25 let v NATO: Na vstup jsme nikdy nebyli připraveni, říká politolog Kořan

Brno - O čtvrtstoletí dříve se 12. března Česká republika oficiálně stala součástí Severoatlantické aliance. Její připojení bylo odpovědí na náladu posledního desetiletí minulého století a zejména proaktivitu Václava Havla a dalších politiků z jeho okolí. Akademik z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Michal Kořan v rozhovoru nejen přibližuje politické podhoubí vstupu Česka do NATO, popisuje také aktivní české zapojení v průběhu let i současnou úlohu v bezpečnosti země.

Co z historického hlediska pokládáte za moment, kdy byla Česká republika poprvé dostatečně připravená stát se členem Aliance?

Z určitého hlediska Česká republika pořád na členství v NATO připravená není. Pokud se zaměříme na historický vývoj, u připravenosti politických elit, kterými myslím lidi kolem Václava Havla a tehdejšího vedení naší zahraniční politiky, můžeme vypíchnout rok 1991. V té době nás začala opouštět idea existence jednotného bezpečnostního uspořádání v Evropě zahrnujícího i Rusko, což byla velká myšlenka Jiřího Dienstbiera a Václava Havla. Ti si zpočátku představovali, že můžeme fungovat téměř bez Severoatlantické aliance v nějaké celoevropské struktuře na bázi KBSE (Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, pozn. red.), později i OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, pozn. red.). Další představou byla transformace NATO do podobné struktury, ovšem právě v roce 1991 došlo k tomu, že se sovětské síly pokusily tvrdě potlačit snahy o sebeurčení v Pobaltských republikách. V srpnu téhož roku došlo k pokusu o puč v Moskvě. Jednalo se o velmi důležité signály, že by ve střední Evropě spíše vzniklo bezpečnostní vakuum. Česká politická elita si tehdy poprvé řekla, že rozšíření NATO bude asi lepší cesta.

Jaké výrazné události vstupu předcházely?

Další důležité zlomy přišly zhruba v polovině 90. let, kdy jsme prostřednictvím Partnerství pro mír začali ve Spojených státech aktivně lobbovat za rozšíření Severoatlantické aliance. Jednalo se o opravdu těžký lobbing. Na straně Spojených států i některých evropských spojenců totiž panovala obava, že krok rozšířit Severoatlantickou alianci na východ by byl například příliš náročný, drahý nebo by mohl vyprovokovat Rusko. Definitivní potvrzení pak přišlo na Madridském summitu NATO v roce 1997, kdy jsme zahájili konkrétní přístupová jednání. To bylo, řekněme, technické hledisko vstupování.

Zmínil jste, že svým způsobem stále nejsme připraveni být součástí Aliance, co tím máte přesně na mysli?

Když se podíváme na naše obranné kapacity, jsme v Severoatlantické alianci pořád černým pasažérem. To je dáno i tím, že jsme mnoho let od počátku tisíciletí budovali naši armádu spíše jako expediční sbory, tak abychom pomáhali našim spojencům zejména v Afghánistánu, ale také v Iráku. Tam směřovala většina prostředků a my jsme nebudovali obranné kapacity pro teritoriální obranu. Velmi silně nás zasáhla finanční a ekonomická krize v letech 2007 až 2009. Dramaticky jsme omezili výdaje na obranu a teď dluh obtížně řešíme. Byť v některých oblastech jsme velmi vyhledávaným spojencem, z bojového hlediska nejsme připraveni. Zároveň naše politika a společnost stále není připravená akceptovat sdílenou odpovědnost za obranu ostatních spojenců, která přichází s obranou poskytovanou nám. I to teď vidíme v různých debatách. Myslím, že v tomto ohledu ani nikdy připraveni nebudeme. Pořád budeme sledovat nějaký dialog, vývoj a dynamiku.

Podle ministryně obrany plánuje Česko letoškem začít plnit svůj závazek směřovat 2 % HDP (hrubý domácí produkt, pozn. red.) do obranných výdajů. Jak to s plněním závazku ve skutečnosti je?

K těm 2 % jsme se nikde formálně nezavázali. A jak to v politice bývá, objeví se koncept, plácne se číslo a to se uchytí. To je případ těchto dvou procent, která by z nějakého důvodu měla dávat smysl, ale sama o sobě nic neznamenají. Jedná se o podílnou část HDP, která by měla jít na obranu. Ale co se pod tím skrývá? Jsou to investice do lidí? Investice do důchodů, do výsluh nebo investice do výzkumu a vývoje? Nebo do akvizic nových obranných kapacit? Zařadit se tam dá skoro všechno. Někdo by mohl tvrdit, že investice na obranu je třeba i investice do dopravní infrastruktury, protože v současnosti spousta českých mostů nedokáže udržet jakoukoli masivní logistickou operaci. Takže jednak se nejedná o formální závazek, ale o jakousi minimální hranici, co dává smysl, pokud má být obranyschopnost udržitelná, a každý si využití prostředků může představovat jinak. Objevují se nápady, že 30 % by mělo jít do inovací a 70 % do stávajících kapacit. Značná část peněz jde na výsluhové položky pro veterány a pro bývalé vojáky a další. Je v tomto případě potřeba se hodně dívat dovnitř.

Vnímáte, že společenskou náladu ohledně NATO ovlivňuje a ovlivňoval ekonomický aspekt členství?

Řekl bych, že je to především politicko-sociální záležitost. Zhruba před třinácti až patnácti lety byla naše země opravdu bita ekonomickou krizí. Vláda byla velmi úsporná a škrtala kde co, lidé platili poplatky u lékaře a bylo tehdy velmi politicky neprůchodné říct, že armáda dostane pořád stejné peníze. Navíc se pohybujeme v době, kdy bylo globální bezpečnostní prostředí úplně odlišné. Sice jsme cítili stále větší napětí s Ruskem, ale například Čína v tomto ohledu v tu chvíli nebyla výrazným faktorem. Zdálo se, že opravdu stačí dávat peníze na expediční síly a udržovat to tak, což byl, jak se ukázalo, omyl.

Odkud tedy přišel tlak stanovený podíl HDP do obrany investovat?

V roce 2014 donutili lidé blízcí sdružení Jagello 2000 téměř všechny politické strany zavázat se, že postupně dvě procenta splníme. A rozpočet skutečně začal pomaličku narůstat. Už je to ale deset let a pořád tam nejsme. Tím chci jen vyjádřit, jak je to obtížné. Bylo to také dáno dramatickým nárůstem českého HDP po roce 2013 a 2014. Pokud máte 2 % ze základu, kterým je HDP, a to se zvedne, tak se absolutní částka vyjádřená tímto podílem zvýší. Takové množství nových prostředků by obranný systém vůbec nebyl schopný absorbovat, což je dáno i velmi složitým výběrovým řízením. Každý se bojí něco podepsat. Na obraně mluví o pocitu, že ten, kdo je zodpovědný za zbrojní zakázky, je pořád jednou nohou v kriminále. Je tedy potřeba se ptát, jestli je obranný systém schopný pojmout určený podíl HDP smysluplně.

Jagello 2000

Spolek Jagello 2000 vznikl v Ostravě rok po vstupu České republiky a Polska do Severoatlantické aliance. Někdejší občanské sdružení má za cíl zejména zvyšovat informovanost laické i odborné veřejnosti o bezpečnostní politice a vztazích mezi aliančními zeměmi. Zakladatelé z oblasti nedaleko česko-polských hranic vnímali v počátcích spolku jeho vznik jako příležitost rozšířit povědomí o novém spojenectví Česka. Spolek, konkrétně jeho předseda Zbyněk Pavlačík, stojí také za Dny NATO v Ostravě, které jsou největší bezpečnostní přehlídkou v České republice a konají se každoročně od roku 2001.

Čemu můžeme přisuzovat prodlevu mezi naší hypotetickou připraveností vstoupit do NATO a reálným vstoupením?

Naše vstupování dle mého proběhlo až mimořádně rychle. O prodlevě bych snad ani nehovořil, právě protože jsme v době, kdy jsme vstoupili, připraveni vlastně nebyli. Když si vezmu, že jsme aktivně začali politicky lobbovat za vstup až někdy v roce 1992 a 1993 a během sedmi let jsme byli v NATO, je to absolutní zázrak. To období je opravdu krátké a svědčí o tom, jak byl svět v 90. letech daleko dynamičtější a proměnlivější. Například o členství Gruzie v Severoatlantické alianci se hovoří od zhruba stejné doby a situace se neposunula téměř nikam. Naopak v roce 2008 se jim pomyslné dveře v podstatě zavřely. Můžeme tedy dobu našeho vstupování do NATO naopak považovat za rekordně krátkou.

Pokud bychom tedy přístup převrátili, jak se nám takový rekordně krátký vstup podařil?

To je otázka, na kterou si já sám neumím moc odpovědět. Určitě v tom hrála obrovskou roli přímo osobnost Václava Havla a způsob, jakým ohromil a získal na svou stranu Spojené státy a zejména Billa Clintona. Bílý dům byl lobbovaný z obou stran, i ze strany proti vstupu do NATO. Byl dokonce takový dopis, kde se významní experti, bývalí diplomaté a politici vyjádřili k rozšíření NATO jako špatné věci. Důležitý byl určitě i silný polský lobbing, který má velkou diasporu ve Spojených státech. Dáno to může být také tím, že Rusko bylo onehdy otevřenější. Rusko vždy oponovalo rozšíření Severoatlantické aliance, ale bylo ve slabší pozici, než je dnes. Druhá věc je, že byl jednoduše takový narativ. A byl upřímný, nebyla to nějaká hra. V devadesátých letech opravdu působilo zahrnutí Ruska do tohoto velkého obranného ekosystému jako možné. Proto vznikla Rada NATO-Rusko. Posledním faktorem bylo přetrvávající nadšení z pádu komunismu koncem milénia. Zdálo, že nic není nemožné. Vím, že to zní neexpertně nebo neempiricky, ale je to tak.

Rozšířila by se Severoatlantická aliance i v dnešním politickém klimatu?

Tři faktory, které jsem zmínil, společně s menší polarizací společnosti, než jaká je nyní, dohromady mohly hrát ústřední roli ve scénáři, který se před pětadvaceti lety odehrál. V dnešní době by se Severoatlantická aliance v žádném případě nerozšířila. Pokud bychom chtěli o Česko nebo střední Evropu rozšiřovat NATO dnes, můžu garantovat, že v této paralelní hypotetické historii se Aliance nerozšíří a my bychom na tom byli daleko daleko hůř.

Jak se projevují změny postoje české veřejnosti k členství v NATO v minulosti na dnešním přístupu?

Pro pochopení současného dění je důležité se vrátit do minulosti a říct si, že žádná velká veřejná debata o členství v NATO v devadesátých letech neexistovala. Byly dvě strany nebo subjekty, které vstupu otevřeně odporovaly, a sice komunistická strana a Sládkovi republikáni, kteří se tehdy, ať už z ideologických nebo z politicko-populistických důvodů, snažili takovou kartu hrát. Na společnost jejich odpor příliš nefungoval. Sociální demokracie také, pokud se nemýlím, prosazovala nějakou dobu referendum o členství v NATO. Těžko říct, jak by dopadlo, i když si myslím, že by skončilo ve prospěch členství v Alianci. Ale je podstatné si říci, že smysluplná hluboká debata veřejnosti tady neproběhla. Elity byly obecně přesvědčeny o tom, že členství je jediná cesta. A za mě bylo toto přesvědčení správné. Pak NATO v podstatě nefigurovalo v žádné veřejné diskuzi. Zahraniční bezpečnostní politika českou společností obecně moc nehýbala. Občas se ale objevily až obskurní a absurdní momenty, kdy se třeba debatovalo o tom, že opozice nechá schválit vládu zahraniční mise výměnou za zrušení poplatků u lékaře. Otázka NATO se ale nikdy neřešila. I z toho důvodu bych nepřikládal velkou váhu průzkumům veřejného mínění zjišťujícím spokojenost s členstvím v NATO, nikdo o otázce totiž hlouběji nepřemýšlel. Je zajímavé, co se děje teď. Podpora NATO dramaticky neklesla, ale z problematiky se stalo velmi polarizační téma.

Jak byste tuto polarizaci a postoj odpůrců vysvětlil?

V posílení hlasů proti NATO vidím celý amalgám důvodů. Zaprvé panuje z různých důvodů velká nespokojenost s vládou jako takovou, s její sociálně-ekonomickou politikou a tím, že ta stejná vláda současně podporuje naše co nejširší, nejhlubší a nejintenzivnější zapojení do konfliktu na Ukrajině. S nespokojeností se to snadno sveze. Pro některé politické subjekty je výhodnější pro výraznější politickou podporu dát do balíku vše bez ohledu na bezpečnost země. To je jeden faktor. Druhý faktor je ten, že nejsme ochotní a schopní přijmout naši širší odpovědnost za horizontem, kam dohlédneme. To je přirozené, lidé tak fungují. Podpora Ukrajiny se v tomto případě bezprostředně dotýká naší bezpečnosti. Nikdo nemůže dokázat, že pokud by v hypotetické realitě Ukrajina padla, Rusko nezačne mít choutky na širší uplatňování svého vlivu v Pobaltských zemích nebo středoevropském prostoru. Nemůžeme tímto argumentovat, když se situace zatím neděje. Lidé řeknou, že jde o fake news a dezinformace globalistických proamerických elit, a proti tomu taky není jak argumentovat. Poslední příčinou je pocit lidí, že sami nemají dost prostředků na to, aby sami bez stresu a důstojně prožívali svůj život. Proč by měli dávat peníze na obranu někoho jiného.

Jaké bylo první zapojení České republiky v rámci členství v Alianci?

Vše začalo velkou rozpačitostí. Dva týdny po našem připojení k Severoatlantické alianci se Spojené státy a NATO rozhodly bombardovat srbské cíle v návaznosti na kosovský konflikt. Pro tehdejší sociálnědemokratickou vládu vedenou Milošem Zemanem, kdy ministrem zahraničí byl spíše mírový levicový aktivista Jan Kavan, to byla nepříjemná situace. Do té doby byla jejich podpora NATO relativně vlažná. Najednou se ocitli v situaci, kdy museli zachovat spojenectví, to znamená nevetovat nálety nebo je přímo podpořit. Sociální demokracie včetně bývalého ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera byla tradičně spíše prosrbská, takže situace byla složitá. Zachovali se prvně trošku jako chytrá horákyně, ale nakonec nálety podpořili. Takto rozpačitě vypadaly začátky.

Jak pokračovalo působení po takovém startu?

Kdyby Aliance měla prostor vyvíjet se méně dynamicky, byli bychom dnes v jiné situaci. Došlo ale k 11. září, které bylo vyhodnoceno jako narušení bezpečnosti jednoho aliančního státu. V rámci ideje kolektivní bezpečnosti jsme přirozeně pomohli v Afghánistánu, kde už naše zapojení bylo velmi výrazné. Už nebylo jen symbolické. Zároveň platí, že pak v podstatě až do nástupu Joea Bidena byla většina našich kapacit budována s ohledem na naše zapojení v Afghánistánu a tento typ misí. Došlo k něčemu, čemu se říká afghanizace armády. Důležité tradiční teritoriální obranné kapacity jsme s ohledem na situaci nebudovali. Myslím, že jsme si vysloužili pověst spolehlivého spojence pro tento typ operací. Problém je v tom, že Evropa jako celek do svých obranných kapacit příliš důsledně neinvestovala. To platí s výjimkou Polska, Velké Británie a možná Francie. Německo, Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Itálie jaksi žily z mírové dividendy. Měli jsme přirozenou představu, že se nemusíme připravovat na válku, protože už žijeme v novém světě. Což by bylo skvělé, ale není to tak.