Nejtěžší bylo uvědomit si to a začít to řešit, říká muž s OCD
Názory
Brno - Vtíravé myšlenky, neustálý stres a dokola opakující se úkony. To je obsedantně kompulzivní porucha, která je lidmi často zaměňovaná za přehnaný důraz na pořádek. O jejích pravých projevech a nesnázích s ní spojených ví své dvacetiletý Kryštof. Ten byl s touto nemocí diagnostikován v roce 2021, ačkoliv si projevů všímal od svých devíti let. „Obtěžuje mě to, ale vnímám, že dělám pokroky,“ říká Kryštof.
První příznaky obsedantně kompulzivní poruchy (OCD – z anglického Obsessive-compulsive disorder pozn. red.) na sobě Kryštof zpětně pozoruje už od devíti let bez toho, aniž by tehdy tušil, že se jedná o psychické onemocnění. „Nevěřil jsem na strašidla, ale pokaždé, když jsem přišel do svého pokoje, podíval jsem se pod postel, i když jsem věděl, že tam nic není,“ vzpomíná. Pod postel se díval automaticky, bez racionální příčiny. Ve dvanácti letech se dozvěděl o OCD, ale ani v té době ho nenapadlo, že jde o jeho vlastní diagnózu.
Největší komplikací, kterou Kryštofovi onemocnění způsobuje, je častý stresový stav mysli a z toho pramenící únava. Například před tím, než jde spát, musí splnit sedm úkonů, aby si mohl jít následně lehnout. „Jít spát by mělo být momentem, kdy si jde člověk odpočinout. A je nepříjemné, když tam je taková pomyslná hradba, kterou musím předtím překonat. Odpočinek z toho tím pádem mizí,“ popisuje s nervózním úsměvem na tváři. Jakmile se do postele Kryštof dostane, dává si pozor, aby ho z ní nic nezvedlo, jinak by musel celou rutinu zopakovat.
Rozum jde stranou
Vtíravým myšlenkám, které jsou pro OCD typické, se podle Kryštofa jednoduše vzdorovat nedá. „Jsem racionální člověk, ale v tu chvíli mám pocit, že se stane něco šíleně špatného, pokud ten daný úkon neudělám,“ sděluje své dojmy. Podle jeho slov nejde o pocit ohrožení, ale o nevyhnutelnou zkázu. Některé úkony má spjaty se svým pokojem, jiné se mohou objevovat kdekoliv jinde.
„Není jednoduché přiznat si to. Člověk se chce tvářit, že mu nic není,“ popisuje Kryštof. Příznaky nabíraly na síle a strach z dalšího možného stupňování ho dohnal k tomu, aby se svěřil svým rodičům. „Jít za rodiči bylo docela těžké, a hlavně jejich prvotní reakce nebyla taková, jakou bych chtěl. Nechtěli přijmout to, že je se mnou něco špatně nebo že mám nějaký problém,“ říká Kryštof s náznakem pochopení v hlase. Díky lékařské profesi rodičů se dostal poměrně rychle k psychologovi a následně k psychiatrovi.
U diagnostického psychologa absolvoval rozhovory, vyplňoval dotazníky a testy, na základě kterých byl v sedmnácti letech diagnostikován s obsedantně kompulzivní poruchou. Psychiatr následně diagnostiku potvrdil a předepsal Kryštofovi antidepresiva, která zmírňují intenzitu vtíravých pocitů. Ruku v ruce s těmito léky jdou pravidelné kognitivně-behaviorální terapie, na které Kryštof dochází.
Dlouhodobá pomoc v podobě kognitivně-behaviorální terapie
Na terapeutických sezeních se snaží pod vedením odbornice najít příčinu, která nepříjemné situace způsobuje. Zároveň dostává Kryštof doporučení, která si později v praxi zkouší. „Po tom, co ten stav prožiji, bych se měl pokusit co nejvíc detailně popsat myšlenkové pochody, které u toho zažívám. A taky se mám snažit držet se od toho úkonu co nejdéle, abych se vystavil pocitu, který mu předchází,“ popisuje doporučené praktiky. Některé zvyky Kryštof několikanásobně opakuje. V tomto případě by měl podle terapeutky zkoušet snižovat daný počet opakování.
Při snaze splnit zadané požadavky se musí Kryštof zastavit a sám se na sílu od provedení úkonu držet. Tyto chvíle popisuje jako velmi stresující a náročné, ale sám nevidí jiné řešení, jak vlastní mozek naučit, že se ve skutečnosti nic neděje a žádné nebezpečí mu nehrozí.
Kombinace léků a terapií je v rámci zvládání OCD zásadní. Díky tomu se Kryštofovi daří některé tíživé situace odbourávat. „Léky mi pomáhají v tom, že ty pocity nejsou potom tak intenzivní. Některé věci se mi už povedlo překonat a nevím, jestli by se mi to povedlo bez léků. Asi by bylo těžší s tím pocitem bojovat,“ popisuje pozorované účinky léčby. Stává se ale, že po oproštění se od jednoho úkonu, přijde jiný, úplně nový. „Teď se mi stalo, že jsem jednu věc překonal, ale zdá se mi, že se to pak nahrazuje něčím jiným. Není to tak absolutní, že jedna věc odejde a hnedka jiná přijde, ale můj mozek hledá tím pádem zdroj stresu jinde,“ říká zamyšleně.
Obsedantně kompulzivní porucha
Jde o úzkostnou poruchu, kterou doprovází obsese, tedy vtíravé či neodbytné myšlenky, a kompulze neboli nutkavá opakující se jednání. Provedení kompulze (rituálu) úzkost u nemocného odstraňuje, ale pouze dočasně. Tím vzniká začarovaný kruh stupňujících se úzkostí.
Národní zdravotnický informační portál uvádí mezi příklady kompulzí:
- Neustálé kontrolování (např. dveří, zda jsou skutečně zamčené, až člověk nakonec přijde pozdě do práce)
- Nadměrný smysl pro pořádek (např. neustálé přerovnávání šatníku, protože jeden kus oblečení není dokonale složený)
- Nutkavé mytí (nejčastěji rukou, často tak dlouho a důkladně, dokud nejsou rozedřené)
- Patologické shromažďování (např. shromažďování novin či časopisů v takové míře, až tím zásadně trpí kvalita bydlení)
Dle dat Golden Steps ABA se s obsedantně kompulzivní poruchou potýká až 70 milionů lidí, a téměř padesát procent pozoruje příznaky už před osmnáctým rokem života.
Kryštof vnímá, že spolu s popularizací psychických onemocnění, ztratily odborné termíny označující dané nemoci význam. Je podle něj přirozené chtít mít ve věcech pořádek nebo mít doma uklizeno. V těchto případech ale o OCD jít nemusí, ačkoliv je dnes ve zvyku takové chování touto zkratkou označovat. „Mrzí mě, že to tím potom ztrácí tu váhu. Kdyby to zůstalo výhradně jako diagnóza, tak by pro to lidé měli větší pochopení, když se to někomu děje,“ dodává.
Aktuálně cítí, že není v nejhorší fázi, ve které s obsedantně kompulzivní poruchou kdy byl. Stále ho sice projevy obtěžují, ale vnímá, že dělá pokroky. „Byť mi to teď vadí, budoucnost vidím optimisticky. Nejtěžší bylo uvědomit si to a začít to řešit,“ říká Kryštof ke svému nynějšímu stavu.
