závislostí, která dostatečně nedefinuje, jak by se péče v takto specializovaných zařízeních měla lišit od péče v zařízeních běžných. Podle právníka Štěpána Jílka, experta na ústavní ochrannou výchovu, tato zařízení představují záchrannou síť, která funguje jako poslední možnost, jak nabídnout dětem podporu při řešení problémů se závislostí.„Jde o skupinu dětí, která není motivovaná k řešení svého závislostního problému, a tak propadá systémem sociálních i zdravotnických služeb založených převážně na bázi dobrovolnosti,“ říká Jílek.

Problém je také v neexistenci navazujících služeb, které by děti učily, jak po opuštění zařízení škodlivým vlivům odolávat a omezily tak rizika toho, že děti po opuštění ústavního zařízení po návykové látce opět sáhnou. „Naším cílem je, aby Ministerstvo školství vytvořilo koncepci služeb a programů, která na sebe budou logicky návazná a poskytnou dětem podporu, kvůli které jsou do takovýchto zařízení primárně umísťovány,“ dodává Jílek.

Dalším problémem, který ovlivňuje péči o děti se závislostními problémy, je ustanovení v současné právní úpravě, které zařízením neumožňuje zaměstnávat adiktology ani jiné zdravotníky. Jejich služeb využívají zařízení pouze skrze externí pracovníky nebo prostřednictvím ambulantních služeb. To ale podle odborníků nemusí být dostatečným řešením, které by odpovídalo aktuálním potřebám dětí, zejména těm se silnou závislostí. „Některá zařízení proto zaměstnávají adiktologické pracovníky na jiných pozicích, například pedagogických. Ty ale potom logicky chybí v dalších službách, které zařízení mohou poskytovat,“ vysvětluje Jílek. Podle něj stát takto zařízením udává zakázku, aby pomáhala dětem se závislostmi, ale neumožní jim jí prostřednictvím míst pro odborné pracovníky dostát.