Ke každé ze svých fotografií si vybavím příběh, říká cestovatel a fotograf

Brno - Martin Bitman je cestovatel, fotograf a dobrodruh. Nedávno mu vyšla fotografická kniha Deset let na cestách. “Rád se vracím ke vzpomínkám z cest, za posledních deset let jsem nafotil před dvacet tisíc snímků,” říká Bitman

Vyšla vám nová fotografická kniha Deset let na cestách. Kolik z toho, co jste za poslední dekádu zažil, se do knížky nevešlo?

Do knížky jsem mohl dát jen fotografie, ke kterým se váže nějaký zajímavější příběh, ale to je pochopitelně jen zlomek všeho, co jsem za těch deset let nacestoval. Bylo opravdu těžké vybrat pouze dvě sta fotografií z těch všech, co jsem kdy pořídil.

Z kolika fotografií jste vybíral?

Za všechna procestovaná léta to bude mezi dvaceti a třiceti tisíci fotek.

Jaký to byl pocit dávat zpětně dohromady deset let života?

Obecně se rád vracím ke vzpomínkám z cest, ať už když připravuji nějakou přednášku, anebo když chystám knihu, takže procházet archiv pro mě byla radost.

Vzpomněl jste si na nějaký příběh ke každé fotografii?

U většiny skutečně ano. Myslím, že zážitky se nedají zapomenout, jak ty pozitivní, tak ale i negativní. Jediné, co jsem čas od času musel dohledávat, byly přesné souřadnice.

V knize mimo jiné píšete, že vám cesty daly víc než všechny střední a vysoké školy dohromady. Kdybyste se mohl vrátit do svých osmnácti let, tak byste na vysokou školu nešel?

To rozhodně ne. Mám vystudovanou speciální pedagogiku a fyzioterapii a studium mě bavilo, i když mi chvílemi přišlo moc teoretické. V knížce jsem to asi vztahoval více ke střední škole. Jsem prostě zaměřený na praxi a myslím si, že střední škola vás nenaučí se postarat o sebe, nebo třeba bez ostychu komunikovat s lidmi. Zato cestování vás v tomhle vyškolí perfektně.

Myslíte že masový turismus časem “zničí” místa, která jsou zatím skutečně jen pro dobrodruhy?

Neřekl bych, že zničí, ale změní. V místech, která jsou obydlená, se to do velké míry už stalo, za všechny uvedu Nepál. Do pustiny, kde je člověk jen sám s přírodou, se západním turistům tak moc nechce, takže myslím, že například u Kamčatky nebo Pamíru to bude ještě nějakou dobu trvat. Když píšu knížky, tak řeším, jestli mám k místům dávat i přesné GPS souřadnice, protože vím že by to mohlo způsobit zvýšení zájmu turistů o danou lokalitu. Vždy ale dojdu k závěru, že když jsem mohl nějakou přírodní krásu vidět já, tak můžou i ostatní. Dalším bonusem je to, že zvýšení turismu může pomoct místním obyvatelům. Protože západní turista si užije dobrodružství, ale může se vrátit do svého komfortu doma. Proč by takový komfort nemohli mít i místní.

V knížce také zmiňujete, že jste se třeba v Pamíru setkal po 8 letech s lidmi, kteří vás tam dříve ubytovali. Kolik přátel máte všude po světě a když se s nimi po letech sejdete, poznávají vás?

Málokdy se vracím na úplně stejná místa. Výjimkou je Nepál, kde jsem žil delší dobu a pomáhal jsem tam dostávat děti z nevyhovujících podmínek v jednom dětském domově. Za těmi dětmi, kterým je dnes přes dvacet, se vracím. Jinak se ale snažím jezdit na jiná místa a pořád objevovat něco nového. Teď nedávno mi z ničeho nic napsal jeden pán, který nám v roce 2016 pomáhal u Sarezkého jezera, že k nim dorazil Whatsapp. Za to, jak nám pomohl, jsme mu tehdy dali pohlednici s našimi telefonními čísly a on nás po letech kontaktoval.

Dá se na životech těchto jednotlivců pozorovat, jak se mění životní úroveň v zemi, kde žijí?

Nevím, jestli přímo na životech jednotlivců, ale životní úroveň se rozhodně mění. Například mobilní síť v Nepálu dříve nebyla dobrá, dnes není problém chytit v základním táboře Mount Everestu mobilní signál. Dalším příkladem může být to, že dříve se v Nepálu zapínala elektřina podle okresů, aby to síť vydržela. Dnes už má většina obyvatel elektřinu nepřetržitě.

Za ta léta jste podnikl celkem 19 expedic a byl v mnoha zemích světa (především ale v Asii), co vás do těchto zemí táhne? Proč ne třeba Severní Amerika?

Obecně mám rád pozemní cesty, takže tím se možnosti celkem zužují. Zároveň jsem začínal cestovat jako student, takže jsem potřeboval nějaké levné lokality, Asie tak byla jasná volba. Moc se mi líbí postoje jednoho mého kamaráda, který říká, že do zemí jako Kanada budeme jezdit, až budeme mít zlaté zuby a bílou hůl. Zkrátka dokud ještě zdraví slouží, chci si užívat výšlapů náročnějších výprav. Zároveň mě na zemích jako Tadžekistán, Pakistán, Nepál nebo Gruzie učarovala pohostinnost místních, často se nám stalo, že jsme šli od šálku čaje k vodní dýmce a seznamovali se s místními, to mi přijde jako to pravé kouzlo těchto oblastí Asie.

Lidé v Česku občas mají spoustu předsudků vůči jiným náboženstvím a kulturám, do jaké země byste je poslal, abyste jim otevřel oči?

Přijde mi, že lidé v Česku si utváří názor na celé národy jen podle toho, co dělá hrstka jejich nejvlivnějších představitelů. To ale u zemí střední a východní Asie rozhodně neplatí, většina běžných obyvatel, se kterými jsme se potkali, byli nejvíce pohostinní a hodní lidé, které jsem měl možnost poznat. Íránky nás například zvali k sobě domů na čaj. V Sýrii jsme rovněž nemohli odmítnout pozvání do domácnosti. Milí lidé byli ale i u Bajkalu nebo na Kamčatce. Myslím, že bychom měli rozlišovat běžné obyvatele od politických představitelů jejich zemí a rozhodně mezi ně nedávat rovnítko.