Politici nevěnují ochraně zvířat čas, říká socioložka

Jak vnímáme zvířata v kontextu konzumace masa? Jak sestavit nutričně vyvážený jídelníček bez živočišné složky? A je tlak veřejnosti efektivní způsob, jak dosáhnout legislativních změn v problematice práv zvířat? Nejen na tyto otázky jsem se ptala socioložky, pedagožky a aktivistky za práva zvířat Terezy Vandrovcové, která o problematice vnímání zvířat v lidské společnosti vyučuje mimo jiné i na Masarykově univerzitě v Brně.

Na Fakultě environmentálních studií Masarykovy univerzity a také na univerzitách v Praze v současnosti vyučujete předmět Úvod do Animal Studies, v němž se zabýváte vztahem mezi lidmi a zvířaty z různých úhlů pohledu. Předměty tohoto druhu jsou, alespoň na českých vysokých školách, zatím celkem vzácné. Jak vás tedy vůbec napadlo takový kurz vytvořit?

Všechno to začalo na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, konkrétně na katedře politologie. Právě tam mě totiž můj kolega Marco Stella přizval ke spolupráci na jeho předmětu Animal Reader, a já jsem tak získala představu, jak takový předmět vůbec organizovat a hlavně odvahu ho učit. Na katedře sociologie Filozofické fakulty UK, kde jsem tehdy působila, se na to nejdřív moc netvářili. To téma začali brát vážně až v roce 2011, kdy jsem pořádala mezinárodní konferenci zaměřenou na Critical Animal Studies, na kterou dorazilo 150 lidí z celého světa. Po nějaké době mi pak nabídli mít vlastní předmět.

 

Jak jste se o tuto problematiku začala zajímat vy osobně? Vystudovala jste sociologii na Filozofické fakultě UK, studia jste zakončila disertační prací s názvem Zvířata jako laboratorní objekty: Analýza mocenského diskurzu. Šla jste od začátku studovat s myšlenkou, že se chcete věnovat právě vnímání zvířat v lidské společnosti?

Ne, to přišlo až časem. Sociologii jsem si vybrala, protože mě zajímaly společenské problémy jako třeba útlak menšin. Ve čtvrtém ročníku magisterského studia mi ale spolužák poslal odkaz na nějakou konferenci Animal Studies, už tenkrát jsem se totiž věnovala aktivismu za práva zvířat. A zaujalo mě to natolik, že jsem se o tom rozhodla napsat svou diplomovou práci.

 

Jste jednou ze zakladatelek webu Soucitně, který může sloužit jako takový průvodce veganstvím od zajímavých výzkumů přes množství různých veganských receptů až po seznam veganských podniků. Co vás motivovalo k založení takové stránky?

Když jsem se v sedmnácti letech stala vegetariánkou, chyběla mi spousta informací. Myslela jsem, že bez masa člověk nemůže žít, představovala jsem si, že mi vypadají všechny vlasy i zuby, protože tak jsem to odjakživa slýchávala. Také jsem si vůbec nedovedla představit, co jíst. Znala jsem v podstatě jen dušenou mrkev a těstoviny s kečupem. Když jsem pak začala zjišťovat, že je to jen o tom si tu stravu dobře sestavit a že existuje nepřeberné množství skvělých bezmasých receptů, rozhodla jsem se založit vegetariánské stránky Bez masa kvalitně. Když jsem se pak asi o devět let později rozhoupala k veganství, založila jsem s pomocí kamaráda webmastera server Soucitně.

 

Ve svých přednáškách soucit často řešíte. Právě ten je totiž v mnoha případech důvodem, proč se lidé rozhodnou přestat jíst maso nebo živočišnou stravu obecně. Také se ale zaobíráte tím, že k některým druhům zvířat cítíme soucit víc než k jiným. Čím to je?

Hodně to ovlivňují kulturní faktory. V každé společnosti se zvířata rozdělují na jedlá a nejedlá, jen se v závislosti na zemi ta kategorizace liší. My v Česku považujeme za společensky přijatelné jíst kuřata, prasata nebo krávy, ale už ne psy nebo morčata. Pak musíme samozřejmě vzít v potaz psychologickou stránku věci, například takzvaný masový paradox.

 

Co to znamená?

Je to druh kognitivní disonance, který pojmenoval Steve Loughnan. Existují studie, které ukazují, že když člověk konzumuje maso nějakého zvířete, má silnou tendenci podceňovat jeho či její morální status a schopnost pociťovat bolest. Na jedné straně soucítíme se zvířaty, u nichž věříme, že mohou trpět, ale na druhé straně nás učí, že je správné jíst maso některých z nich, a to si navzájem odporuje.

 

Jaké další psychologické faktory hrají při konzumaci masa roli?

Například disociace, což je proces, kdy mentálně oddělíme maso od jeho zvířecího původu. V dnešní době lidé tolik jedí maso i proto, že balíčky z obchodu většinou vizuálně vůbec nepřipomínají původní zvíře, ze kterého to maso je. Dále svou roli hraje i konformita, většina lidí jí maso, protože většina lidí jí maso. Faktem zůstává, že abychom mohli jíst maso, musíme zabíjet zvířata, a tak se vůči nim potřebujeme psychicky otupit. Ta potřeba je samozřejmě ještě silnější u lidí, kteří se na jejich zabíjení přímo podílí.

 

Ovlivňuje míru konzumace masa právě i to, že většina lidí se dnes již nemusí na tom zabíjení podílet? Že prostě jen zajdeme do obchodu a koupíme to esteticky vypadající balení?

Ano a hodně. Když maso nevnímám jako část těla, ale jako anonymní produkt v plastové krabičce, je pro mě snazší ho konzumovat bez výčitek. Tohoto trendu si všiml německý sociolog Norbert Elias, který popsal, že je pro lidi s postupem času stále nepříjemnější vidět při konzumaci celé zvíře, i když ve středověku to bylo naprosto běžné. Dá se to vysvětlit onou kognitivní disonancí, kdy je sice v naší společnosti normou soucítit s ostatními živými tvory, ale zároveň také konzumovat nadměrné množství živočišných produktů.

 

To je vlastně dost pokrytecký přístup…

Ano, mnoho lidí rádo jí maso, ale odmítá ho zpracovávat doma. Když jim něco připomene, že „řízek měl oči“, jsou znechucení. To ale ukazuje, že ten soucit tam někde je, jen jsme naučení ho potlačovat. Mně to dává naději ve společenskou změnu, protože to znamená, že ve svých aktivistických snahách musíme pouze najít cesty, jak ten soucit v lidech probudit. Nemusíme navodit něco, co vůbec neexistuje.

 

Volbu, zda budeme či nebudeme jíst maso, případně živočišné produkty celkově, za nás dělají rodiče – až v určitém věku se můžeme rozhodnout sami za sebe. V naší společnosti je normou živočišné produkty jíst. Představme si, že by to bylo naopak. Je veganská strava výživově dostatečná již od dětství?

Ano, podle oficiálních výživových institucí, například Academy of Nutrition and Dietetics, je dobře sestavená veganská strava vhodná i pro děti, včetně kojenců a batolat. Klíčové je, aby strava byla pestrá a odpovídala výživovým potřebám daného věku, tedy aby obsahovala dostatek kalorií, bílkovin, tuků, vitamínu B12, železa, vápníku a tak dále. Kdyby bylo normou žít bez živočišných produktů, společnost by tomu přizpůsobila nejen výživu, ale i kulturní zvyklosti, včetně školních jídelen nebo osvětových materiálů.

 

Pojďme se na chvíli vrátit k úplným základům. Co to vlastně pojem veganství znamená?

Slovo veganství označuje způsob života, kdy se lidé snaží co možná nejvíce vyhnout využívání a zabíjení zvířat ve všech oblastech. Na rozdíl od vegetariánství se tedy netýká jen masa, ale všech živočišných produktů, protože i v rámci jejich výroby dochází ke zneužívání a zabíjení. Ideálem je nevyužívat zvířata ani jako pokusné objekty nebo cirkusová čísla.

 

Co byste doporučila lidem, kteří chtějí přejít na veganskou stravu? Je možné takovou změnu udělat ze dne na den nebo je lepší nějaký postupný přechod?

Změna ze dne na den je možná, ale může být dost náročná. Člověk najednou neví, do jakých restaurací jít, nebo co vařit, a jak na talíři chuťově, ale i nutričně, nahradit živočišnou složku. Náhlá změna stravy může přinést i trávicí potíže, zejména kvůli vyššímu zastoupení luštěnin a vlákniny. Když si člověk konkrétně na luštěniny zvyká postupně, přizpůsobuje se tomu i střevní mikroflóra, kde se začnou množit ty správné bakterie. Rychlý přechod na veganskou stravu však lze usnadnit i konzumací různých polotovarů jako jsou sójovo-pšeničné řízky. Z dlouhodobého hlediska je ale zdravější naučit se jíst spíš celistvé potraviny.

 

Co říkáte na argument, že bez potravin živočišného původu nelze sestavit nutričně dostačující jídelníček?

Můj názor odráží stanoviska těch nejvýznamnějších výživových institucí v anglicky hovořících zemích, která tvrdí, že pokud je rostlinná strava dobře sestavená a obsahuje zdroj vitaminu B12, může mít dokonce i řadu zdravotních výhod jako je prevence a léčba některých civilizačních nemocí – třeba cukrovky druhého typu nebo vysokého krevního tlaku.

 

Jaké potraviny by tedy měly tvořit základ veganského jídelníčku, který obsahuje všechny potřebné živiny?

Základem by měly být hlavně luštěniny, celozrnné obiloviny, ořechy, semínka a zelenina s ovocem. Nezbytný je také zdroj vitaminu B12 – buď ve formě doplňku, nebo obohacených potravin, v zimě potom vitamin D. Důležité je také dbát na dostatek omega-3 mastných kyselin, železa, zinku a jódu, které lze získat pomocí pestré a vyvážené stravy.

 

Osobně znám spoustu lidí, kteří jsou buď vegetariáni, nebo vegani či se minimálně snaží ve svém jídelníčku omezovat konzumaci masa. Většinou jsou to ale spíše mladí lidé. Co se starší generace týče, zdá se mi, že jsou vůči omezování živočišné stravy spíše skeptičtí, ačkoliv samozřejmě existují výjimky. Čím si myslíte, že to je?

Ono je obecně mnohem snaží si názor vytvořit než ho změnit. Když je člověk starší, tak už má názory pevně utvořené a navíc podle nich žije dlouhá léta. Mladší člověk si svůj názor na svět teprve utváří a je také mnohem flexibilnější v přijímání nových nápadů a životních změn. Mladí lidé dnes navíc vyrůstají v úplně jiné době. Oproti starší generaci se od malička pohybují ve společnosti, která nabízí množství různých alternativních produktů a ve které začíná být normální stravovat se rostlině.

 

Našli by se lidé, u nichž veganská strava nepřichází z nějakých důvodů vůbec v úvahu?

Ano, dokonce znám osobně dva takové, u kterých si to nedovedu představit, mají totiž alergii skoro na všechny rostlinné zdroje. Věřím však, že budoucí vývoj kultivovaného masa přinese ohleduplnější řešení i pro tyto vzácné případy. Jinak si myslím, že je rostlinná strava vhodná pro většinu lidí.

 

Jak už jste ale zmiňovala, veganství není zdaleka jen o stravování, je to způsob života, kdy se lidé snaží úplně vyhnout ubližování zvířatům. Jak si Česká republika stojí v rámci Evropy, co se týče legislativy na ochranu zvířat?

Česká republika si v rámci Evropy nevede špatně, ale rozhodně ani nevyniká. Bohužel politici často nechtějí ochranou zvířat ztrácet čas, protože zvířata nemají volební právo. Přesto je důležité vyvíjet tlak a ukazovat, že veřejnost o tato témata zájem má.

 

V poslední době se ve veřejném prostoru řešil případ, kdy senátem prošel zákon schvalující rituální porážky. Řada známých osobností využila svého vlivu na sociálních sítích, aby na to upozornila a vyzvala veřejnost k podpisu petice proti rituálním porážkám. Myslíte, že je toto možný efektivní způsob, jak změnit životní podmínky zvířat v ČR k lepšímu? Skrze tlak veřejnosti?

Určitě. Tlak veřejnosti a zejména lidí s určitým vlivem na sociálních sítích má velký potenciál. Viděli jsme to třeba v případě úspěšné kampaně organizace Obraz za zrušení kožešinových farem. Bohužel je to často běh na dlouhou trať a nelze spoléhat pouze na to.

 

Když už jsme u tlaku veřejnosti a jeho potenciálních účincích – vy sama se často účastníte či dokonce organizujete protesty, například proti masovému zabíjení kaprů o Vánocích. Vnímáte nějaký reálný dopad těchto protestů ve smyslu toho, že by se ty konkrétní problémy začaly intenzivněji řešit, když na ně tímto způsobem upozorníte?

Ačkoliv změny nepřichází přes noc, určitý posun vnímám. Hromadné akce přispívají k tomu, že se o tématu vůbec začne veřejně mluvit, což je takový základní první krok. Věřím, že to byly právě opakované medializované protesty, které napomohly tomu, aby se téma prodeje vánočních kaprů neřešilo jen v aktivistických kruzích, ale i na půdě parlamentu. Za úspěch považuji také to, že se připojily i některé velké řetězce, které svým rozhodnutím živé kapry neprodávat vyslaly svým zákazníkům signál, že takové praktiky do 21. století nepatří. A i když hned nedojde ke změně zákona, mohou tyto akce oslovit jednotlivce, kteří začnou jednat jinak, třeba se začnou více zajímat o původ potravin, které konzumují.