Vypravěčsky je Franz pro všechny a zároveň pro nikoho

Brno - Film Franz, od polské režisérky Agnieszky Holland, měl českou premiéru 25. září. Snímek pojednává o životě českého spisovatele Franze Kafky. Od klasických životopisných filmů se ale liší experimentálním vyprávěním. „Film kombinuje několik vyprávěcích přístupů. Postupem času se ale různé přístupy nepříjemně zacyklí a vzniká dojem, že je to jen nafouknutá bublina," říká doktorand divadelních a filmových studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity Petr Veinhauer.

Jak se vám film Franz líbil?

Z toho filmu jsem byl na začátku dost rozpačitý. Vůbec jsem netušil, co od něj mám čekat. Věděl jsem, že nepůjde o klasicky vyprávěný příběh, tušil jsem experimentální formu. Jenže v tom filmu je experimentální forma znázorněná dost hutně. Vlastně mě až fascinuje, že byl v takové podobě připuštěn do distribuce.

Jak to myslíte?

Podle mě je ten film pro běžného diváka velmi těžce ukoukatelný. Děje se tam naráz hrozně moc věcí. Motiv absurdity, který je pro Kafkovo dílo typický, se objevuje jako leitmotiv. Ty absurdity jeho odkazu i osobního života se neustále zintenzivňují a je těžké udržet pozornost.

Kafkův trhaný burger

Jak snímek pracuje s odkazem Kafky a s jeho skutečnou postavou?

Cítil jsem kontrast mezi tím, jak chtěla Agnieszka Holland vykreslit Kafku a mezi samotným Kafkovým odkazem a tím, jaký význam má ve společnosti dnes.

Prostřihy do současnosti ukazují nabobtnalé Kafkovo muzeum, stylizované do Procesu, jako byrokratickou instituci a neimaginativní prostředí. Pak to celé akceleruje Burgerárnou, kde je návštěvníkům podáván Kafkův „trhaný burger“. Podle mě se ve filmu došlo do extrému a trochu se zapomnělo, co se skutečně skrývá za kontrastem absurdity Kafkovského odkazu a jeho života, který nepůsobil až tak absurdně, jak je vykreslený ve filmu.

Na co snímek upozorňuje z Kafkova života?

Hodně se ukazuje Kafkův vztah s otcem, který měl tyranský a autoritářský přístup k výchově syna. Chtěl po Franzi, aby převzal rodinný podnik, což film opakovaně zdůrazňuje. U Kafky ale není vidět synův přímý odpor, spíše tichý souhlas se životem, který žil.

To je třeba ve filmu znázorněno ve scéně, kde Hermann Kafka chce po svém synovi aby zajel za klientem a Franzova sestra ho naopak přesvědčuje, aby radši šel předčítat své povídky.

Přesně. Postava sestry zosobňuje někoho, kdo ví, že z Franze bude génius a jaký význam jeho dílo jednou získá. To je myslím nakonec řečeno i v jedné z direct address scén, kdy sestra přímo do kamery mluví k divákovi o tom, co vlastně Kafka znamenal.

Agnieszka Holland tuto formu ve filmu používá velmi často. Něco podobného můžeme znát například ze sitkomů Kancl nebo Taková moderní rodinka, kdy postavy mluví do kamery a mají nabudit dojem dokumentu. Jaký to mělo v tomhle filmu smysl?

Celý film je tím protkaný a tyto momenty snadno vytrhnou diváka z pozornosti. Vedlejší postavy najednou přímo do kamery mluví o svém vztahu ke Kafkovi a k jeho životu. Přiznám se, že jsem jejich funkci nedokázal rozklíčovat. Možná to mělo podpořit absurditu, ale nejsem si jistý, co přesně mají divákům sdělit. Možná to zapadá do celkové snahy snímku mást a tlačit nás k přijetí faktu, že všechno kolem nás je absurdní.

​​​​​​​Punk naruby

Film je složený z několika dílků, které Holland skládala jako puzzle. Co na celý ten způsob, který nazvala punk film, říkáte?

Je to spíše punk naruby. Film kombinuje několik vyprávěcích přístupů. Punk je patrný v mozaice, která skládá celý život a odkaz Kafky. Postupem času se ale kombinování různých přístupů nepříjemně zacyklí a vzniká dojem, že je to jen nafouknutá bublina.

Na jednu stranu nelineární forma sice může působit experimentálně a inovativně. Ve výsledku se ale film dá vyložit jako typický biografický snímek, který rekonstruuje spisovatelovo dětství, dospívání a ústřední motiv absurdity, který je divákovi neustále připomínaný. Zintenzivnění nelineární struktury přitom postupně vyprchá.

A jak tedy film funguje jako životopisný snímek?

Experimentálně se dá vykládat jako biopic, ale zároveň konvenčně rekonstruuje všechna důležitá období Kafkova života. Praha zde hraje důležitou kulisu. Film se snaží spojovat všední problémy, ale nenabízí novou perspektivu, jak nahlížet na Kafku jako na osobnost, která se díky svému dílu stala obrovskou literární personou.

Ovlivní tento způsob divácké vnímání filmu?

Protože je vyprávění rozdrobené, snímek je rozdrobený i v naší paměti. Nakonec si pamatujeme jen střípky izolované od celku. To podle mě nejvíce poznamená diváky, kteří nemají s Kafkovým odkazem mnoho zkušeností.

Pražský Disneyland

Pro koho tedy film Franz vlastně je?

Vypravěčsky je pro všechny a současně pro nikoho. Jsem zvědavý na reakce běžných diváků, ale nemyslím si, že film dokáže oslnit ty, kdo nejsou obeznámeni s Kafkovou tvorbou. Nelineárnost vyprávění jim to ztíží. Zajímá mě ale i reakce znalců Kafky.

V současné Praze nám Holland ukazuje turisty, burgrárnu nebo třeba místa spojená s Kafkou. Jak film pracuje s těmito stereotypními atributy?

Absurdní rovina filmu Franz se projevuje právě v dnešním zacházení s odkazem. V kultu osobnosti který jsme si jako čtenáři vykonstruovali podle jeho díla. To dokládají scény z pražského muzea, kde Emma Smetana provází návštěvníky betonovými chodbami a snaží se jim vysvětlit, kdo Kafka byl a jak žil.

V muzeu zazní i věta, která podtrhuje absurditu Kafkova odkazu: „Poměr slov napsaných o Kafkovi překročil hranici 1:10 milionům.“

Kafkův odkaz tak funguje hlavně jako masová turistická atrakce. Kafka burger vyvolává dojem, že zatímco Američané mají Hollywood a Disneyland, my v Praze máme Kafkovo muzeum.

A nestává se také film takovým „suvenýrem“, který se ale vzdaluje od samotného Kafky?

Přesně tak, tento film by se vlastně klidně mohl promítat přímo v onom muzeu. Ve výsledku je to jen povrchní upomínkový předmět, který můžete ztratit nebo rychle zapomenout, aniž by vás přiměl k hlubšímu zamyšlení nad důležitostí či významem Kafkova díla.

Film má dvě verze. Jedna je převážně v němčině a v češtině a ta druhá je až na výjimky pouze v českém jazyce. Plní ta vícejazyčná verze nějakou svojí funkci?

Agnieszka Holland trvala na tom, aby se mluvilo hlavně německy, chtěla tím zaručit autenticitu doby. Ale ve výsledku je to jen suvenýr s cílem být ušitý navzdory nelineární vyprávěcí struktuře na míru divákovi – ať už Čechovi, Němci, Japonci nebo Američanovi. Němčina z něj podle mě nedělá výrazně autentičtější dílo než verze dabovaná.

Celovečerní debut

Agnieszka Holland řekla, že Idan Weiss byla její první volba. Jak se vám líbil v roli světového spisovatele?

Obsazení je mezinárodní a divácky neokoukaný německý herec v roli Kafky posiluje autenticitu. Pro Idana Weisse je to ve 28 letech celovečerní debut v hlavní roli. Podle mě byl obsazen dobře – Kafkovi je fyzicky podobný a jeho výraz připomíná známý portrét zamyšleného Kafky. V určitých polohách dokáže vystihnout obraz člověka, který sice žil normální život, ale současně viděl něco, co ostatní kolem něj neviděli a nedocenili.

Zaujal vás někdo další z hereckého obsazení?

Nejvýraznější je určitě Kafkův impulzivní otec, kterého hraje německý herec Peter Kurth. Přináší nejvíce zapamatovatelných momentů. Hermann Kafka je herecky vděčná role a Kurth v ní podává excentrický výkon, který místy zastíní i hlavního hrdinu.

Ve filmu hraje i Ivan Trojan, strýce Franze Kafky. Jeho role mi ale přišla až parodická. Skoro mi přišlo, že do filmu přijel z pohádky Šťastný smolař. Jak na Vás působil český herec v této roli?

Trojan je pro české diváky zakořeněný svými slavnými rolemi z filmu, televize i z reklam. Aby nás jako obecenstvo přesvědčil o svém talentu, musí se ze svých předešlých hereckých ztvárnění neustále pokoušet vymanit – což se mu podařilo například v Šarlatánovi, kde podle mě svým výkonem, který byl odlišný od jeho předešlých rolí, zastínil svou prestiž mimo film.

V takto malé vedlejší roli, jaké se ale Ivan Trojan zhostil ve Franzovi, je ale vždy riziko, že ho jeho dřívější role doženou. V tomto případě to navíc přesně umocňoval kostým, make-up nebo scéna, kdy jezdí na motorce. To jsou atributy, které máme spojené s jeho staršími rolemi a tato předešlá divácká zkušenost odvádí naši pozornost od samotného filmu.

Literární odkaz

Jak se protíná Kafka génius s Kafkou zaměstnancem?

Ve zrekonstruovaných scénách vidíme Kafku jako úředníka, který vzdoruje autoritářskému otci a žije celkem obyčejně, navzdory tomu, že přátelé a blízcí jeho dílo ve filmu oslavují. Dobrým příkladem je scéna s kapající vodou během projevu nadřízeného v bance. Kafka se začne smát a je vykázán z místnosti. Tuhle scénu vnímám jako nejvýraznější protnutí génia s jeho všedním životem. Další náznaky problematické povahy ale zůstávají jen na povrchu a ve výsledku nenabízejí nijak zvlášť originální pohled na Kafku jako literární osobnost.

Ve filmu moc odkazů na Kafkovu tvorbu není. Je tam ale vizualizace povídky V kárném táboře. Jak se s ní vypořádala?

Tato scéna je daleko brutálnější a násilnější než ostatní. Funguje jako solitérní segment, který jako takový odkazuje na Kafkovo literární dílo a který si sám o sobě jako diváci dobře zapamatujeme.

Agnieszka Holland prý chtěla u této povídky navodit stejnou atmosféru jakou prožívali čtenáři při prvním čtení. Je to vůbec možné v dnešní době se přiblížit pocitům prvních čtenářů Kafky?

Dnešní společnost je na násilí v televizi a ve filmech zvyklá. Seriály jako Hra o trůny tematizují násilí a to je často i důvod, proč se na ně díváme. Možná proto je tato scéna tak zapamatovatelná a vystupuje z filmu.

Myslím, že dnešní divák už nebude tolik reflektovat šok. Je na násilí zvyklý, takže ať jej pojmete jakkoli, nepřekvapíte. V době, ve které Kafka psal, všechno, co vyčnívalo, vyvolávalo silné pocity i vlivem pokrokového smýšlení na přelomu devatenáctého a dvacátého století a tehdy chaotického života ve městech, který představoval úplně nová nebezpečí jako byly první tramvaje či automobily, pod jejichž koly mohli lidé na přeplněných ulicích snadno zemřít.

Dnes už to takový vliv mít nebude. Ale v rámci filmu je to pořád jedna z nejzapamatovatelnějších scén – ne pro šok, ale protože působí jinak než zbytek snímku.