Řvaní na ulicích je jen špička ledovce. Tvoření komunity je radikální, říká aktivista

Brno - Jiří Šumný studuje balkánská studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Ve volném čase působí jako novinář, ale věnuje se také aktivismu. V současné době ho nejvíce tíží témata změny klimatu a genocidy v Gaze. „Radši budu dělat něco i s malou nadějí na úspěch, než abych jen nečinně přihlížel tomu, jak lidé trpí. Cítím, že kdybych nic nedělal, tak bych se zbláznil,“ říká aktivista.

Jak ses k aktivismu dostal?

K aktivismu jsem se dostal pro mě z dnešního pohledu dost bizarním způsobem, a to přes Milion chvilek pro demokracii. Kdysi jsem pro ně roznášel letáky v Teplicích, odkud pocházím. Skrze to jsem objevil Fridays For Future, což je studentské hnutí, které se snaží upozornit na klimatickou krizi.

V Teplicích se běžně nic podobného nedělo a bohužel už zase ani neděje. Líbila se mi ta rebelie a provokativnost. Tehdy jsem pořádně ani nevěděl, že se nacházíme na pokraji klimatického kolapsu. Než jsem se ale stačil pořádně zapojit, tak přišel covid, který celý kolektiv rozložil. Po maturitě jsem dva roky studoval v Olomouci, kde jsem se k aktivismu začal vracet.

Tam jsem pronikl i do radikálnějšího a více systémového aktivismu. Hlavně jsem se začal vzdělávat v oblastech třídních nerovností, které kapitalismus vytváří a prohlubuje. Tím nemyslím jen ekonomickou situaci proletariátu, která se neustále zhoršuje, ačkoliv se nám systém snaží vsugerovat, že se naše životní úroveň stále zlepšuje. Svoje prsty má kapitalismus i v genderových nerovnostech a jeho produktem jsou i enviromentální problémy a rasismus. Tohle vzdělání mi potom dále rozšířili a upevnili členové z brněnských Univerzit za klima (UZK), ve kterých jsem teď nejvíce aktivní.

V jakých brněnských organizacích tedy momentálně působíš?

Jak jsem říkal, tak se hlavně zapojuji v UZK. Hodně jsem se sblížil s místní komunitou a našel si mezi členy opravdu dobré kamarády. Díky tomu, že se tenhle kolektiv v poslední době zaměřuje na budování komunity, tak to šlo opravdu velmi rychle. Z kořenů Univerzit za klima pak vyrůstá hromada dalších spolků, které jsou více či méně aktivní. Všichni se ale většinou známe. Například velká část lidí z UZK včetně mě je i v kolektivu Proti dehumanizaci, který v březnu zorganizoval velkou třídenní konferenci zaměřenou na humanizaci obětí v Gaze. V poslední době také koketuji s Iniciativou nájemníků a nájemnic, která se snaží zasadit o příznivější podmínky pro lidi žijící v nájmu.

Co tě vedlo k tomu začít se angažovat?

V poslední době jsem nad tím hodně přemýšlel právě v souvislosti s tím, co se v současnosti děje v Gaze. Cítím, že kdybych nic nedělal, tak bych se asi zbláznil. Psychicky bych to prostě nezvládl. Takhle mám možnost se někde realizovat a ventilovat svoje frustrace ze života na pozadí probíhající genocidy, klimatického kolapsu a začínajícího rozvratu společnosti. Nevěřím, že něco změním. Na to jsem moc velký skeptik, i když pro tu možnost, že se něco zlepší, udělám vše. Moje motivace je v tomhle ve své podstatě sobecká. A to se z toho všeho nezhroutit. Nemusím sám prožívat všechny ty odporné věci, které se ve světě dějí, protože mám kolem sebe spoustu lidí, kteří to cítí stejně.

Máš někdy pocit, že to, co děláš, nemá smysl?

Často. Nechci ale čekat se založenýma rukama na to, až nám začnou hořet Lužánky. Radši budu dělat něco i s malou nadějí na úspěch, než abych jen nečinně přihlížel tomu, jak lidé trpí.

Samozřejmě jsou momenty, kdy mě můj pesimismus opouští a přistihnu se, jak si romantizuji nějaké naše vítězství. Naposledy se mi to stalo u blokády Pochodu pro život. Je totiž příjemné alespoň jednou za čas zaskórovat. To se nám popravdě tak často nedaří.

Hlavní je pro mě ale komunita kolem aktivismu. Unikám tak alespoň na chvíli do nějakého alternativního světa, kde o sebe lidé pečují, jsou otevření a tolerantní. Mít kolem sebe kolektiv, který smýšlí stejně, je neskutečně formativní, inspirující a posilující. Vždy, když jdu ze schůzky, cítím, že máme v rukou obrovskou moc a stačí jen najít místo v systému, kam ji zacílit, a nic nás nezastaví.

Je aktivismus časově náročný?

Podle toho, kolik tomu konkrétní člověk chce věnovat energie. Není to jak v práci, kde vám šéf řekne, co máte dělat. Snažíme se být nehierarchičtí, takže se každý může zapojit podle svých možností. Já mám ale dost tendenci se přetěžovat a zahlcovat se úkoly, takže jsem neustále zaneprázdněný. Kamarádi mimo aktivistickou bublinu si z toho už dělají srandu. Spousta lidí si totiž představuje aktivismus jako řvaní na ulici, jenže to je jen špička ledovce, pod kterou se skrývá masivní část tvořená hodinami práce, kterou veřejnost nevidí. Organizování se je naprosto zásadní pro to, aby vůbec něco mohlo vzniknout.

Jaké mohou být další aktivizující činnosti kromě „řvaní na ulici“?

Třeba vzdělávací akce nebo promítání angažovanějších filmů, debaty, různé workshopy... Ale může to být i pouze společně strávený čas s podobně smýšlejícími lidmi. I když to zní dost pasivně, podle mě je to to nejradikálnější, co teď s UZK děláme. Tvoříme komunitu, která nezapadá do kapitalistického vzorce. Pomáháme si, podporujeme se, pečujeme o sebe. Stávka skončí, ale komunita ne.

Co bys poradil lidem, kteří se chtějí v těchto kruzích angažovat, ale neví jak?

Jít do strategického diskomfortu. Přijít do nového kolektivu, který je ještě ke všemu poměrně ideově vyhraněný může být pro spoustu lidí dost náročné a děsivé. Stojí to ale za to. Hlavně tedy v Brně se snažíme pracovat na tom, abychom byli pro nováčky co nejvíce otevření. Nekoušeme a není čeho se bát.

Objevuje se i v aktivistických kruzích diskriminace?

Ačkoli je to často a hodně reflektované téma, tak se bohužel objevuje. Některé vzorce jsou v nás zakořeněny takovým způsobem, že se jich jen těžko zbavuje. Například na různých schůzích se stává, že muži berou slovo mnohem častěji než ženy. Správný kolektiv se ale snaží bojovat i s tímhle. K tomu nám právě může pomoct společné sdílení a učení se. Jinak se toho malého kapitalisty, sexisty nebo rasisty v nás nikdy nezbavíme.

V Brně je to specifické tím, že je tu hodně angažovaných žen, které se nebojí svůj názor prosadit, a zároveň je tu dost mužů, kteří si uvědomují, že ten prostor není pouze jejich. Je ale třeba nad tím aktivně přemýšlet, reflektovat, a hlavně se snažit s tím něco dělat a nepodporovat zajeté genderové stereotypy. Je to ale kontinuální boj.