Vítěz Czech Nature Photo: Snímek vznikl jako vedlejší produkt

Fotograf Igor Mikula ovládl se svým snímkem kosí rodiny pátý ročník soutěže Czech Nature Photo 2021. Mezinárodní porota oznámila jeho vítězství minulý týden. Přestože Mikula zaznamenal úspěchy i v jiných soutěžích, považuje fotografování stále jen za svůj koníček. Se zrcadlovkou a partou kamarádů už procestoval svět. „Spíše než na pláži se válíme v bahně a pralese,“ směje se letošní vítěz Czech Nature Photo. Kvůli epidemii se ale v současnosti zaměřuje hlavně na českou přírodu.

Členové poroty prohlásili, že vaše fotografie s kosy byla favoritem od samého začátku. V čem je zdánlivě obyčejný výjev tak zajímavý?

Snímek je náhledem do absolutního soukromí ptáků, kteří krmí svá mláďata. Jde o netradiční pohled. Ne vždy má člověk možnost takto zblízka vidět, jak to funguje.

Jak vítězná fotografie vznikla?

Trochu jako vedlejší produkt. Byl jsem na chatě kamaráda a všiml si, že se okolo ní pohybuje liška. Nejprve jsem chtěl zachytit právě ji, ale nějak se mi to nedařilo. Tak jsem se zaměřil na kosy, o kterých jsem věděl, že hnízdí na parapetu okna. Foťák jsem položil blízko hnízda a schoval se. Vysledoval jsem, že samec a samice krmí svá mláďata asi v osmiminutových intervalech. Takže jsem pokaždé, když přilétali, stiskl dálkovou spoušť.

Czech Nature Photo

Cílem soutěže je ukázat krásy přírody a motivovat lidi k její ochraně. Do letošního pátého ročníku se zapojilo 267 profesionálních i pokročilých amatérských fotografů. Dohromady zaslali 2 300 fotografií. Mezinárodní porota se skládá z vědců i odborníků na fotografii. Soutěž má jedenáct kategorií, mezi které patří například Rostliny a houby, Ptáci nebo Příroda v Praze. Ze všech kategorií se pak vybírá Fotografie roku. Letos se jí stala ta od Igora Mikuly s názvem Kos černý.

Letošního ročníku Czech Nature Photo se zúčastnilo dalších 266 autorů s 2 300 snímky. Kolik jste jich vyslal do soutěže vy?

Asi šest a uspěl jsem ještě s fotografií netopýra. Ta získala třetí místo v kategorii Nejlepší fotografie české přírody. Snímek s názvem Kos černý v ní byl první. Ze všech kategorií pak porota určí jeden snímek, který soutěž vyhraje celkově. Letos to byla právě fotografie s kosem, který krmí mladé.

Jaký příběh stojí za fotografií netopýra?

Tehdy jsem byl na Kokořínsku a trvalo mi dvanáct dní, než jsem zachytil ten správný moment. Musel jsem vyzkoumat, v kolik a kudy netopýři létají, jak nastavit fotoaparát. Jedinou možností, kdy je šlo vyfotit, bylo brzy ráno nebo v noci. Jednalo se asi o nejsložitější focení, které jsem kdy dělal.

Za svou kariéru jste uspěl i v jiných soutěžích. Když jste se před sedmi lety začal fotografování věnovat naplno, měl jste ambice své snímky někam zasílat?

Vůbec, nejprve jsem fotil jen tak pro radost. Do první soutěže jsem se přihlásil asi až po třech letech. Jednalo se právě o nultý ročník Czech Nature Photo, kde jsem získal jednu nominaci. Zlomový byl rok 2018. Pobýval jsem s partou kamarádů a manželkou v Austrálii. Přemluvili mě, ať pošlu nějakou fotografii do soutěže Australian Geographic Nature Photographer of the Year. Zaslal jsem tam snímek pagekona lupenoocasého, kterého jsem vyfotil na jedné noční procházce kolem jezera. Paradoxem bylo, že jsem si prostě jen všiml zamaskovaného plaza na stromě a zmáčkl spoušť. Žádné dlouhé vyčkávání. A pak mi volal kamarád, že jsem ve své kategorii zvítězil. Myslel jsem, že si dělá legraci, protože tam bylo tisíce snímků z celého světa.

Chci fotit exotické žáby i jihoamerické šelmy

Se svou fotografickou partou létáte po celém světě. Než někam vyrazíte, trávíte několik hodin zjišťováním informací o dané lokalitě a druhové rozmanitosti. Určujete si předem, které živočichy budete chtít vyfotit?

Ano, plánování je základ. Když člověk někam jede, musí vědět, co tam žije a jaká je možnost to vyfotit. Občas si ale vyberu zvířata, která se hrozně těžko hledají. Mým snem je například vyfotografovat žábu s latinským názvem Hyloscirtus lindae. Žije v Jižní Americe. Láká mě svým zajímavým zbarvením. Je celá hnědá, ale konce prstů má úplně oranžové. Bohužel jsme ji ještě nenašli, i když jsme se v minulosti vydali na místo jejího výskytu.

Co fotíte nejraději?

Obojživelníci a plazi se mi líbí nejvíc. Je to kvůli jejich zbarvení, chování i dovednostem. Ale mám rád všechno – savce, ptáky i hmyz.

Se zrcadlovkou jste se vydal například do Malajsie, Austrálie nebo na Špicberky. Máte oblíbené lokality nebo stále zkoušíte nové země?

Samozřejmě mám oblíbené destinace, ale vzhledem k tomu, že život letí jako voda, snažím se je obměňovat. Avšak určitě se chci do některých států vrátit, protože ve mně zanechaly silný dojem. Například Kolumbie je úžasná krajina s ohromnou biodiverzitou. Když tam člověk stráví necelý měsíc, přijde mu to málo. A Panama je pro mě důležitá proto, že právě tady jsem se focení začal věnovat naplno. Fotil jsem už před tím, ale nebral jsem to tak vážně.

Do Panamy jste se poprvé vydal v roce 2014. Co vás vedlo k tomu, že jste tam odletěl?

Moc mě lákal deštný prales. Vždycky mě fascinoval, protože jsem jako malý četl knihu Tarzan z rodu opic. Děj se sice odehrával v Africe, ale řekl jsem si, že pralesy, ať už to bude kdekoli, musím alespoň jednou za život vidět. A když pak kamarád organizoval výlet do Panamy, přidal jsem se. Přestože nesnáším dlouhé lety. Ale exotická příroda mě nadchla natolik, že se musím překonávat.

Jak moc se covid dotkl vašich cestovatelských a fotografických plánů?

Naprosto zásadně. Na loňské jaro jsme měli naplánovanou asi nejdelší a na organizaci nejnáročnější expedici, kterou jsme museli zrušit. Chtěli jsme projít celou Kostariku a Panamu a cestu zakončit v Ekvádoru. Na druhou stranu mě omezení cestování nakoplo k tomu, abych začal víc dokumentovat zvířata v české přírodě. Zaměřuji se také na kategorii fotografií, která se jmenuje Urban Wildlife. Fotím živočichy v blízkosti lidských obydlí. Tak vlastně vznikli kosi krmící mláďata.

Co plánujete do budoucna?

Určitě chci cestovat, jakmile se epidemická situace trochu zlepší. Mým snem je fotit jihoamerické šelmy, jako jsou jaguáři nebo medvědi. A co se týče soutěží, největší metou je pro mě Wildlife Photographer of the Year, který organizuje Přírodovědné muzeum v Londýně. Je to takový Oscar fotografů divoké přírody.

Igor Mikula

Narodil se ve slovenských Piešťanech, v současnosti žije v Jevanech u Prahy. Fotografovat naplno začal v roce 2014, kdy odcestoval do Panamy a poprvé navštívil deštný prales. V minulých ročnících Czech Nature Photo získal několik nominací. Nejúspěšnější pro něj však byl ten letošní, kdy se stal absolutním vítězem. Kromě jiného zaznamenal i úspěch v soutěži Australian Geographic Nature Photographer of the Year 2018, ve které ovládl kategorii Zvířecí portrét.