Deset tisíc kilometrů pěšky. Jan Rendl povídá o své cestě Jižní Amerikou

Brno - Jedenáct měsíců na deset tisíc kilometrů dlouhé cestě z Kolumbie do Chile, v průměrné výšce čtyři tisíce výškových metrů, prakticky bez značených stezek. Tento náročný přechod napříč šesti zeměmi Jižní Ameriky popsal cestovatel Jan Rendl na své středeční přednášce v brněnském Café Práh.

Výpravu po jihu Ameriky absolvoval Jan Rendl v letech 2019 až 2020. Začal v kolumbijské Bogotě a přes Ekvádor, Peru, Bolívii a Argentinu se dostal až do chilského hlavního města Santiaga de Chile. Na cestě strávil dohromady 315 dní.

„Kolumbii jsem zvolil na začátek proto, že tam byly nejlevnější letenky,“ začíná své povídání cestovatel. Zprvu se na výchozí bod své pouti chtěl vydat autobusem, ale záhy zjistil, jak vlastně autobusová doprava v této zemi funguje. „Jízdní řády, zastávky, to tam neexistuje. Prostě odněkud někam jede autobus – když se naplní, vyjede,“ dodává. Nikdo tu nikam nespěchá. Když autobus projíždí vesnicí, kde řidič někoho zná, může se stát, že na chvíli zastaví, aby si s přítelem poseděl a pokecal.

Jeden z největších zážitků pro něj byla kolumbijská kuchyně – konkrétně tradiční pokrm bandeja paisa. Skládá se z avokáda, smaženého banánu, trhaného masa, guacamole, hranolek, klobásy, rýže, kusu špeku a omáčky s fazolemi. „Ne, to opravdu nejsou náhodné ingredience naházené vedle sebe,“ popisuje Rendl. Dodává, že ne každý evropský žaludek si s tímto pokrmem dokáže poradit na poprvé. „Jinak je ale kolumbijská kuchyně jedna z nejlepších v Jižní Americe,“ říká cestovatel. Zajímavostí je, že i když je Kolumbie ve světě vyhlášena pro svou kávou, tak je velmi málo možností, kde si tuto kávu dopřát. Rendl si tradiční kolumbijskou kávu dopřál pouze v malém nenápadném městečku Salento.

Dále se cestovatel rozpovídal o Kolumbijcích jako takových, kteří jsou podle něj neuvěřitelně vlídní lidé. „S přespáváním u cesty byl problém, jelikož si Kolumbijci svůj majetek chrání. Běžně to tedy vypadalo tak, že vedla silnice, vedle ní byl zhruba metr široký pás porostu a vysoký plot s ostnatým drátem,“ vysvětluje Rendl. Přespávání tedy řešil tak, že zvonil na různé domy a ptal se místních, zda může přespat u nich na verandě nebo na zahradě. Jednou však narazil na malý penzion, kde jej ubytoval milý pár. Na druhý den ráno ho přišla hostitelka vzbudit s tím, že je nachystaná snídaně. Když Rendl přišel dolů do jídelny, čekalo na něj u stolu dvanáct lidí. Celá rodina se sešla, aby posnídala s bílým Evropanem.

Po Kolumbii následovala cesta Ekvádorem, kde Rendl ušel přes tisíc kilometrů během třiceti šesti dnů. Jako první ho na hranicích zarazily cedule s morčaty – místní pochoutkou. „Když jsem to poprvé uviděl, řekl jsem si – tak to si nikdy nedám, ani omylem,“ vzpomíná Rendl. Už při samotném servírování se mu udělalo nevolno. Číšník morče přinesl na talíři, usekl mu ho hlavu a rozčtvrtil ho. Jak ale Rendl přiznal, později se v Ekvádoru účastnil rodinné hostiny, kde mu přišlo neslušné pokrm odmítnout. „Nic špatného na tom nebylo. Spíš jde o ten blok, který máte v hlavě,“ popisuje cestovatel.

Kuriozitou Ekvádoru je to, že se v nadmořských výškách nad pět tisíc metrů nesmí turisté pohybovat bez průvodce. Jak ale Rendl zmiňuje, Češi přišli na to, jak toto omezení obejít. „Funguje to tak, že si za asi šest set korun zakoupíte členství u Českého horolezeckého svazu. Dostanete kartičku, kde je napsáno, že jste členem mezinárodní horolezecké organizace,“ vysvětluje. A to místním strážcům parků stačí na to, aby držitele takové kartičky nechali volně pokračovat dále.

Další zajímavostí je, že Ekvádorci svůj nejvyšší vrchol Chimborazo považují za nejvyšší vrchol planety. Z části ale mají pravdu. Mount Everest je obecně považovaný za nejvyšší vrchol planety. Je tomu tak, pokud měříme vzdálenost vrcholu od hladiny moře. Pokud změníme způsob měření, a budeme měřit vzdálenost vrcholu od středu Země, dojdeme k tomu, že nejvyšším horou planety je právě Chimborazo.

Přes horské stezky se Rendl dostal na sever Peru, které považuje za velmi nehostinnou oblast. „Je to vlastně jen poušť, kde nic není, nikdo tam nejezdí,” říká cestovatel. Také proto jej místní považovali za velkou atrakci. Zmiňuje třeba zážitek s místním policistou, který ho zastavil jen aby se s ním mohl vyfotit. Jan Rendl byl totiž první cizinec, kterého policista v životě potkal.

Peru je dle jeho slov extrémně chudá země. “Seděl jsem na kraji vesnice na nějakém kameni a žvýkal jsem tyčinku, která mohla stát v přepočtu asi tak tři koruny. Přišel za mnou malý chlapec a z jeho pohledu jsem hned vyčetl, o co mu jde. Podal jsem mu tedy zbytek tyčinky, on mi jej rychlým pohybem vytrhl z ruky a běžel se schovat za nejbližší křoví. Dvakrát se rozhlédl, zda ho někdo nevidí, a až poté se do ní pustil. V tu chvíli jsem pochopil, o co tam jde,” podtrhuje chudobu Rendlův zážitek.

Čtvrtou zemí na jeho cestě byla Bolívie, o které se rozpovídal hlavně v souvislosti s městem La Paz, které je jedním z  nejvýše položených měst na světe. La Paz je obecně považované za hlavní město, i když to vlastně není úplně pravda – v tomto městě sice sídlí parlament a vláda, ale podle bolívijské ústavy je hlavním městem malé město Sucre na jihu země. Nejvyšší bod města La Paz leží ve výšce 4 100 metrů nad mořem, nejnižší 3 400 metrů. Jelikož je město velmi hustě zastavěné a zřídit v něm systém veřejné dopravy by bylo obtížné, vedení města přišlo s unikátním řešením – nad městem vede síť lanovek, která slouží jako náhrada veřejné dopravy. Má dohromady dvanáct tras a třicet zastávek.

Po Bolívii následovaly kratší výšlapy přes Argentinu s koncem v Santiagu de Chile, kde jeho pouť skončila. Bohužel se tak stalo v březnu roku 2020, kdy po celém světě vypukla pandemie koronaviru. Cestovatel Rendl se tak v Chile zdržel o týden déle, než měl původně v plánu, jelikož byl jeho původní let zrušen. Domů do Česka jej dopravilo rakouské repatriační letadlo. Více o této, ale i o dalších cestách Jana Rendla, se zájemci mohou dozvědět v jeho knihách nebo na jeho webu.