Do deseti let bude mít každý desátý Čech cukrovku, říkají odborníci

Praha - Každý třetí Čech starší šedesáti pěti let je podle dat Státního zdravotního ústavu (SZÚ) diabetik a nejvíce pacientů s cukrovkou přibývá mezi padesátým a sedmdesátým pátým rokem života. Podle odborníků ze SZÚ by tímto tempem mohl v roce 2035 diabetem trpět každý desátý Čech bez ohledu na věk. I proto si každý rok 14. listopadu připomínáme Světový den diabetu, který byl vyhlášen Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a Mezinárodní diabetologickou federací (IDF).

Že má cukrovku se Pavel Kusý dozvěděl ve třiceti letech. Od léčby dietou a tabletkami se dostal až k zavedení podkožního senzoru, který sleduje hodnoty cukru v krvi. „Při začátku léčby inzulínem mi lékařka nabídla senzor, který měří hodnoty kontinuálně a díky němu není nutné se před každým měřením píchat do prstu,“ říká Kusý. Jelikož má ale diabetes mellitus (cukrovku) druhého typu, pojišťovna mu hradí jen tři kusy na rok. Pavel Kusý však potřebuje nový každé dva týdny.

Zavedení neustálé monitorace hladiny cukru pomocí senzoru je nyní již standardem u osob s diabetem prvního typu a podle vedoucího Laboratoře Langerhansových ostrůvků Františka Saudka by se to hodilo i pro mnoho osob s diabetem druhého typu, kterým to zdravotní pojišťovny nehradí. „Zásadně to zlepšilo vyrovnání diabetu i kvalitu života a dává to naději předcházet pozdním komplikacím diabetu,“ popisuje Saudek.

Již v době, kdy Pavel Kusý léčil cukrovku pouze tabletami, měl možnost používat glukometr. „Je to výborný pomocník na měření hodnot v krvi. Jsou k němu nutné speciální proužky, na které se kápne krev a přístroj hodnotu změří,“ popisuje Kusý. Přístroj i proužky dostal od diabetologa. Obojí hradí pojišťovna. S tímto způsobem si vystačil až do doby, kdy začala léčba inzulínem.

Moderní technologie se v boji s cukrovkou osvědčily. Již dříve se používaly inzulínové pumpy a chvíli trvalo, než mohly být senzory přímo propojeny s pumpami. Software v mobilním telefonu umožňuje částečnou automatickou regulaci jejich funkce. „Vývoj těchto systémů pokračuje dál. Stále existuje problém v opožděném měření hodnot glukózy v podkoží a podávání inzulínu do podkoží, nikoliv přímo do krve,“ sdělil František Saudek.

Nejednou se Kusý setkal s názorem, že u cukrovky je nutné omezit jen sladké potraviny a tekutiny. Často se podle něj zapomíná na alkohol nebo tučná jídla. On sám si přitom není jistý, zda mají lidé dostatečné povědomí o hypoglykémii (nízké hladině cukru v krvi). „Někdy se může hypoglykémie zaměnit za opilost. Přitom bez rychlé pomoci může diabetik zemřít. Každý diabetik má u sebe průkazku o tom, že se s touto nemocí léčí, a co dělat, když má hypoglykémii,“ vysvětluje Pavel Kusý.

Podle Františka Saudka je jedním z nejčastějších mýtů právě to, že si lidé za diabetes druhého typu a obezitu mohou sami. Ve většině případů jde podle něj o vrozenou metabolickou vlohu, která je nejspíše součástí centrálního nervového systému. „V prostředí, kde člověk tíhne k nedostatečnému tělesnému pohybu a přejídání, se tato porucha může snáze rozvinout. Tím ovšem nepopírám, že boj proti důsledkům těchto vloh je do značné míry v rukách jednotlivce či rodin,“ konstatuje diabetolog.

Přednosta Kliniky diabetologie Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) Peter Girman říká, že je potřeba si uvědomit, že za cukrovku prvního typu si člověk obvykle nemůže sám. Diabetes mellitus podle něho často probíhá bezpříznakově a pacienti jsou diagnostikování náhodně při ambulantním vyšetření. „Pro pacienty s cukrovkou je důležité chodit na pravidelné preventivní prohlídky. U pacientů s diabetem mellitem prvního typu jsou nejčastějšími příznaky časté močení, hubnutí, pocit žízně a opakované infekce,“ dodává Girman.

Pavel Kusý trpí kromě cukrovky ještě chronickým zánětem slinivky, proto má omezenější stravu než ostatní diabetici. „Když jsem měl první zánět slinivky, podstoupil jsem poprvé léčbu inzulínem. Po odeznění zánětu jsem se vrátil zase k lékům,“ sdílí Pavel Kusý. Nicméně to nebylo na dlouhou dobu a brzy mu musel být nasazen inzulín alespoň jednou denně. „Po třetím zánětu slinivky, který byl nejvážnější, mi lékaři léčbu inzulínem výrazně navýšili a v současné době mám dávkování čtyřikrát až pětkrát denně. Zároveň beru trojkombinaci léčebných tablet,“ dodává diabetik.

Za největší výzvu pro pacienty s cukrovkou považuje Peter Girman vyléčení nebo prevenci vzniku diabetu mellitu prvního typu. „Zde už byl schválený první lék s názvem teplizumab. Je to látka, která blokuje autoimunitní reakci a může prodloužit dobu do vzniku diabetu u ještě zdravých, ale rizikových lidí,“ objasňuje. Podle něho je nejčastějším mýtem to, že očkování nefunguje.

Jednoduché to nemusí mít ani rodina pacienta s cukrovkou. Jen samotné zjištění diagnózy může být šokující. To ale neplatí pro manželku Pavla Kusého. „Vzhledem k tomu, že manželka je všeobecná sestra, tak ji tato diagnóza nepřekvapila. Orientuje se v péči o diabetika. Když někam jedeme, musíme víc plánovat, jak to bude s jídlem, tekutinami a podobně,“ říká Kusý, který pracuje jako asistent ve speciální škole.

Rodina by měla mít základní poučení o tom, jaké komplikace mohou u diabetika vzniknout. Patří mezi ně hypoglykémie či hyperglykémie. „Blízcí by se měli naučit aplikovat glukagon v případě těžké hypoglykémie, mohou tím člověku zachránit život,“ upozorňuje přednosta Girman. Více starostí mají rodiče malých dětí s cukrovkou. „Obecně je dobré, když se dítě naučí vše zvládat samo. Od okolí by sice mělo mít respekt, ale nikoliv lítost nebo přílišné usnadňování,“ myslí si vedoucí laboratoře Saudek. „Nikdo jiný to za člověka s diabetem stejně neudělá, pominu-li opravdu malé děti nebo osoby s dalším handicapem,“ doplňuje.

Pro pacienty s tímto onemocněním je také velmi důležitá psychologická podpora. Podle Petera Girmana má téměř 63 % pacientů obavy ze vzniku komplikací. Významnou roli proto podle něj hrají nejen psychoterapeuti, ale i blízké okolí diabetika a jeho rodina. František Saudek říká, že diabetici často ví, že něco dělají špatně, ale nemají vůli to překonat. „Někdy si myslí, že je to problém lékaře a že ten se musí snažit. Možná trochu přeháním, ale málo myslí na možné budoucí komplikace a zanedbávají například péči o nohy,“ vysvětluje.

S tímto má zkušenost i milovník keltské kultury Pavel Kusý, který ze začátku nepřikládal nemoci takovou váhu, ale po opakovaných hospitalizacích mu už bylo jasné, že je nutné se nemoci zodpovědně věnovat. „Bez péče hrozí nebezpečné komplikace, kterých se chci vyvarovat,“ říká. Je podle něj velmi nepříjemné vědomí toho, jaké dlouhodobé komplikace cukrovka může přinést. Od poruchy nervového čití přes špatné prokrvování dolních končetin až po poškození zraku či ledvin.

I proto existují podpůrné programy v jednotlivých diabetologických centrech. Může jít například o organizované kurzy, edukační pobyty spojené s rekreací či kurzy během hospitalizace. Existují ale také letní tábory pro děti s diabetem spojené s edukací, které jsou založené na dobrovolné bázi.

Pavel Kusý si na nový režim s diabetem musel zvyknout. Mít neustále připravenou svačinu, nosit s sebou inzulín a čtečku na senzor či překonat strach z jehel. Musel zjistit, na jaké potraviny a jakým způsobem glykémie reaguje nebo jak vařit dietně a přitom chutně. Musel také jako každý diabetik výrazně omezit tučné a sladké potraviny. Jednoduché pro něj nebylo ani naučit se, jak jeho tělo reaguje na jídlo, dávky inzulínu a kolik jednotek inzulínu aplikovat. Postupně si ale vybudoval návyky a rituály, které mu pomáhají s nemocí bojovat. Pravidelně pětkrát denně jí, hlídá si, aby měl dostatečný příjem tekutin a dostatek pohybu. Svůj boj s omezující nemocí tak zvládá.