Padesát let od úmrtí Oty Pavla. Jeho díla mají stále své čtenáře

Brno - Dnes si připomínáme padesát let od úmrtí Oty Pavla. Sportovního redaktora, novináře a spisovatele, který se do historie zapsal díly jako Smrt krásných srnců nebo Jak jsem potkal ryby. Vyrůstal v židovské rodině, miloval sport, přírodu, rybaření a trpěl maniodepresivní psychózou.

Ota Pavel, vlastním jménem Ota Popper, vyrůstal v židovské, ale sekulární rodině. Narodil se v Praze a později se společně s rodinou přestěhoval do domu svého dědečka v Buštěhradě. ,,V dětství si své židovství nejspíš moc neuvědomoval, první republika byla dost tolerantní, navíc byl dítě a nálady ve společnosti si zřejmě moc nepřipouštěl,’’ říká judaistka a publicistka Věra Tydliátová. To se ale změnilo za druhé světové války, kdy jeho otec a bratři byli deportovaní do koncentračního tábora. ,,Otovi bylo devět, když začala druhá světová válka. Vzhledem k jeho věku se koncentráku vyhnul, ale neměl to snadné,’’ uvádí ve svých vzpomínkách spisovatelka a nakladatelka Slávka Kopecká, která se s Otou Pavlem osobně znala.

Po válce šel do školy a pak na vojnu, kde zkoušel psát. Už v jeho prvních textech se vrací do míst, kde strávil své dětství, do Buštěhradu. ,,Po vojně se Ota dostal do vojenského tisku. Měl dvě lásky, novinařinu a sport. S bruslením začal na rybníce v Buštěhradě a dotáhl to až do Sparty. Zároveň uměl o sportovcích i psát. Za dvacet let práce sportovního redaktora se dostal až na špičku tohoto oboru. Psal prostě, srozumitelně a uměl dojmout,’’ vzpomíná Kopecká.

Ve svých čtyřiceti letech napsal Jak jsem potkal ryby a Smrt krásných srnců, které se staly v českém literárním světě klenotem. Jan Werich tenkrát řekl: ,,Kdyby Ota Pavel psal anglicky, klaněl by se mu celý svět.’’

Pavlova díla mají svou stálou obec čtenářů, kteří ho milují. Velkou pozornost vzbudily i filmy Zlatí úhoři a Smrt krásných srnců. ,,Zdá se, že nyní se zájem čtenářů přesouvá spíš k jiným žánrům a nevím, jestli je Ota Pavel pro mladé čtenáře takovým zjevením, jako byl v sedmdesátých letech pro nás,’’ hodnotí Tydliátová přesah jeho tvorby do dnešní doby.

Komunistický režim pro něj byl, ostatně jako pro spoustu lidí, velkým traumatem. ,,Jeho rodina nejdříve režim až fanaticky podporovala, ale procesy z padesátých let, kde zaznívaly antisemitské motivy, je zlomily. Ota nemohl tyto zkušenosti publikovat, vypsat se z nich, protože komunisté veškeré zmínky cenzurovali,’’ říká Tydliátová. Sedmdesátá léta byla obdobím normalizace a potlačováním všech projevů svobody. ,,V tomto období rozjela státní bezpečnost takzvanou Akci Pavouk, což bylo podrobné evidování a sledování všech osob židovského původu a následovat měla tvrdá represe. Pokud šlo o lidi aktivní v kultuře, vědě nebo politice, byli sledováni obzvlášť důkladně,’’ popisuje judaistka náladu směrem k Židům za komunistického režimu.

Jako sportovní redaktor měl možnost cestovat. Při reportování ze zimní olympiády v Innsbrucku v roce 1964 u něj propukla duševní nemoc, kvůli které musel do invalidního důchodu ,,Myslím, že maniodepresivní psychóza u nich byla v rodině. Eskapády jeho otce Lea, jak se vždy utrhl a začal v něčem fantaskním podnikat a následně ztratil energii, něco signalizují. Nebylo to ale tak zlé jako později u Oty. On sám k propuknutí nemoci napsal, že k tomu došlo právě na té olympiádě, kdy šel do hor zapálit statek. Teprve po mnoha letech vyšlo najevo, že spouštěčem byla trapná epizoda, kdy se Ota pokoušel utěšit hokejisty po prohraném zápase se Švédy a jeden z hráčů mu řekl ,Ty Žide, jdi do plynu’,’’ říká Tydliátová.

Od té doby se jeho nemoc vracela, pobýval v léčebnách a psal. Tehdy napsal svá nejhlubší díla.