Rozhovor: „Na Ukrajinu už se vrátit nechceme,“ říkají studentky usazené v Česku.

Maria Lytvynova a Anastasiia Pashchenko jsou studentky usazené v Brně ale původem z Ukrajiny. Jejich rodné město Dnipro je pouhých tři sta kilometrů od Mariupolu a dvě stě od Charkova. Marii je devatenáct Anastasii dvacet let. Obě přišly do Česka za lepším vzděláním. Kamarádky a spolužačky ze střední školy se společně naučily jazyk a nyní obě studují na Mendelově univerzitě v Brně.

Kdy jste přijely do Česka?

Anastasiia: Jsme tu třetím rokem.

Maria: Přišly jsme v září 2019.

Co studujete?

A: Studuji Ekonomiku podniku na Mendelově univerzitě.

M: Já taky na Mendelově univerzitě, Mezinárodní teritoriální studia.

Když jste odcházely z Ukrajiny, jaké byli vaše důvody?

A: Odcházela jsem kvůli vzdělání, na Ukrajině nejsou dobré školy zdarma.

M: Hlavně kvůli kvalitnějšímu vzdělání, ani jsem neuvažovala že bych zůstala na Ukrajině na vysokou školu.

Kolik vašich vrstevníků taky odešlo za vzděláním někam jinam?

A: Z obou našich tříd asi tak 6-7 lidí

Už za vámi přijeli z domova nějací příbuzní?

A: Utekla za mnou maminka a pejsek. Z širší rodiny hodně lidí ale ne přímo za mnou do Brna.

M: Ano, přijela za mnou sestřenice a teta, její máma, a ještě jedna příbuzná.

Kdo naopak zůstal?

A: Tatínek, babička s dědečkem a můj strýc se svojí rodinou.

M: Maminka a tatínek zůstali doma, nechtějí odejít a tatínek ani nemůže. Nechtějí odejít a nechat tam babičku, dědečka a naše zvířata. Taky tam mají práci, ze které nechtějí odejít.

Bojuje se ve vašem městě?

A: Padaly tam nějaké bomby a střílí se blízko města.

M: Jak si to pamatuji spadlo tam několik bomb a na začátku války tam někdo střílel.

V kontextu velikosti Ukrajiny je Dnipro blízko Mariupolu. Byli jste tam někdy?

A: Neznám to tam, ani nikoho kdo by tam teď byl.

M: Nikdy jsem tam nebyla, kamarádka tam měla tetu, ale ta už přijela do Česka.

Přes Dnipro z Mariupolu utíkají lidé, máte informace o tom, jak to u vás doma teď vypadá?

A: Včera přijeli k evakuovaní lidé z Kramatorsku. Na nádraží bylo asi třicet tisíc lidí a dopadla tam bomba. Asi stovka z nich teď leží v Dnipru v nemocnici.

M: Vím, že je tam teď hodně lidí z Mariupolu a vůbec z Doněckého kraje. Občané Dnipru jim pomáhají a hledají jim byty, protože jich je hodně, a ne všichni chtějí odejít dál na západ.

Bojíte se, že je Dnipro po Mariupolu další na řadě na útok ruské armády?

A: Já si myslím že první na řadě bude spíš Pavlograd, tam bydlí babička dědečkem. Ale určitě se bojím. Moji rodiče bydli pár kilometrů od letiště.

M: Ano, bojím se toho. Cesta z Mariupolu do Charkova je právě přes Dnipro. Myslím, že se toho bojí všichni.

Máte v rodině někoho, kdo bojuje?

A: Tatínek nebojuje, nebyl nikdy v armádě a neměl zbraň v ruce. Můj strýc je voják, ale je ve městě. Má za sebou trauma, a proto ho nepustí dál do boje.

M: Můj tatínek naštěstí nebojuje ale můj strýc je v organizaci, která brání město.

Jak se kvůli tomu cítíte vy?

A: Moc strýce neznám, ale i tak se bojím.

M: Bojím se o moje příbuzné a o všechny, co tam zůstali.

Máte pocit, že se v důsledky války změnilo chování a přístup k vám jako Ukrajinkám?

A: Všichni teď alespoň ví, kde jsou ukrajinská města.

M: Když teď říkám že jsem z Ukrajiny tak cítím soucit. Mám ale strach, že v budoucnu se to zhorší, a Češi už nás nebudou mít rádi jako teď.

Jaká formality, například víza nebo pojištění jste musely se svými příbuznými v česku zařizovat?

A: Když jsem si tu před třemi lety zařizovala všechno já bylo toho mnohem víc, teď je to lepší. Maminka má s sebou i všechny doklady. Kdyby mě tu neměla bylo by to pro ni určitě složité. Když uprchlíci přichází do centra na výstavišti často už není místo kde by je ubytovali. Maminka bydlí na kolejích Mendelovy univerzity.

M: Bylo toho hodně. Ubytovací smlouva, úřad práce, banky, pojištění. Pro mě už to není složité, ale pro ně ano, když neumí česky.

Co teď budou v česku dělat?

A: Sháněla jsem pro maminku práci, místa nějaká jsou, ale většinou na výrobnách. Před týdnem měla jít na směnu do výrobny od pěti od rána na dvanáct hodin. Na poslední chvíli to ale zaměstnavatel zrušil, nevíme, co se stalo. Naštěstí se povedlo sehnat ji práci v kavárně, kde mám brigádu já. Dělá tu teď na plný úvazek v kuchyni a mámě směny i spolu.

M: Chtěli by pracovat, ale práce tu není dost. Moje teta hledá už dva týdny, poslala už hodně žádostí. Většinou jí nikdo neodpověděl nebo napsali že potřebují, aby uměla česky. Ted pracuje na kolejích kde bydlí jako uklízečka a začala se učit česky.

Když jste odcházely do Česka plánovaly jste se někdy vrátit?

A: Ne, od začátku jsem tu plánovala zůstat.

M: Určitě jsem se nechtěla vrátit, chtěla jsem zůstat tady nebo jet někam dál, třeba do Německa. A válka mě v tom utvrdila.

Jak to vidí vaši příbuzní?

A: Maminka teď neví, jestli se bude chtít vrátit.

M: Asi tak půlka se chce vrátit a půlka chce zůstat tady. Třeba moje teta a sestřenice tu chtějí zůstat, protože sestřenice už tu začala chodit na základku.

Myslíte si, že to vůbec půjde?

A: Asi ano, nevím ale, jestli to stále bude Ukrajina.

M: To vůbec nevím.