Recenze: Není jiná možnost – když nezaměstnanost dohání k vraždě

Nejnovější film jihokorejského režiséra Park Chan-Wooka je kousavou sociální satirou, strhujícím thrillerem i černočernou komedií. Nadchl publikum při premiéře na festivalu v Benátkách a nyní je možné ho zhlédnout i u nás. Pro milovníky precizní filmařiny a neokoukaných příběhů tak není jiná možnost než vyrazit do kina.

Jihokorejská kinematografie se od roku 2019, kdy Parazit režiséra Bong Joon-hoa vyhrál Oscara za nejlepší film, těší celosvětově i v rámci České republiky čím dál větší oblibě a pozornosti. Nový film jednoho z nejoceňovanějších jihokorejských režisérů Park Chan-wooka má s Parazitem mnoho společného. Zkoumá třídní rozdíly a kritizuje moderní kapitalistickou společnost pomocí absurdního černého humoru a zběsile nepředvídatelného příběhu.

Rozhodně ale nejde o pokus o kopii oscarového hitu. Dvaašedesátiletý Park natáčí filmy už přes třicet let a za tu dobu se mu podařilo vyvinout jeden z nejosobitějších režisérských stylů, na něž lze v současné kinematografii narazit. A zdá se, že každý nový film bere jako výzvu – jako by testoval, jaké nové filmařské techniky dokáže využít, aniž by kdy ztrácel zřetel z příběhu samotného.

Protagonista Man-Su má na začátku filmu všechno, co kdy od života chtěl – milující rodinu, krásný dům a solidní pozici v prestižní papírenské firmě. Když však přijde o to poslední, začne pro něj velice rychle ztrácet hodnotu i vše ostatní a přestane si také vážit sám sebe. Po více než roce bezvýsledného hledání nové práce a střídání méně důstojných, přechodných pozic usoudí, že aby opět získal místo, po němž touží, bude muset eliminovat svou konkurenci. A hodlá jít doslova přes mrtvoly.

Hlavní roli bravurně ztvárnil Lee Byung-hun, jehož mohou čeští diváci znát například z netflixovského megahitu Hra na oliheň. Herec dodává postavě jistou komickou bezradnost, ale i hluboké zoufalství, které ho vede k jeho nelidským činům. Hlavní hvězdou je tu ale v mých očích sám režisér Park, který z poměrně jednoduché zápletky ždímá maximum, ať už jde o symbolickou hloubku, bizarní humor nebo vizuální stránku filmu. Každý záběr, každý přechod, každý úhel kamery působí dokonale promyšleně a inovativně, přičemž všechny tyto volby zároveň slouží samotnému příběhu.

Navzdory Parkovu formálnímu mistrovství film nikdy nevyvolává dojem přehnané strojenosti, má v sobě spoustu lehkosti a smyslu pro humor. Ten Parkovým filmům nikdy nechyběl . Není jiná možnost má z jeho filmografie nejblíž k čistokrevné komedii. Jen je to komedie značně netradiční.

Tak jako u většiny Parkových filmů jsem i tady musel místy vyvíjet snahu, abych se v rychle plynoucím ději neztratil, a občas se mi přitom do cesty stavěly kulturní rozdíly – u některých replik a vtipů bylo znát, že v českém překladu nevyznívají stejně jako v originále. To ale nejsou výtky, spíš jen důvody, proč se k filmu vrátit znovu. Už teď je mi totiž jasné, že je v něm pořád ještě co objevovat.