Jak snadné je zaváhat a narazit v brněnské dopravní špičce

Vyřazená linka hromadné dopravy, bočním nárazem zdemolovaná škodovka a rozeseté střepy po asfaltové silnici. Na křižovatce mezi Hlavním nádražím a Novými sady v Brně bylo v pátek rušněji než obvykle. Mezi davy řidičů mířícími v nepřehledné dopravní špičce do všech směrů se našel jeden nešťastný, který chaotickou situaci podcenil. Srážku s autobusem dopravního podniku jsem ke své smůle prožil spolu s ním a se spolubydlící z bytu na vlastní kůži.

Když se řidič pomalým tempem plouží kolonami aut v nejrušnějších dopravních hodinách, musí mít oči na stopkách. Pro obyvatele velkoměsta je to denní chleba. Z mého pohledu, jakožto rodáka z obce stokrát menší, než je Brno, to je nekontrolovatelný chaos. Najednou se ocitám v metropoli plné tramvají, autobusů a dosud neznámých značek.

V odbočce z ulice Nádražní do ulice Úzká v šumu velkoměsta špatně vyhodnocujeme nepřehlednou křižovatku a bez rozmyslu se rozjíždíme dopředu. Potom se jen tak mimochodem stane, že člověk přehlédne autobus třikrát vyšší než ostatní auta a dvakrát tak široký. Že bude zle tuším ve chvíli, kdy vidím, jak se na pravý bok auta v plné rychlosti řítí ten několikatunový kolos s nápisem „61 Nemocnice Bohunice.“ Ve chvilce přichází rána a ocitáme se na jiné straně ulice, než jsme původně chtěli. Jen těsně míjíme sloup veřejného osvětlení. „Zastav to. Dej tam ruční brzdu!“ křičím na řidiče v zájmu zachování sebe sama.

Omylem středem pozornosti

K autu zaparkovanému skoro na chodníku se sbíhá několik lidí v čele s cyklistou, který svižně otevírá dveře auta, které ještě otevřít jdou. „Jste v pohodě? Není vám něco? Vy jste tady zaseklá, zkuste vylézt dveřma u řidiče,“ naléhá cyklista na spolubydlící, která sedí na místě, kde náraz vysypal sklo a zablokoval dveře. Do dvou minut přijíždí městští policisté a chrlí na nás jeden dotaz za druhým. „Vy jste projeli na červenou, co? To jste se nemohli líp podívat?“ ptají se.

Ohlížím se na spoušť, kterou jsme po sobě zanechali. Autobusu upadl nárazník a po bílých čarách silnice se válí drobné střepy. Ulevuje se mi ve chvíli, kdy zjišťuji, že autobus jel prázdný. Ale katastrofa to je stejně hrozivá. „To jsme úplně nezvládli. O takovou pozornost jsi nikdy nestál, co?“ šeptám řidiči ve chvíli, kdy se všude kolem nás sjíždí auta dispečinku dopravního podniku, záchranky a policejní auta. Z počátečního šoku se rychle probouzíme a začínáme vnímat okolí. Mezitím se kolem nás rojí davy zvědavců, kteří si musí vyfotit cizí neštěstí na své křemíkové cihly. „A jak se jim to stalo? To jsou tak blbý, že nedali přednost? To fáro je slušně trefený,“ ozývalo se.

Sanitkou tam, šalinou zpátky

Odevzdat občanky, podstoupit dechovou zkoušku, uznat nebo odmítnout vinu za autonehodu. To jsou součásti rituálu, který se strážníky podstupujeme. Do toho nás ale ještě přesvědčují, abychom se nechali v nemocnici vyšetřit, i když si myslíme, že nám nic není. „Zavoláme vám sanitku, ať se na vás radši podívají,“ říká mi jeden z nich. Nemůžeme se však ubránit pocitu, že ta sanitka, do které jsme nastoupili po vlastních nohou, je zrovna více potřeba u nějakého kolabujícího pacienta s covidem. Dle očekávání jsme zdravotně v pořádku. Kuriózní je vracet se zpět na místo nehody veřejnou dopravou, když jsme jenom pár minut předtím jeli na majácích. Později se dozvídáme výčet škod: nepojízdné auto dvacet tisíc korun, autobus s upadlým nárazníkem tři sta tisíc. Na druhou stranu žádný zmařený život.

Co si z toho vzít

Autonehoda, která nemá tragický konec, dává člověku novou šanci. Když si uvědomíme, že právě teď policisté hledají nezvěstného chlapce, několik tisíc lidí bojuje v nemocnici se zákeřnou nemocí a další přichází vinou pandemie o své blízké, je jedno pomačkané auto jen drobná starost.

Možná se budeme bát dalších pár měsíců sednout za volant, přejít rušnou ulici u brněnské pošty nebo se s někým svézt. Je to ale malicherný strach, který časem přejde. Když se taková věc stane poprvé, v hlavě se rojí spoustu smíšených pocitů. Například, že bychom si měli víc vážit hodnoty vlastního života. Člověk si to může uvědomit právě ve chvílích, kdy stačí málo k tomu, aby o něj přišel.