V zahraničí jsem si připadal „méně hluchý“, říká neslyšící Pavel Blahník

Ve třech letech dostal příušnice a následně ztratil většinu sluchu. Pavel Blahník se s ostatními dorozumívá především odezíráním ze rtů. Dlouho se svým handicapem bojoval, poté ale odjel z České republiky a našel smysl v cestování. Po začátku pandemie koronaviru se musel vrátit zpátky a hodně věcí se pro něj změnilo. „Roušky mi komplikují nakupování, řešení věcí na úřadech, poště... Jen asi polovina lidí je ochotna si roušku sundat, abych mohl odezírat,“ popisuje život během pandemie sedmatřicetiletý Pavel.

Jaký byl váš život před počátkem pandemie koronaviru?

Před pandemií jsem se různě toulal po světě. Poslední čtyři roky jsem vždy přes léto, respektive turistickou sezónu, pracoval pět měsíců v Irsku a pak sedm měsíců cestoval. Poslední velký výlet byl lodí do Panamy a pak do části střední a většiny jižní Ameriky. Tam se mi líbilo nejvíce. Naopak jihovýchodní Asie mě moc nenadchla, protože místa vnímám spíše podle lidí než přírody a asijská mentalita je mi prostě cizí.

Měl jste pocit, že by vás v zahraničí problém se sluchem zásadně omezoval?

Během cestování jsem narazil na takový paradox. Často jsem si připadal „méně hluchý“, neboť jsem se většinou setkával s lidmi, co cestují nebo jsou zvyklí na turisty. Takže když jsem se dorozumíval, především anglicky, tak se v tom můj nedostatek sluchu často ztratil. Dotyčný si mohl myslet, že se opakovaně ptám, co říká, protože neumím tak dobře anglicky. A navíc se drtivá většina lidí snaží mluvit tak, aby jim bylo rozuměno. Sami mají často nedokonalou angličtinu, tak mluví pomaleji a používají jednodušší výrazy, což mi hraje do karet.

Setkával jste se v zahraničí s jiným přístupem k neslyšícím lidem než tady v ČR?

Mentalita lidí například ve Velké Británii je jiná, děti se už ve škole učí ohleduplnosti ke starším či postižením lidem. Tak to tam pak většinou vypadá jinak než třeba v ČR, kde mi přijdou lidi často otrávení bez valné snahy pomoci. Ovšem ne všichni jsou takoví samozřejmě.

Lidé se často bojí vycestovat, že třeba neseženou práci, například kvůli jazykové bariéře. Ale všude kde jsem kdy pracoval jsem sehnal práci mnohem snadněji a lépe placenou než v ČR. Například v Irsku jsem měl tři nabídky práce během prvních dvou týdnů a ani jsem si o ni moc neříkal. V Čechách jsem předtím posílal životopis všude možně a nikdo se mi neozval. Například v brněnské Ikei, asi před deseti lety, mě nevzali do skladu kvůli "bezpečnosti".

Co se pro vás změnilo po začátku pandemie?

Před dvěma lety jsem byl v Portugalsku, ale právě pandemie koronaviru mi změnila plány. Protože se všechno pozavíralo, tak jsem se vrátil do Prahy a rozhodl se si tady po osmi letech sehnat práci. Při hledání práce jsem ale narážel na problém s komunikací kvůli rouškám. Roušky mi taky komplikují nakupování, řešení věcí na úřadech, poště. Jen asi polovina lidí je ochotna si roušku sundat, abych mohl odezírat. Spíše se těm situacím snažím vyhnout, když to jde.

Bylo pro vás tedy obtížnější najít si tady práci?

Ano, v jedné pracovní agentuře mě dokonce rovnou poslali pryč, když jsem je poprosil, jestli si nemůžou na chvíli sundat roušku, že jim jinak nebudu rozumět. V další agentuře jsem měl už domluvenou brigádu, ale když jsem šel podepsat papíry, tak mi ji zrušili. Po roce mi ale nabídl práci kamarád v Brně, kde dojíždím každý týden z Prahy. Jinak myslím, že by byla situace s hledáním práce stále obtížná.

Myslíte si, že vláda zohledňuje v nařízeních a celkově během složité situace kolem epidemie lidi s handicapem, v tomhle případě neslyšící?

Lidi s handicapem podle mě zohledňování nejsou. Ale upřímně se o to příliš nezajímám. Možná, kdybych se obrátil na nějakou společnost jako například Tichý svět, tak by mi s hledáním práce a jinými věcmi pomohli. Ale já si vždycky nějak poradím.

Co považujete za nejzásadnější věc, která se vám v životě stala?

Nebude to to, že jsem se narodil? Druhá věc jsou asi ty příušnice ve třech letech a následná ztráta většiny sluchu, co mě hodila na jinou životní dráhu. Do asi osmadvaceti let jsem se s tím, že neslyším, nedokázal moc poprat a nebyl jsem šťastný. Pak jsem se dostal psychicky i finančně na dno, a to byl impuls se sebrat a zkusit žít jinak, jinde. Odjel jsem naslepo do Skotska i přes obavy z jazykové bariéry. To, že špatně slyším se najednou jevilo jako malý problém, na rozdíl od toho, co jsem prožíval v ČR tenkrát. No a začal jsem být šťastný. Jsem vlastně rád, že špatně slyším. Myslím, že bych měl jinak nudný a povrchní život.