Prodal jsem pilu a šel jsem dělat keramiku, říká výrobce hrníčků z Boršic

Židlochovice - Ivan Petrovič, padesátiletý tvůrce keramiky, se již deset let živí prodejem hrníčků na jarmarcích. Tento víkend zavítal na Žerotínské farmářské trhy v Židlochovicích. Výroba hrníčků je pro něj srdcová záležitost. Peníze neřeší, největším problémem je čas.

Keramické začátky a odjezd

K tvoření keramiky se Petrovič dostal poprvé v lidové škole umění. Později se chtěl dostat na keramickou školu v Praze, ale nebyl přijat. Proto se vyučil zedníkem. I tak se keramice nadále věnoval – jezdil po dílnách učit se točit. „Člověk musí přičuchnout k praxi. Ale nejsem vyučený,” vysvětluje.

Při vojně začal pracovat jako kruhař v Tupesích (moravská keramička), kde vydržel dva roky. Ale po problémech s velkými italskými zakázkami přestalo být na výplaty. A tak se rozhodl odjet do Ameriky, kde místo plánovaného roku nakonec zůstal jedenáct let. Pracoval tam ve stavebnictví, ale na keramiku nezanevřel. „Keramika pro mě byla vyloženě hobby,“ uvádí. V Chicagu měl vlastní dílničku, a místní workshop mu keramiku vypaloval.

Zpátky v Česku

Když se vrátil, tak v lesích tahal s koňmi dřevo a kácel stromy. Poté však firma Uniles vyhrála podíl v tendru na prodej dřeva. „A ta nastavila tak nízké ceny, že jsem se na to vykašlal. Prodal jsem pilu a šel jsem dělat keramiku,“ vysvětluje svérázné řešení problému.

Keramiku již dělá deset let, vydělává si prodejem hrnků na jarmarcích. Většina práce je jeho, ale ne všechny hrníčky si i maluje. „Mám kamarádku, co je malérečka a jezdí taky na trhy. Takže když potřebuje, tak já jí natočím a ona mně zase namaluje,” vysvětluje. V dílně v Boršicích skladuje vypálenou keramiku a doplňuje to, čeho má nedostatek.

Každodenní práce

„Je to moje srdcová záležitost," říká Petrovič a pokračuje základním popisem práce. „Nakoupím si hlínu, glazury a z té hlíny točím hrnek. Ten pak vypálím. Tomu se říká přežah. Potom se na přežah glazuje bílou nebo barevně, jak člověk zrovna chce. A pak to jde ještě jednou do pece.“ Všechny jeho hrnky jsou užitkové a malované. Člověk si je může doma vystavit, darovat je, nebo z nich pít kávu či čaj.

Pokud přihlédneme k volnému času, tak ten Petrovič nemá žádný. O víkendech je na trzích a přes týden pracuje. Když někam jede, tak se snaží postavit stánek co nejrychleji. To proto, aby si mohl prohlédnout například místní muzeum či jiné zajímavosti, než přijdou lidé. „Tím si ten čas člověk trochu kompenzuje,“ říká. Další časově náročnou aktivitou je sbalení stánku. Sklízet hrneček po hrnečku dříve trvalo ještě déle, prokládal je totiž kartony. Teď už se o ně nebojí. „Zdržovalo mě to. A když jsou ty hrnky takhle nalepené na sebe, tak už mám zkušenost, že se neomlátí,“ vysvětluje.