Story: Chci žít život, kde mi nemoc nebude určovat směr, říká Lukáš Hudeček

Jednadvacetiletý Lukáš Hudeček hrál od dětství baseball. V patnácti se začal věnovat kurzovnímu sázení a od osmnácti podniká. Má to ale jeden háček. Život mu od narození znesnadňuje cystická fibróza. Kromě toho, že strávil v přepočtu rok a půl inhalováním, před každým sprchováním musí dezinfikovat koupelnu a před jídlem musí sníst několik tobolek trávících enzymů, nenechává nemoc, aby nad ním zvítězila. V životě nechce ztratit ani minutu děláním něčeho, co ho nenaplňuje.

Lukáš je drobné postavy. Už při příchodu mě zdraví širokým úsměvem, který, jak později zjišťuji, je pro něj typický. „Vždycky jsem byl menší než ostatní. V ničem mi to ale nebránilo. V baseballu jsem sázel na rychlost,“ říká Lukáš, který se narodil do baseballové rodiny a v brněnském týmu Draků začal hrát už ve třech letech. „Vyhrávali jsme všechny turnaje. Mně ale o výhru nešlo, pohyb mi pomáhá čistit plíce,“ popisuje s viditelným zapálením sportovní začátky a dodává, že když sportuje, na svou nemoc vůbec nemyslí.

V osmnácti se dostal do juniorské baseballové reprezentace, se kterou vyhráli kromě mistrovství Evropy a České republiky jako vůbec první juniorský tým Český baseballový pohár mužů. „Sportovním vrcholem pro mě pak byla možnost zahrát si s extraligovým týmem mužů, se kterým jsme získali titul,“ vypráví Lukáš s tím, že vyšší cíle už v baseballu neměl, a proto minulý rok po více než patnácti letech v týmu skončil.

„Začalo to být časově i fyzicky náročné. Na Mistrovství Evropy v Itálii jsem po dvou týdnech intenzivních tréninků, zápasů a hrozného vedra zkolaboval pět minut po konci turnaje a skončil jsem v nemocnici s hroznými bolestmi a svalovou horečkou,“ vzpomíná sportovec. Jak sám následně poznamenává, když je na pokraji sil, přemůže ho soutěživost a zdraví jde stranou. „Asi jsem trošku sebevrah,“ říká zamyšleně a škrábe se přitom na tváři.

Láska ke sportu u něj přetrvává i po ukončení baseballové kariéry. Začal se věnovat tenisu a florbalu. Pravidelně sportovat s ním chodí mimo jiné i původně baseballoví přátelé. „Lukáše znám díky sportu osm let. Pro mě je to ten nejvíc cílevědomý a pracovitý člověk v mém okolí. Stejně jako spousta dalších lidí k němu vzhlížím, protože je to vážně jediný člověk, který dokáže v restauraci sníst rovnou tři meníčka a užívat si život tak naplno, jak si ho užívá on,“ popisuje svého kamaráda Zdeněk Chvátal.

K hlavním znakům Lukášovy nemoci patří hustý hlen, který se mu usazuje v plicích a který musí pomocí pravidelné inhalace dostávat z těla ven. Také se musí vyhýbat bakteriím, především těm ve stojatých vodách. „Nemůžu jet na vodu nebo pít dva dny otevřený džus. Vlastně bych se měl vyhýbat i obyčejným kalužím a akváriím,“ vyjmenovává.

Nemůže přijít do kontaktu s nezpracovanou cibulí a když se potí, ulpívají mu na těle krystalky soli. Ztráty pak musí doplňovat ve stravě. Kromě toho, že nesmí třeba grep, má ale dietu, kterou by mu leckdo mohl závidět. V jeho jídelníčku převládají tučná a slaná jídla. „Musím se přejídat, abych si udržel svou váhu. Můj rekord jsou tři porce kachny s jednadvaceti knedlíky od babičky,“ směje se zelenooký mladík širokým úsměvem.

I se závažným onemocněním se však snaží žít naplno a dělat pouze to, co ho baví. V patnácti letech se proto začal věnovat kurzovnímu sázení, ve kterém patří v současné době mezi českou špičku. Výhodou je pro něj talent na matematiku. „Baví mě sledovat utkání, hrát si s čísli a utkávat se s bookmakery v myšlenkových soubojích. Nemyslím si, že sázení je o štěstí, já jdu výhrám naproti a umím si všechno matematicky propočítat,“ popisuje Lukáš. Kromě jiného se v jednadvaceti věnuje i prodeji akcií, kryptoměn a nejrůznějšímu investování.

Před třemi lety, kdy koupil internetový obchod s náramky a spolu se dvěma spolužačkami je začali vyrábět a prodávat se navíc projevil jeho podnikavý duch. „Nebral jsem to primárně jako výdělek. Bavilo mě to a osvojil jsem si schopnosti do budoucího podnikání. Peníze jsme z velké části dávali na nadaci pro děti s cystickou fibrózou,“ vypráví Lukáš a prohrabuje si své světle hnědé vlasy. Později pro něj ale řízení obchodu bylo natolik vyčerpávající a se školou a sportem zároveň časově náročné, že podnikání na krátkou dobu přerušil.

Po čase ale spolu se svými kamarády založil značku OnGlazz, se kterou prorazili na trhu se skleněnými dárky na míru. Tento e-shop mu dnes poskytuje spolu s výdělky ze sázení finanční prostředky postačující na to, aby se sám uživil.

Pro většinu stejně starých lidí je to, co Lukáš za svůj život dokázal neuvěřitelné. „Všechno se snažím dělat naplno, abych jednou až budu ležet v nemocnici nelitoval, že jsem si něco neužil na sto procent. Celý život je pro mě zrychlenější, než to mají jiní lidé. Když něco dělám, tak jenom do té doby, dokud se mám kam posouvat a dokud mi to přináší radost,“ vysvětluje s úsměvem na tváři.

Prioritou je pro Lukáše rodina. Vždy pro něj bylo velkým snem mít vlastní děti. To se mu nejspíš i navzdory jeho nemoci vyplní. „Nechci chodit z práce v osm večer a všechno, co se bude dít doma prošvihnout. Chtěl bych vidět své děti vyrůstat. Proto se teď snažím finančně se zabezpečit, abych jednou mohl věnovat veškerý čas rodině,“ vypráví a pohled má upřeným někam do dálky.

Velkou oporu mu poskytuje jeho přítelkyně Klára. „Když jsem Lukiho poznala, nevěděla jsem, že je nemocný. Byl to pro mě normální, sportovně založený, hezký kluk. Zamilovala jsem se a o tom, že by nás jeho nemoc mohla nějak omezovat jsem nikdy nepřemýšlela,“ popisuje Klára, pro kterou je Lukáš všestranným a schopným člověkem, který dokáže ostatní motivovat k výkonům. „Dívá se hodně do budoucnosti a plánuje život bez ohledu na nemoc. Já na něm mám nejradši jeho věčnou pozitivitu a to, že mě vždy dokáže rozesmát,“ doplňuje mladá plavovláska.

Lukášovým životním cílem je finančně zabezpečená rodina, pro případ, že by se jeho stav ze dne na den zhoršil. Zároveň by se chtěl stát nejdéle žijícím člověkem s cystickou fibrózou. Průměrný věk dožití s tímto onemocněním je pětatřicet let. Rekord drží dvaaosmdesátiletý Američan. „Chtěl bych žít takový život, kde mi nemoc nebude určovat směr. Hodlám nadále bojovat. Zároveň chci dělat to, co mě baví, protože nikdy nevím, jak dlouhý život mám ještě před sebou a stále v sobě nosím nejistotu,“ svěřuje se mladý bojovník a z batohu vytahuje krabičku trávících enzymů, bez kterých by jeho tělo nedokázalo strávit žádné jídlo.