Dobrovolníci u Býčí skály staví bariéry, aby zabránili masakru žab
Domácí
Brno - Už z dálky na mě svítí reflexní vesty, které na sebe oblékli dobrovolníci rozhodnutí pomoct migrujícím žábám. Přicházím blíž a s rukou nataženou mě vítá organizátorka akce Ludmila Korešová. „Mělo nás tu být asi pět, ale přišlo o něco víc lidí,“ povídá mi a rozhlíží se kolem sebe na dalších deset jedinců zabraných do svojí práce. Někteří ze země ryjí hlínu a jiní připravují dřevěné kolíky, které budou do půdy později tlouct.
Rok 2015 byl prvním, kdy Dům přírody Moravského krasu v okolí Býčí skály pořádal akci na pomoc žábám, které s příchodem jara začínají migrovat ze zimovišť na místa rozmnožování. Velká část z nich totiž zimuje jinde, než kde se rozmnožuje, a při těchto cestách často překračuje silnice, a končí tak pod koly aut. Poslední dva roky tamější pomáhání obojživelníkům zaštiťuje skupina Žabí hlídka. „Kvůli snížení počtu zaměstnanců už nemá Dům přírody na podobné akce kapacity. Tak jsme se toho ujali my v Žabí hlídce, když se transferu obojživelníků věnujeme taky,“ vysvětluje Korešová.
Protože na mě nezbylo náčiní potřebné k práci, vydávám se mezi dobrovolníky s holýma rukama. „Já jsem tu letos poprvé. Dozvěděl jsem se o tom od kamaráda, který zábrany pro žáby stavěl už v minulosti,“ říká mi udýchaně Pavel Novotný, zrovna vykopávající půdní hlínu. Byť takové rytí nevypadá jednoduše, docela mu jej závidím. Musí se u toho bezpochyby zahřát. Kdežto já, nečinně postávající, si tiše přeju, kéž by bylo venku po ránu o něco tepleji.
Proč jsou pro nás žáby důležité a jaké druhy jsou dnes nejohroženější?
- Žáby jsou nezbytnou součástí potravních řetězců. To znamená, že žerou spoustu hmyzu a jiných bezobratlých živočichů, z nichž jsou některé druhy, jako třeba slimáci a housenky, vnímány jako škůdci. Pokud by je žáby nežraly, mohlo by jich být mnohem víc, což by mělo dopad například na zeleninu na zahrádkách, kterými se právě tito škůdci živí.
- Samy žáby jsou pak významnou potravou pro řadu větších živočichů.
- Kromě toho jsou taky zdrojem celé řady aktivních látek nebo jedů využitelných například v medicíně.
- V současném Česku je nejohroženějším druhem žáby ropucha krátkonohá a kuňka žlutobřichá a na jižní Moravě skokan ostronosý.
- Za poslední desetiletí ale výrazně ubylo i nejběžnějších druhů, jako je skokan hnědý a ropucha obecná.
Pomoct a zažít dosud nezažité
„Hele, vidím žábu,“ ozve se ze strany jedné z účastnic Andrei Létalové. Vydávám se za ní a míjím po cestě dlouhý úsek vykopané půdy. Se svou kamarádkou Hanou Sedláčkovou staví bariéry pro migrující žáby už čtvrtým rokem. „Nás to baví. Člověk je v přírodě a pomůže dobré věci,“ říká Sedláčková. Všechny pak společně míříme k nedalekému potoku, kde dívka žábu zahlédla. Přidává se k nám i Korešová a spolu s Létalovou přecházejí přes potok spadlé větve, aby se dostaly na jeho druhou stranu. Já zůstávám stát na místě a snažím se aspoň na malý okamžik zahřát. Slunce totiž shlédlo z nebes a po okolí se rozlilo trochu mnou postrádaného tepla. Holky se po chvíli vrací s prázdnou. Žábu se jim najít nepovedlo. Nevadí. Lehké zklamání kompenzuje místní les a říční šumění, zpěv ptáků a taky poblíž nás ozývající se dětský smích.
V dálce u bariér, které tu postavili dobrovolníci druhou březnovou sobotu, zahlídnu dvě poflakující se děti. Mají toho na práci asi tolik jako já. Měla jsem přijít dřív, probleskne mi hlavou, byla bych pak daleko užitečnější. Ve volné chvíli mířím za nimi. „Žábu jsem na živo viděla už dvakrát. Jednou v létě pod kamenem a podruhé pod listím. Poprvé jsem si myslela, že je to želva,“ vypráví mi s úsměvem sedmiletá Ema Druckmüllerová. Spolu s rodiči a svojí mladší sestrou přijela pomáhat poprvé. „Je to fajn, vezmeme děti do přírody a zkusíme novou aktivitu,“ jmenuje její maminka Hana jeden z důvodů, proč se rozhodli přijet.
Po práci legraci a taky pizzu
Konečně do rukou dostávám hrábě. Pokyny zní jasně: jít zahrabovat hlínu okolo natažených plachet, aby žáby nemohly případnými skulinami proklouznout. Přidávám se tak k dalším dvěma pomocníkům, k tatínkovi s dcerou, a zahrabujeme společně. I když jsem ponořená do vlastních myšlenek, občas zachytím jejich slova. Mluví spolu o všem možném i nemožném. Vidět svět dětskýma očima je krásné, pomyslím si, když najednou kolem nás projede veterán. „To byla kachna,” upozorňuje se zájmem tatínek na auto mizející za zatáčkou.
Už je po poledni, a zatímco naše trio dokončuje zahrabování, ostatní finišují s přiděláváním plachet na kůly. Odkládám hrábě a dávám se do řeči s Korešovou. „Dřív to tady býval masakr,” popisuje mi, jak silnice vypadaly před lety, než kolem nich začali zaměstnanci Domu přírody a teď dobrovolníci Žabí hlídky stavět zábrany. “Těžko říct, kolik přesně žab tu migruje, ale je jich bezmála tisíce,” dodává a s potěšením zmiňuje místní obyvatele, kteří práci dobrovolníků, snažících se minimalizovat počet na cestách přejetých obojživelníků, vřele vítají.
Po odbyté práci nastává čas na pozdní oběd, do kterého se každý pouští s velkou chutí. Nad pizzou, kterou si pomocníci objednali, pochopitelně opovrhne jenom málokdo. Obědváme na louce u rybníku, někdo ve stoje, někdo na rozložených bundách, nebo dekách. Všichni ale spokojení ze společně odvedené práce. Při obědové pauze vypráví Korešová o jihomoravské přírodě a důležitosti žab. Rodiče i děti ji zvědavě poslouchají a nadšeně pozorují samičku skokana, kterou se Korešové povedlo odchytit do kyblíku. „Hlídejte, ať z něj nevyskočí,“ upozorňuje nás.
Po krátké přestávce a dobytí energie přichází čas na další práci. Dobrovolníci berou rýče, kůly, plachty i hrábě a přesouvají se o pár set metrů dál. Já se s nimi prozatím loučím a děkuju jim za krásně strávenou část dne. Jejich klid a ochota pomoct bezbranným obojživelníkům naprosto ladí se zdejší krajinou. Odcházím k autu a vzpomínám na slova Korešové: „Dlouhé roky všichni viděli, jak obrovské množství zajetých žab tu bývá. Ale nikdo s tím nikdy nic nedělal.“ Dokud jste nepřišli vy, pomyslím si.
