Recenze: Film Bydlet proti všem ukazuje, že pomoc není zbytečná

Diváci mohli v pátek zhlédnout světovou premiéru dokumentu Bydlet proti všem, který byl odvysílaný v rámci festivalu o lidských právech Jeden svět. Režisér Tomáš Hlaváček zmapoval nejen bytovou nouzi nejchudších obyvatelů Brna, ale i neochotu místních politiků problém řešit. Snímek se stal přehlídkou lidských povah a emocí. Nechybí zoufalství, vztek, smutek, ale ani radost, naděje, neoblomnost a chuť dělat to, co dává smysl.

Nejvýraznější postavou dokumentu je bezesporu Martin Freund, který v letech 2014 až 2018 vykonával funkci zastupitele druhého největšího českého města za hnutí Žít Brno. To přišlo s vizí, jak vyřešit bytovou nouzi nízkopříjmových rodin, které platí předražený nájem například v absolutně nevyhovujících podmínkách hromadných ubytoven. Ty mohou navíc úřady kdykoliv zavřít.

Diváci tak postupně pronikají do fungování projektu Housing First, tedy Nejdřív bydlet. Jeho cílem je zajistit stabilní a slušné bydlení pro potřebné. Hnutí Žít Brno se tak snaží apelovat na brněnské politiky, aby pro chudé vyhradili pouhých padesát z devětadvaceti tisíc prázdných městských bytů, za které budou nájemci platit symbolickou částku. Nutno ale dodat, že seznámení s iniciativou není ve filmu dostatečné a člověk, který si dopředu nezjistil bližší informace, může být zpočátku dost zmatený. A přibývající množství aktérů v dokumentu lepší orientaci také zrovna nepomáhá. Do iniciativy hnutí se totiž zapojily také neziskové organizace jako je IQ Roma servis, který se snaží o důstojné zapojení Romů do společnosti.

Prostor ve snímku dostávají nejen iniciátoři projektu, ale i samotní lidé, kterých se bytová nouze bezprostředně dotýká. Ve filmu vystupují také politici, z nichž se stávají sudičky rozhodující o tom, zda potřební novou příležitost dostanou či ne. Více času je však bohužel věnováno těm neochotným. Přestože se nakonec oněch požadovaných padesát městských bytů napříč brněnskými částmi najde.

Nechyběli kultivovaní politici ani štěnice

Co ale tvůrci zvládli na jedničku, je hra s kontrastem. Záběry na formálně oblečené zastupitele střídají štěnice a plesnivé stěny ubytoven a pochybných bytů nebo malá předsíň přetvořená v dětský pokoj. Kultivované projevy politiků o nepřizpůsobivých občanech, zahálčivé vrstvě a dlužnících doplňuje jadrná moravština zoufalé ženy v nepěkné chodbě. Už několik let má stálou práci, nemůže si ale najít nic lépe placeného. Zaměstnavatelé ji jakožto Romku nechtějí.

Divák by mohl získat pocit, že jakmile se do městských bytů s nadšením a vděčností nastěhuje vylosovaných padesát z 420 rodin, příběh končí. Avšak opak je pravdou. Dokument vykresluje, že teprve teď přichází hlavní vlna odporu proti projektu Housing First. Přestože se drtivá většina rodin na nové prostředí adaptuje, chová se slušně a platí nájem. Po roce si tak dokonce mohou smlouvu s městem prodloužit. Šíří se dezinformace, že nastěhovaní lidé dělají problémy v bytech v jistých brněnských ulicích. Přitom zrovna tam žádné rodiny z projektu nežijí.

Lehce zapamatovatelným momentem dokumentu je chvíle, kdy člen spolku Slušní lidé prohlásí, že bezdomovcům by se nemělo pomáhat, protože to stojí peníze. Větší část hodinu a půl trvajícího snímku ale ukazuje tu druhou stránku. Vyplatí se usilovat o to, aby měli všichni stabilní bydlení, protože od něj se vše odvíjí. Velkým mínusem filmu je ale absence popisků. Člověk se ztrácí v tom, kdo zrovna mluví, za jakou organizaci, kde se nachází a kdy byly záznamy pořízeny. Když se totiž dozvím, že v dalších komunálních volbách hnutí Žít Brno neuspělo, je datum poměrně zásadní. Přes veškeré nedostatky si ale divák naplno uvědomuje fakt, na který chtěli tvůrci upozornit. V české společnosti jsou stereotypy a předsudky pořád hluboko zakořeněné.