Minulost se prolíná do současnosti, ukazuje autor Winterbergovy poslední cesty

Jako téměř stoletý muž na sklonku života se rozhodne vyrazit vlakem střední Evropou, aby navštívil bolestná místa historie. Příběhem hlavní postavy knihy Winterbergova poslední cesta provedl posluchače spisovatel Jaroslav Rudiš 14. dubna v brněnském Institutu Paměti národa. Autorské čtení doprovázel na křídlo a piano skladatel Jiří Hradil.

„Mým srdcem prochází bitva u Hradce Králové, řekl Winterberg a díval se ze zamlženého okna,“ přečetl Jaroslav Rudiš úvodní větu své knihy a šibalsky se skrz široké brýle podíval do publika, jestli ho všichni pozorně poslouchají. Poslouchají. Na židlích zde sedí posluchači všech věkových kategorií a hltají každé slovo, které spisovatel řekne. Ten, když v jejich tvářích najde potřebné ujištění, spokojeně spustí svůj pohled zpátky na řádky tlustého svazku.

Zatímco hlavní postava knihy, téměř stoletý Winterberg, cestuje střední Evropou po stopách své ztracené lásky, Jaroslav Rudiš na něho dohlíží a provází nás svým dílem i nedělním večerem. Mluví velmi živelně a postupně se skrze něho více a více sžívám se starcem, který na sklonku svého života objevuje bolestnou historii. Vidím ho, jak stojí přede mnou na nízkém pódiu. „Ano, ano. Já si vždycky všechno představuju. Musíte rozumět dějinám. Musíte se umět dívat skrz historii. Když jde o historii, nejsem slepý,“ řekne Winterberg, tedy Jaroslav Rudiš.

Zdá se, že je s hlavní postavou své knihy velmi propojen. „S Winterbergem mám společnou lásku k cestování a vnímání dějin. Myslím tím prolínání současnosti a minulosti. Vnímám, že dějiny jsou stále přítomny. Stejně to má, myslím, i Winterberg, že propojuje dějiny,“ prozradí mi autor po svém čtení.

Do příběhu mě kromě Rudišova přednesu vtahuje i emotivní hudba v podání skladatele Jiřího Hradila. Jeho tvář působí klidně a vyrovnaně. Oči má zavřené a prsty jemně položené na klapky klavíru. Připadá mi, jako by všechnu svou energii vložil do hudby, která se teď line zpod rozevřeného černého křídla. „Nechci, aby doprovod přehrával čtení, ale aby vytvářel další paralelní rovinu. Vždycky zkouším, jaká hudba by se k tomu mohla hodit. Jinak je to více méně improvizace. Když to klapne, tak jsem šťastný,“ říká mi hudebník po představení.

To kromě samotného čtení prokládají oba autoři i písničkami kapely Kafka band. Dotvářejí tak lehce ponurou a tesknou atmosféru života stárnoucího Winterberga na jeho poslední cestě. „Hluboko pod zemí, kolem jen mrtví jsou. Živí nás nenajdou,“ zazpívá autor knihy do mikrofonu, zatímco zpod klapek klavíru vycházejí smutné, ale rázné tóny.

Jaroslav Rudiš listuje knihou a vybírá z ní jednotlivé pasáže. Střípky, ze kterých pro nás skládá alespoň hrubou kostru příběhu, ve kterém se s poslední stránkou vytrácí i postava Winterberga. Stejně jako autor na konci autorského čtení. Tichá úklona a potlesk. „Jaroslav je nejenom výborný spisovatel, ale také šoumen a zpěvák. Jeho představení bylo komplexní s vášní a emocí,“ pochvaluje si spokojeně účastnice Pavla Míchalová na konci akce.