Znakový jazyk nezná metaforu, i tak překládají písně. Hands Dance vizualizuje hudbu

Brno - Hands Dance je skupina slyšících i neslyšících tlumočníků do znakového jazyka z Brna. V pondělí 9.prosince pořádali podruhé adventní koncert v Červeném kostele v Brně. Skupina se v průběhu koncertu postarala o umělecké tlumočení písní a skladeb do znakového jazyka, takže si jej mohli užít i neslyšící. Na koncertu vystoupil dětský sbor Vídeňáček nebo zpěvačka Dáša Ubrová.

Počátek skupiny, která neslyšícím umožňuje vnímat hudbu

Skupinu Hands Dance založila čtveřice nadšenců v roce 2014, na úplném začátku to byly Radka Kulichová a Daniela Cincibus-Vacková. „Já od malička tancuji a znakovku jsem začala dělat i kvůli tomu, že se mi líbí, že je to pohybové vyjádření. I když je to jazyk, tak ale nemusím mluvit, nemusím si hlídat hlas,“ vysvětluje Radka. Ke znakovému jazyku se dostala při studiích na JAMU (Janáčkova akademie múzických umění) na oboru Divadlo a výchova pro neslyšící, už na začátku tisíciletí tlumočila první písně.

Daniela Cencibus-Vacková je tlumočnice do znakového jazyka, se kterou se Radka znala ze vzdělávání pro tlumočníky nebo z Masarykovy univerzity. Potkávaly jsme se na kurzech, a tak se daly dohromady. Obě dvě tlumočení do znakového jazyka bavilo a díky tomu, že Radka pracovala v kavárně, měly prostor ukazovat umělecký překlad veřejnosti.

Později se k nim přidala Veronika Slámová, neslyšící studentka Radky Kulichové z JAMU, která měla svůj sen – tlumočení písní do znakového jazyka. „Veronika psala diplomovou práci, ve které popisuje svůj vztah k hudbě. Říká v ní, že i když je neslyšící, tak hudbu měla ráda a toužila se stát zpěvačkou. Možná se jí to nepodařilo v tom klasickém slova smyslu, ale ve skutečnosti se jí sen splnil – je zpěvačka ve znakovém jazyce,“ popisuje Radka Kulichová.

Čtvrtým zakládajícím členem byl Marcel Krištofovič, také student oboru Divadlo a výchova pro neslyšící na JAMU a student Radky Kulichové. „Marcela to vždy táhlo k umění, ale nikdy v něm nepracoval na plný úvazek, tak byl rád, že se k nám mohl přidat a kromě své práce se ve volném čase věnovat uměleckému překladu,“ říká Radka o příchodu Marcela do skupiny. Tak založili skupinu a dali si jméno Hands Dance, což by se z angličtiny dalo přeložit jako „ruce tančí“.

Nejprve vše dělali jen zájmově ve svém volném čase, ale postupně se začaly objevovat i první zakázky. „Postupně jsme začali přijímat i objednávky, lidé se o nás dozvěděli, ale i my sami jsme začali vyhledávat příležitosti, kam bychom mohli vystoupit,“ popisuje tlumočnice Radka. Noví členové přišli z řad neslyšících, kteří skupinu viděli a chtěli se připojit, ale i z řad studentů JAMU.

Překlad písně do znakové řeči dokáže být oříšek

Překlad písní do znakového jazyka je specifický překlad, ve kterém zaleží na výkladu konkrétního člověka a asociacích. I proto se jedná o umělecký překlad. Nemůže být totiž slovně přesný. „Slyšící a neslyšící světy jsou různé, jsou to dvě různé kultury, nefunguje to tak, že by se jedna věta přeložila znaky za sebou, jak jdou slova, protože znakový jazyk i čeština má jinou gramatiku,“ vysvětluje neslyšící Veronika Slámová. (ze znakového jazyka tlumočila Radka Kulichová, pozn. redaktora)

Překlad písně začíná u slyšících, kteří si musí píseň naposlouchat a porozumět jí ve všech jejích aspektech. „V naší skupině jsou slyšící a neslyšící a jsme si rovni, spolupracujeme spolu. Slyšící nám ukážou rytmus písně, jaká je ta melodie, jestli jsou to vysoké tóny, hluboké, jestli jsou táhlé, nebo jestli je to rychlá rytmická píseň,“ popisuje Veronika.

U překladu textu je často těžké se popasovat s jeho významem. Slyšící musí neslyšícím popsat, o čem text je a vysvětlit například metafory, které jsou pro neslyšící těžko uchopitelné. „Když text přeložíme, tak překlad přizpůsobíme rytmu písně, jejímu tempu, aby to sedělo a bylo to synchronizované s hudbou,“ znakuje Veronika Slámová.

Vystoupení pak samozřejmě předchází dlouhý trénink, při kterém ještě účastníci často mění znaky nebo překlad. „Během tréninku je doba, kdy si to několikrát navzájem ukazujeme a upravují se významy nebo i znaky, když je některý moc krátký a je potřeba ho natáhnout nebo se nějaký znak moc opakuje, tak ho musíme vyměnit,“ dodává Radka Slámová.

K zapamatování překladů využívají vystupující pohybovou paměť. Pro případ nouze však mají při každém představení před sebou takzvaného nahazovače, který funguje jako suflér v divadle. Pomáhá však i v případech, kdy zpěvák prohodí sloky, zpomalí z nějakého důvodu nebo třeba přestane hrát hudba. To vše neslyšící nezaregistrují, proto potřebují nahazovače, aby je o tom včas informoval. „Vždycky řekne, co se děje a také ukazuje i rytmus a my to díky tomu krásně ukážeme,“ chválí si nahazovače neslyšící tlumočnice Veronika.

Umělecké tlumočení působí stejně jako zpěv, dokáže být ale velmi náročné

Stejně jako tři různí slyšící lidé mohou stejnou píseň vnímat úplně odlišně, přesně tak mohou tři různí neslyšící lidé vnímat stejný překlad písně jinak a může v nich vyvolávat jiné emoce. Podle Veroniky se překlady skupiny Hands Dance neslyšícím líbí, něco jim to dává, ať už je to radost, smutek… „Nebo jim ta písnička může připadat třeba divná. Když je ta písnička divná a my to přeložíme adekvátně, tak z toho mají pocit, že je to prostě divné. Když si přečtou text, tak třeba sami pochopí, že to divné být má,“ popisuje své zkušenosti.

„Základ je, že my vizualizujeme hudbu pro neslyšící. To znamená, jestli je ta písnička smutná, veselá, vizualizujeme melodii a díky našemu pohybu poznají, jaká ta písnička je, poznají rytmus,“ dodává Veronika Slámová.

Tlumočení do znakového jazyka neboli znakování je v případě uměleckého tlumočení stejné jako zpěv. Někomu jde lépe rychle znakovat, proto skvěle zvládá rap, zatímco jiní umějí dobře dlouhé a protáhlé znaky a vyniká v tlumočení opery. Obecně je ale pro neslyšící tlumočníky nejnáročnější udržet rytmus písně. „Pokud ta hudba má celou dobu stejný rytmus, tak je to super, to si lehce zapamatuji. Ale pokud se během té písně mění rytmus, tak já si musím zapamatovat, kdy to má být rychle, kdy pomalu, to je pro nás nejtěžší,“ přibližuje situaci neslyšících Veronika.

Druhou náročnou disciplínou je samotný text. Nejnáročnější jsou texty, které v sobě nesou hlubokou myšlenku. Skryté metafory nebo naznačení myšlenky, která však není sdělena, s tím vším se musí během překladu slyšící i neslyšící tlumočníci skupiny Hands Dance potýkat. „Znakový jazyk je hodně konkrétní a je tak potřeba text překládat hodně konkrétně. My se vždy snažíme to překládat tak, abychom hned všechno nepropálili. Nějak to zamaskovat, dát tam tu omáčku, abychom to přímo neřekli, ale aby to bylo trošku podobné,“ sděluje tlumočnice Veronika náročné části překladu do znakového jazyka.

Skupina Hands Dance zvládá i překlad instrumentálních skladeb

V instrumentální hudbě, která nemá žádný text, se tlumočníci snaží postupovat stejně jako u písní s textem. Snaží se najít význam skladby a předat ho neslyšícím v uměleckém překladu do znakového jazyka. „Například čtvero ročních období, tam sice nejsou slova, ale připomíná to něco konkrétního, jaro – tam jsou vysoké tóny, takže to evokuje ptáčky, že roste příroda, kytičky… nepoužíváme tolik přesných znaků, ale spíš vyjadřujeme pohybově náladu, co to vzbuzuje za emoce. Na podzim padá listí, fouká vítr, mraky se stahují a prší,“ to může být podle neslyšící Veroniky jeden ze způsobů, jakým postupují při překládání instrumentální hudby do znakového jazyka.

„Je potřeba se nějak seznámit s tou hudbou, zjistit si nějaká fakta o tom, proč vznikla, jak vznikla, ze jakých podmínek, co tím chtěl skladatel vyjádřit a co tam je slyšet, co nám slyšícím ta hudba evokuje,“ popisuje Radka Kulichová překlad instrumentální hudby. Je to podle ní opravdu hodně o spolupráci slyšících a neslyšících, slyšící popíše neslyšícímu motivy skladby, nástroje a tóny. Společně to pak překládají do znaků a vymýšlí, jak to ztvárnit pro neslyšící.

„Někdy je to jenom emotivní, jenom pocity, jenom nějaký pohyb a někdy je to více příběh. U instrumentální hudby bych to úplně neoznačovala jako tlumočení, je to spíš interpretace. Protože my tam vkládáme konkrétní příběh, konkrétní náladu, která sice je cítit z té hudby, ale je to jenom náš subjektivní pocit,“ dodává Radka.

Umělecké tlumočeni, které skupina využívá není statické a zároveň to není úplně tanec, byť k tomu název skupiny nabádá. Toto tlumočení nevypadá, tak, že by se tlumočník pohyboval z místa na místo. Tlumočník stojí prakticky na místě a maximálně se pohupuje v nohou, čímž ukazuje rytmus písně.

„Já si pamatuji jednu písničku, že bylo tango, tak jsme to využili k tomu, abychom ve dvojicích ukázali, jak se vlastně to tango tančí. Nebyla to ale celá choreografie, vejdeme se na dvakrát dva metry. Můžeme alespoň v mezihře třeba ukázat, jak se tančí tango, aby to neslyšící mohli pochopit,“ vysvětluje Veronika.

Improvizace na živých vystoupeních

„Spíš ne, nejde to, my to vždycky máme připravené, když to má být z fleku, tak člověk nestačí hned přemýšlet o metaforách, o významu a tak. Takže je potřeba to mít vždycky připravené a nacvičené předem,“ uvádí zakladatelka skupiny Hands Dance Radka Kulichová.

Skupina už však má zkušenosti s tím, že se na poslední chvíli změnil playlist na představení. Účinkující si tak museli velmi rychle naposlouchat nové písně a přemýšlet o jejich ztvárnění. Přichází na řadu částečná improvizace, a to skupina moc ráda nemá, nepřináší tak kvalitní tlumočení.

Skupina Hands Dance se již pět let pravidelně účastí festivalu Colours of Ostrava, kde začínali na jednom malém pódiu. Nyní je však můžete třetím rokem vidět na hlavním pódiu, kde mají vlastní vyhrazený prostor a tlumočí písně superhvězd jako je Ewa Farna nebo Ben Cristovao. Mimo to často překládají různé menší akce v Brně i v Praze.