Pokutování s úsměvem. I tak vypadá práce revizora

Brno - Lístky prosím, nemám prosím. Redakce Stisku strávila den s revizory brněnského dopravního podniku. Jejich práce nemusí být vždy nutně nepříjemná; pokud cestující jede načerno, ale chová se slušně, je šance, že si s revizory při placení pokuty dokonce i příjemně popovídá.

Je půl jedné odpoledne. S revizorkou Veronikou čekáme na Malinovského náměstí až dorazí její kolega Petr. Podle vedoucího oddělení přepravní kontroly Miroslava Slavíčka jich jezdí v Brně několik desítek. Jednu třetinu tvoří revizorky. Z důvodu zachování anonymity jsme se dohodli na použití pouze křestních jmen.

Veronika ihned ze začátku vyvrací mou představu o tom, že revizoři chodí pouze ve dvojicích. „Je to na domluvě s dalším revizorem, ale nesmíme chodit ve větším počtu,“ povídá. Revizoři mají také volnou ruku v rozhodování, do kterého spoje nastoupí. „Na druhou stranu není dobré být celý den na okraji města, kde nikoho nechytneme. Šéf občas udělá akci a přidělí nám konkrétní linku. Takže pak jezdíme třeba jenom v šestkách,“ vysvětluje mi, zatímco se k nám připojuje Petr. Slavíček sdělil Stisku, že od nového roku zvládli revizoři zkontrolovat téměř sedmdesát tisíc vozů.

Čekáme na šalinu číslo jedna ve směru Hlavní nádraží. Nedá mi to a musím se Veroniky a Petra zeptat, jestli i revizor může jet načerno. „Ne, i my máme šalinkarty, které si platíme,“ objasňuje mi další záhadu Veronika. Ani jednoho, za dobu co práci dělají, revizor nechytl. „To by si mohl zkusit. Máme mezi sebou přátelský vztah, tak proč bychom si to dělali?“ směje se. Podle ní neexistuje rozdělení revizorů na hodný a zlý. Každý člověk má ale jiný přístup k práci a jinou povahu. „My dva lidi netrápíme,“ usmívá se. „Když je člověku dva měsíce patnáct a má stále zlevněnou jízdenku, většinou to řešíme domluvou. Je to dítě, které si to neuvědomilo. Někteří revizoři jsou více striktní,“ odpovídá na mou otázku, jak to tedy vypadá, když revizor lidi trápí. Dodává, že s kolegy nesoutěží v tom, kdo posbírá více pokut. Nastupujeme do šaliny.

Petr kontroluje lidi odpředu šaliny, Veronika odzadu. A já se snažím nikomu nezavazet a zároveň dávám pozor, aby nevystoupili beze mě. Tři minuty jízdy na Hlavní nádraží a máme prvního černého pasažéra. Zatím nic vzrušujícího. „Vezmeme tě na Cejl,“ slibují.

Tam už pokuty počítat nezvládám. Paní propadl lístek, pán pro jistotu nemá žádný. Vystupujeme. Žena se snaží Veronice podstrčit úplatek pět set korun, ale ta ho odmítá. Paní se nevzdává a vytahuje z černé kabelky štos modrých lístků. Jsou to všechno pokuty za předešlé jízdy načerno, snaží se ve Veronice vzbudit lítost. „Jak vidíš, nedělají problém. Většinou dají občanský průkaz, a pak nás přesvědčují. Ale mají smůlu. Snažíme se to vždycky vyřešit tou nejjemnější cestou, ale musíme ke všem přistupovat stejně,“ vysvětluje mi Veronika poté, co páru vypsala další modrý papírek do sbírky. Jsme opět v jiném spoji. Tři muži z nás mají legraci. Jedou načerno a evidentně je to netrápí. Pokutu dostane každý z nich. Veronika mi říká, že zrovna tyto kontrolovala i minulý týden.

Postup je stejný. Nejprve si revizor vyžádá doklady, protože pak má větší jistotu, že mu černý pasažér neuteče. Pokud u sebe doklady nemá, musí pokutu uhradit na místě, což dělá osm set korun. Pokud odmítne, revizor zavolá policisty. Když člověk doklady má, revizor mu dá na výběr dvě možnosti. Buď zaplatí rovnou osm set korun, nebo do pěti pracovních dnů osm set dvacet pět korun. Po pěti pracovních dnech se pokuta zvyšuje na tisíc pět set dvacet pět. Když už musí revizoři volat policii, stává se, že s lidmi čekají i hodinu. „Já jsem povídavý typ, i lidé jsou pak klidnější. Skamarádíme se a já jim třeba pochválím pejska, když ho mají,“ svěřuje se mi později Veronika. „Jsem ráda, že jsi se mnou Cejl projela. Sama vidíš, že to tu není tak ostré, jak všichni říkají,“ dodává a pokračujeme dál.

Na Tomkově náměstí s námi vystoupí slečna. Je to cizinka, která studuje v České republice. Lístek má v telefonu, ten se jí vybil a žádný doklad totožnosti u sebe nemá. Slečna ale bydlí kousek od zastávky, a tak ji doprovázíme k bytu. „Toto není klasický postup. Kdyby to bylo na státní policajty, tak je volám. Ale tady by musela dojet cizinecká policie a slečně by hrozila pokuta až tři tisíce korun. Toto je jednodušší cesta,“ vysvětluje mi Veronika, zatímco se prodíráme staveništěm. Mezitím, co čekáme, až slečna donese doklady, ptám se Petra a Veroniky, co všechno už jako revizoři zažili. „Jednou nám kluk utekl do hospody a myslel si, že vyhrál. A my tam došli i s policajty,“ popisuje Veronika a Petr dodává, že se mu taková situace stala už několikrát. Slečna se vrací a má štěstí, že dneska potkala zrovna Veroniku a Petra. Musí do pěti pracovních dnů dojít na Dopravní podnik města Brna a dokázat, že lístek v době kontroly revizorem v telefonu měla. Pak zaplatí poplatek padesát korun.

Na zastávce se revizorů ptám, jaké to je pracovat s lidmi. „Někdo to má jako sport a utíká, když zjistí, že jsme ho chytili. Já jsem jako pitbul, běhám za lidmi,“ odpovídá mi Petr a dodává, že lidé většinou fyzické násilí nepoužívají a spíše vyhrožují nebo se hádají. „Petr je takový diplomat, že dokáže ukecat i mrtvého. Paní se mnou nechtěla ani mluvit a on ji tak zklidnil, že se nakonec omluvila a poděkovala. Podle obou často pomáhá, když problém s cestujícím řeší revizor, který ho nekontroloval. Řekne to samé, ale dotyčný poslouchá. „Lidé mají pocit, že za jejich pokuty můžeme my,“ svěřuje se mi Petr.

První autobus číslo padesát sedm je moc plný, tak ho necháváme ujet a pokračujeme až dalším. Je to první jízda, při které jsme nikoho nechytili. Na Štefánikově čtvrti přesedáme na autobus číslo čtyřicet čtyři, který jede na nádraží v Králově poli. Blíží se druhá hodina a začíná se to tu plnit studenty. „To je přepadovka?“ směje se kluk s kudrnatými vlasy a v kšiltovce. „Teď vypadá líp, že? Tady má ještě dlouhé vlasy,“ komentuje někdo ze stejné skupiny studentů kamarádovu průkazkovou fotku. Nikdo z nich načerno nejede, ale pro jistotu se ptají, jak vysoká je případná pokuta. Slavíček zmínil, že od začátku roku revizoři zaznamenali osm tisíc studentů bez platného jízdního dokladu. Z celkových třiceti tisíc pokutovaných černých pasažérů jich jedenáct tisíc zaplatilo na místě. O těch ale nemá Dopravní podnik města Brna žádné osobní údaje. Nemůže tak dohledat, kolik studentů mezi nimi bylo.

Opět jsme nikoho nechytili a na nádraží vystupujeme. Snažím se nebýt zklamaná. Chceme se vrátit zpět do centra šalinou číslo šest. „Jé, vás znám,“ směje se na Veroniku kluk, kterého jsme zkontrolovali v předešlém spoji. „Vystoupíme na Moraváku, nechci se už tlačit mezi lidmi,“ rozhoduje Veronika, když cestujících začne přibývat. „A ty vůbec máš šalinkartu?“ zeptá se mě, než se rozloučíme.