Přál bych si, aby nás lidé brali jako rovnocenné, říká nevidomý student

Rozhovory

Přál bych si, aby nás lidé brali jako rovnocenné, říká nevidomý student
Maxovi při běžném pohybu nejvíce pomáhá v prostorové orientaci slepecká hůl. Foto: Andrea Homolková
GALERIE collections

Brno - Maximilián Kutliak je magisterský student politologie na Masarykově univerzitě v Brně. Jeho studium i život jsou velmi ovlivněny tím, že je nevidomý. Max se svým hendikepem nenechává porazit a žije normální život. Ve volném čase zpívá a poslouchá hudbu, má rád procházky, dobré jídlo a čtení. Nevidí již od narození, ale není kompletně slepý, malá část zraku mu zůstala. Vidí například obrysy budov, aut anebo lidí. „Obrovskou radost mi dělá to, že jsem schopný vidět barvy,“ říká Max.

Studium

Pocházíš ze Slovenska, z jakého důvodu ses rozhodl jít studovat do Brna? Nebál ses té změny a přesunu na nové neznámé místo?

Bál jsem se hodně. Ale byl jsem na to připravený. Jako malý jsem chodil na základní školu, která byla přímo určena pro nevidomé. Na střední školu jsem navštěvoval už klasické gymnázium. Tam jsem se nejvíce naučil fungovat. Pomohlo mi to se osamostatnit v cestování, protože jsem musel dojíždět autobusem.

Na vysokou školu jsem se původně chtěl hlásit do Bratislavy na žurnalistiku. Ale na gymnáziu jsem se účastnil soutěže Olympiáda lidských práv, kde si mě vyhlédli lidé z Masarykovy univerzity. Oslovili mě, zda by mě nelákalo studium politologie. Hodně jsem se tehdy bál toho, jak budu cestovat, a jak budu věci zvládat. Všechno se to ale postupem času vyřešilo.

Jak se to vyřešilo? Co ti pomohlo se v Brně zorientovat a naučit žít?

Nejvíce mi tady pomohlo středisko Teiresiás, které na univerzitě poskytuje oporu lidem se specifickými potřebami. Naučili mě trasy, které dennodenně potřebuji – do školy, na internát, do menzy. V průběhu studia mi zpracovávají literaturu do přístupné formy. Mohu si od nich půjčit přístroje, které mi pomáhají s učením. Domlouvají s učiteli podmínky, mám navýšený čas na testy. Tvoří nám vhodné a schůdné podmínky pro studium.

Když je zkouškové období a probíhají písemné zkoušky nebo testy, jakým způsobem je píšeš?

Pokud můžeme psát testy doma, píši ho normálně u sebe na počítači s programem, který mi čte text na obrazovce. Když vyplňuji test ve škole, mám možnost pracovat přímo v Teiresiásu, kde mají speciální počítače určené přímo pro nevidomé. Většinou platí, že mám na testy více času. Stává se, že jsou pro mě zdlouhavější, zvláště když obsahují větší množství textu.

Co ti pomáhá při studiu? Máš nějaké speciální pomůcky?

V notebooku mám speciální program, který mi čte obrazovku. Já se v tom textu mohu pomocí klávesnice posouvat, a tak normálně surfovat po internetu, psát i číst, posílat emaily. Díky tomu funguji téměř normálně. Zásadní problém však nastává, když je ve studijních materiálech scan ve špatné kvalitě a program to neumí přečíst. V tu chvíli mi pomáhá právě Teiresiás, kdy mi jeho pracovníci text zpracují do vhodné formy, například do Wordu.

A když se učíš, tak to děláš jakým způsobem?

Když se učím, neustále dokola si pouštím texty nebo poznámky, které mám. Poslouchám je několikrát za sebou, a tím se snažím všechno si zapamatovat. Zatím jsem vážné problémy s průchodem studiem neměl.

Běžný život

Podle čeho se orientuješ, když někam jdeš? Co ti pomáhá se orientovat?

Když se učím novou trasu, musí ji někdo víckrát projít se mnou, abych si zapamatoval, kde je potřeba odbočit a naučil se základní orientační body. To mohou být obrubníky na chodníku, změna povrchu nebo dlaždice. Pomáhá mi i to, že mám ještě trochu zraku. Nejvíce se spoléhám na slepeckou hůl, kterou má každý nevidomý, ta mi pomáhá rozeznat změny povrchu, schody nebo nerovnosti.

Když jsi třeba na České, kde jezdí hodně tramvají a nejsou tam semafory, přechody ani nic takového. Tak jak tam přecházíš, aby se ti nic nestalo?

Tahle místa jsou rozhodně nebezpečná. Ale zatím jsem stále tu, zatím jsem vždy přešel. Je ale potřeba velmi dobře poslouchat, mně samotnému pomáhá i ten zbytek zraku. Přeci jen tramvaj je dost velká a bílo červená, hodně výrazná. Musím se ale i tak hodně soustředit. Když si opravdu nejsem jistý, poprosím někoho o pomoc.

A jak fungují třeba semafory, ty občas vydávají zvuk a občas ne. Podle čeho poznáš, kdy je zelená?

Semafory u velkých křižovatek a přechodů naštěstí většinou bývají ozvučené. Na pomoc mám ale i přístroj, který se jmenuje povelový vysílač. Když zmáčknu tlačítko, vyšle signál semaforu a ten začne vydávat ten ťukavý zvuk. Stejně to funguje i na tramvajích. Když zmáčknu tlačítko, tramvaj přijme signál a přehraje mi, co je to za linku, a kam směřuje. Funguje to i u některých veřejných budov, například na fakultě, kde zjistím, u jaké budovy se nacházím. Bohužel to ale není použitelné úplně všude. V menších městech nebo na vesnicích je to těžší, protože tam není dostatečná infrastruktura, v těchto případech musím požádat o pomoc kolemjdoucí.

Velkou pomůckou je Maxovi i povelový vysílač. Když na něm zmáčkne tlačítko, semafory začnou vydávat zvuk a tramvaje přehrají, kam jedou, a o jakou se jedná linku.
Velkou pomůckou je Maxovi i povelový vysílač. Když na něm zmáčkne tlačítko, semafory začnou vydávat zvuk a tramvaje přehrají, kam jedou, a o jakou se jedná linku. Foto: Andrea Homolková

Když jsi odkázán na pomoc lidí kolem sebe, tak jaké bývají reakce, bývají lidé milí a ochotní pomoci?

Mně osobně se tady v Brně ještě nestalo, že bych se setkal s nepříjemným člověkem. Lidé vždy bývají ochotní mi pomoct. Často ke mně chodí i sami od sebe. V tramvajích mi zase nabízí místa k sezení.

Když jsme mluvili o tom povelovém vysílači. Máš ještě nějaká jiná zařízení, co každý den využíváš?

Mám přístroj, který se jmenuje indikátor hladiny. Ten mi pomáhá, když si třeba zalévám horký čaj. Při nalévání tekutiny přístroj začne pípat, když hladina dosáhne určité úrovně, abych nepřelil.

Dále existují i mluvicí teploměry nebo váhy, ty já ale nepoužívám. Dříve existovaly i přístroje, které byly schopné říct, jakou barvu má určitý produkt nebo oblečení. V dnešní době už tohle ale zvládá i telefon.

A jak to máš s běžnými aktivitami jako je vaření nebo pečení, zvládáš je?

Snažím se to učit. Už se mi podařilo uvařit pár dobrých jídel. Vždy jsem z toho měl strach, ale není to až tak složité. Chtěl bych se ještě naučit nějaká základní jednoduchá jídla. Čeho se ale stále bojím je pečení. Protože mě děsí věci, které jsou horké. Zatím jsem nic péct nezkoušel, ale do budoucna to určitě plánuji.

Jsou nějaké další aktivity nebo situace, kterých se bojíš?

Bojím se jít někam, kde jsem dříve nikdy nebyl. Je to jedno z mých největších omezení. Dále mám strach třeba z žehlení nebo toustovače, a to opět kvůli vysokým teplotám. Tyto věci se dají ale postupně zlepšovat. Je potřeba se doopravdy soustředit, dávat pozor a potom to jde.

A jakým způsobem třeba nakupuješ?

Do nedávna jsem vždy chodil nakupovat s někým z kamarádů. Teď chodím ale pravidelně do jednoho Lidlu, kde počkám na někoho z personálu, koho poprosím, aby mi pomohl nakoupit. Zatím se mi vždy podařilo někoho sehnat. Sám si totiž nejsem schopný nakoupit, v obchodech je toho hrozně moc a věci se neustále přemisťují. Nakupování s personálem má nevýhodu v tom, že občas musím dlouho čekat, než si mě někdo všimne. Zatím jsem se ale vždy dočkal.

Jak se vlastně cítíš? Jsi smířený se svým omezením?

Já osobně jsem se s ním nějak zvlášť smiřovat nemusel, vzhledem k tomu, že tak žiji již od narození. Je to jediné, co znám. Velmi si ale uvědomuju limity a omezení, která mám. Na druhou stranu jsem vděčný, že mám možnosti, které dnešní doba nabízí. Nicméně musím stále pamatovat na to, že jsou věci, které nikdy nebudu moci dělat, například řídit letadlo nebo auto. Nebudu nikdy mít tu úplnou svobodu, možnost jít kamkoliv chci. Já osobně mám hrozně moc obav, strachů a komplexů. Co když nebudu schopný některých věcí, co když nebudu ve společnosti úplně rovnocenný, nenajdu si přítelkyni... Mám v sobě hodně strachů, ale snažím se zůstávat pozitivní. Je dobré, když se člověk zaměřuje na to, co se dá a co všechno může. Hodně mi pomáhá taky humor. Když se člověk směje, věci jsou snazší.

Co by sis přál, aby společnost a lidé kolem tebe dělali? Jak ti případně mohou lidé pomoci?

Cílem většiny z nás nevidomých je to, aby nás lidé brali jako klasickou součást společnosti, jako rovnocenné. Aby nás nebrali jako specifické případy, které potřebují extrémně zvláštní opatrnost. Nezvládneme všechno, ale dokážeme toho hodně.

Zároveň když uvidíte někoho nevidomého, kdo jde kolem vás a máte pocit, že by potřeboval pomoc, přijděte k němu a oslovte ho. Zkuste mu dát najevo, že na něj jdete mluvit, ať se vás nelekne. Nesahejte na něj rovnou, nejprve zjistěte, zda potřebuje pomoci. Pokud ano, zeptejte se, jak to můžete udělat. On už vám poví, co by potřeboval.

Další články o stisk online