Recenze: Drama ze sovětských osmdesátek a KGB, příběh Mustafy Džemileva za srdce spíše nechytne

Film Kyslíková stanice (Oxygen Киснева станція) režiséra Ivana Tymchenka vznikl za podpory Českého filmového fondu a premiéru měl 9. listopadu 2023 v Estonsku. Snímek v ukrajinštině získal několik ocenění a brněnské Kino Art jej do programu zařadilo v rámci festivalu Dny ukrajinského film.

Píše se rok 1980 a Mustafa Džemilev, bojovník za práva Krymských tatarů a disident, si odpykává další trest za aktivity proti sovětskému režimu. Tentokrát na kyslíkové stanici na východě Sibiře, pro SSSR takříkajíc tradičním odkladišti nepohodlných občanů. I když ve vězení strávil v součtu více než polovinu svého dospělého života, ideálů se nevzdal. Přesto - a možná spíše pro to - se za ním ve stejný čas jako jeho budoucí žena vydává také prokurátor, který na něj plánuje hodit vraždu a zbavit se tak nepohodlného buřiče nadobro.

Mustafa dře od rána do večera poblíž Jakutska na východě Sibiře. Vyhublý z 300 dnů dlouhé hladovky, kterou na vzdor podstoupil, a s neosobním úsměvem, ve kterém téměř permanentně svírá cigaretu, proplouvá ponurými dny. Nevěří nikomu a zdá se, že dělá dobře - nekalé záměry jeho kolegů, jejichž koníčky variují od pití alkoholu přes preparaci dravců po nevěru a intrikaření, vyplouvají na povrch v nejhorších možných chvílích. Zároveň ale bez mrknutí oka, zcela přirozeně. Člověk jen sedí a hlavou mu běží - i tenhle? Ale notak…

Záběry ze stanice plné intrik a tvrdé práce prokládají scény z vlaku, ve kterém spolu s Mustafovou obdivovatelkou a budoucí nastávající, Safinar, cestují také příslušníci KGB a cestu jí značně znepříjemňují. Na skupince mladých spolucestujících se snímek pokouší demonstrovat rozpolcenost i oddanost režimu, která mezi nimi panuje. Dočkáme se i trochy historického kontextu. Trable Safinar s tajnou službou jsou jistě politováníhodné, ale v divákovi pravděpodobně více emocí vzbudí dvojice otrávených cestujících s dětmi. Plusem jsou ale - opět nečekaná a dobře zakomponovaná - odhalení skutečných motivací postav. Divák jen ztěžka odhadne, kdo je ve skutečnosti ten zlý polda.

Ponurá atmosféra, která přesvědčivě vykresluje Sibiř i nelehká léta významné historické postavy, je rozhodně kladem. Historie - té ryzí - je ale ve snímku pomálu. O životě Mustafy ani jeho nastávající, Safinar, se také příliš nedozvíme. Krom zmínky o držení hladovky, poněkud abstraktního znázornění deportace Krymských tatarů v roce 1944 a zatčení v první části snímku sledujeme spíše demonstraci nesvobody pod nadvládou SSSR. Tu znázorňuje hlavně absolutní moc prokurátora a tajných služeb, série hrubých a neuctivých domovních prohlídek a tajemná postava mluvící v hádankách, přicházející zdánlivě odnikud, která zachrání život protagonisty a zase zmizí neznámo kam.

Postava prokurátora je naopak příkladným záporákem, má jasný motiv a neštítí se žádných prostředků, aby dosáhl svého. Divák od něj nic dobrého neočekává, a ani to nedostane. I kolegové Džemileva mají své plány a v průběhu se vyvíjejí, podobně jako příslušníci KGB (těm ale není dopřáno tolik prostoru). Mustafa - nemluvný, nedůvěřivý a tvrdohlavý - je tajemnou a nic moc neříkající postavou, podobně jako Safinar, o které se také nic moc nedozvíme.

Na snímek jsem přišla nepolíbená ukrajinskou kinematografií (a bohužel ani historií), a odešla jsem s otázkou, kterou jsem i po 100 minutách filmu musela zadat do vyhledávače: “Kdo byl sakra Mustafa Džemilev?” Na to snímek totiž odpověď nedává. Pokud stojíte o poměrně artové (a místy hůře srozumitelné) zpracování a přesvědčivé zachycení atmosféry a nálady ve společnosti v osmdesátých letech SSSR, mohu dílo jen doporučit. A pokud Vás zajímá osobnost Mustafy Džemileva… Vyhledejte si ho raději na Googlu. Před návštěvou kina, ideálně. Pak si totiž snímek - obeznámeni s historickým kontextem - užijete mnohem víc.