Při pesachu jsou v Izraeli kvašené výrobky zablokované na kase, v Česku by to byl útok na osobní svobodu, popisuje Szantó

Brno - Pět let byl zahraničním zpravodajem v České televizi na Blízkém východě - o ten se zajímá více než čtvrt století. Jakub Szantó je držitelem několika ocenění včetně Ceny Ferdinanda Peroutky nebo Novinářské ceny. Napsal dvě knihy s názvem Z Izrastiny s láskou a Za oponou války. Jakub Szantó měl ve čtvrtek 28. listopadu v Brně přednášku s názvem Mezi mlýnskými kameny, kde mluvil o konfliktu mezi Izraelem a Palestinou, historii těchto států nebo o svých osobních zážitcích.

Vy jste momentálně zahraniční reportér České televize. Jak moc se tato práce kromě pobytu v cizí zemi liší od práce zahraničního zpravodaje?

Člověk, co je na postu zahraničního zpravodaje, to znamená reportér na dlouhou dobu vyslaný někam do zahraničí, si agendu určuje a priori sám. Záleží na tom, v jakém regionu je. Pokud je člověk v Bruselu, tak je to trošičku jiný, protože dneska je evropská politika součástí té domácí, tak je větší napojení na ty domácí věci.

Jinak je to na tom člověku, on má na starosti nějaký úsek světa, který je jeho zodpovědností a tam si určuje, co zvládne, co nezvládne. A zatímco když jste reportér tady v Česku, tak je na editorovi zahraničních zpráv toho dne, který určuje, co budete ten den dělat. Takže děláte pokaždé něco jiného, často děláte regiony, které nejsou vaši doménou. „Zahraničář“ je v zásadě takový univerzál, nejezdíte někam ven, většinou ty věci děláte z agenturních materiálů, případně získáváte nějaké svoje věci. Často jste odkázáni na práci třetích stran, zatímco zpravodaj si velkou část těch věcí dělá sám.

Dá se tedy říct, že momentálně většinou profesního času trávíte v Česku?

Je to tak.

Dříve jste působil i jako zahraniční zpravodaj, byl jste zástupce vedoucí zahraniční redakce…

To jsem pořád.

To mě právě zajímalo. A byl jste taky editorem Událostí…

Teď už jsem editor zahraniční části Událostí. Jsem zástupce Martina Řezníčka, což je šéf zahraniční rubriky. A v rámci hierarchie České televize se střídám na třech židlích jedním zadkem. Dělám zprávy z části jako reportér, z části dělám editora zahraničních zpráv, to znamená, že mám na starosti to, co ten den bude ze zahraničí v hlavní zpravodajské relaci, a k tomu dělám moderátora pořadu Horizont a pořadu Zóna.

A dříve jste ještě psal například pro Reflex nebo Lidové noviny.

Na to není čas, píšu, ale píšu knížky.

Vaši předci pochází z Maďarska, k čemuž odkazuje i vaše příjmení, vy sám jste tam studoval. Jaký máte k Maďarsku vztah?

Poměrně vřelý. Já jsem nejel studovat do Budapešti kvůli tomu, že můj dědeček, jeden z mých prapředků, byl narozený v Maďarsku. Jel jsem tam kvůli tomu, že tam tehdy byla středoevropská univerzita. Kdyby byla bývala někde jinde, tak bych o to stál taky, protože ta škola byla skvělá, než ji Viktor Orbán, můj ex-spolužák, taky absolvent Středoevropské univerzity, nechal vyhnat z politických důvodů z Budapešti. Takže to nebylo tím, ale zároveň to bylo docela fajn, protože třeba moji rodiče, když jeli na svatební cestu, tak jeli za příbuznými do Budapešti. Já jsem se samozřejmě trošičku snažil naučit maďarsky, protože kvůli tomu příjmení mě Maďaři nenechali si myslet, že jsem Čech jenom náhodou s maďarským příjmením, ale Maďarem se být necítím.

A kromě maďarštiny, kde máte nějaké základy…

No v podstatě už nic.

Vím, že jste říkal, že se pořád dokola učíte hebrejsky, ovládáte ruštinu, angličtinu… Jaké ještě jiné jazyky ovládáte?

Umím anglicky, francouzsky, rusky, těmi se domluvím slušně, umím číst a psát oběma písmy. To jsou mé hlavní jazyky vedle češtiny a potom jsem schopný se domluvit a velmi pomalu číst a psát hebrejsky a jsem schopný se velice základně domluvit arabsky, ale opravdu velice základně. Jsou to vysoké desítky slov a několik desítek vět.

Vy jste vystudoval - mimo toho roku studia na univerzitě v Maďarsku - doktorský titul na Fakultě sociálních věd v Praze v oboru moderní dějiny. Jak je důležité v tomhle oboru se neustále vzdělávat i vzhledem k tomu, že to jsou moderní dějiny, něco, co se pořád děje?

Já si myslím, že by se měl vzdělávat celý život každý. Tím, že člověk skončí v nějaké škole, odejde a má titul nebo má maturitu, tím to nekončí. Svět se strašně mění a zvlášť dneska, takže je třeba, aby se člověk udržel takzvaně trošičku „in“. Měl by sledovat, co se děje, měl by číst knihy, měl by se setkávat se zajímavými lidmi, chodit na debaty a tak dále.

Taky by měl být pořád otevřený, což samozřejmě není vždycky jednoduché, protože jednak čím je člověk starší, tím je trošičku míň pružný, názorově určitě. Druhá věc je, že máme každý strašně moc práce, strašně moc koníčku a tak dále. No a co se týče novináře, tak tam ten proces nekončí nikdy. Je jedno, jestli děláte politiku, jestli děláte ekonomiku, jestli děláte ekologii, jestli se zajímáte o ženské právo, práva menšin, jestli se zajímáte o blízký východ, Severní Ameriku a tak dále. Neustále se něco děje. A pokud chcete být dobrý novinář, tak prostě musíte pořád dál číst nové věci, dozvídat se nové věci. A mně jako člověku, který vystudoval historii, je tohle to velice blízké.

Na základě starších znalostí a jejich prohlubování je člověk trošičku schopný chápat, co se děje teď a zároveň chápat, když se potom dějí nějaké další věci. Ale pro novinařinu si myslím, že je dobré vystudovat každý obor. Pokud vystudujete medicínu a z nějakého důvodu nebudete lékař a stanete se publicistou, tak budete rozumět těm věcem, které se dějí, a že zrovna medicína a zdravotnictví je veliké téma.

Jako pro vystudovaného historika, jaké pro vás bylo a pořád je být v centru dění historie? V místě, kde má historie kořeny?

Já bych to nepřeceňoval, protože zrovna Blízký východ je jedna z kolíbek naší civilizace, ale zároveň si to člověk nesmí představovat tak, že to tam vypadá jako v muzeu. Jsou to místa, kde lidi žijí. Když pojedete dneska do Gízy na pyramidy, tak zjistíte, že pyramidy jsou úžasné, jsou nádherné, jsou ještě větší, než aspoň já jsem si je představoval, na rozdíl od Sfingy, která je daleko menší, než jsem si ji představoval. Ale že kolem je normální město, je tam klasický egyptský chaos, strašných aut, trochu odpadků, spoustu lidí a tak dále. Nejenom bum a tady je něco, co je staré skoro 5000 let.

To samé platí o Izraeli, to samé platí o biblických místech na západním břehu v Gaze a tak dále. To jsou místa, kde lidi žijí. A často lidé bývají zklamaní, platí to hodně pro křesťany, když třeba přijedou do Jeruzaléma, tak čekají, že křížová cesta bude taková, jak jsou zvyklí. Že to bude rovně, bude to někam stoupat, budou tam čísla lichá na jedné straně, sudá na druhé straně a ono to tak není.

Zaprvé ta cesta prostě už neplatí, protože to město bylo několikrát zbořené a křížová cesta je hluboko pod troskami, pod těmi základy dnešního Jeruzaléma a hlavně tam žijí lidé, oni tam bydlí. A to je to fascinující, to je živá historie. To mě hrozně baví, akorát člověk musí malinko slevit ze svých středoevropských ambicí a estetiky, kdy kostely jsou všechny nablýskané a zlato se třpytí na andělíčcích. Ne, tam žijí lidi a jsou tam prastará místa jako chrám Svatého hrobu, to je úžasný labyrint a spoustu Evropanů tam přijedou a řeknou, že je to takové začouzené. No... je to začouzené svíčkami, protože je tam lidi zapalují každý den.

Vy máte dva syny, jak oni zvládali tu dobu, kdy jste bydleli v Izraeli v Tel Avivu? Jakou školu navštěvovali, jak to měli s jazykem a jak vypadalo to míšení kultury českých židů s židy v Izraeli?

No, nejenom se židy. Našim klukům bylo pět a tři, když jsme tam přijeli. To znamená, že jeden měl za sebou dva roky školky, neuměl anglicky ani slovo, možná uměl říct „ice cream“ a „mickey mouse“, ale to bylo všechno. A druhému byly tři, neuměl vůbec nic. Jeden šel do školky a druhý šel do školy, protože tam je mezinárodní škola, která začíná už nultým ročníkem, takže šel v pěti a neuměl ani kváknout.

Když vám někdo říká dopředu, že děti jsou jako houba a tak dále, to je skvělý, když je to o cizích dětech, ale když se to týká vašich dětí, tak jste prostě vyděšený, protože jak se s nimi ta učitelka domluví, jak ten kluk řekne, že chce čůrat nebo že se mu stýská? Jak mu učitelka něco vysvětlí, když neumí česky? Anglicky umí všichni samozřejmě, ale česky tam neumí nikdo.

I přes nějaké prvotní slzičky mladšího kluka, které byly spíš divadlo, tam oba dva zapadli a oba dva byli okamžitě v takovém strašně hezkém, přirozeném „multikulti“, ale jako opravdu skutečném „multikulti“ prostředí. Školu, do které potom chodili oba dva, pomáhal založit Thomas Cook, ten slavný Thomas Cook, je to staré více než 160 let. Je to stará osmanská budova, taková zašlá, ale úžasné místo, je tam drtivá většina Izraelců, půl na půl arabské děti, muslimské a křesťanské a židovské děti a pak je to domíchané lidmi ze zahraničí.

Nejlepší kamarádi mého staršího syna byli oba Palestinci, jeden křesťan, druhý muslim, a oni si povídali o všech těch věcech a bylo to geniální. Když jsme se vraceli na prázdniny uprostřed uprchlické krize 2015, 2016, tak oni valili oči, slyšeli ty divné věci "zlých muslimech", kteří se na ně hrnou, a oni nechápali odkud a co, vždyť to byli jejich kamarádi… Takže tyhle věci pro ně byly jako přirozené a v tomhle to bylo skvělé, začátek byl těžký spíš pro nás rodiče, než pro ně dva.

Takže to vlastně zvládali dobře...

Já si myslím, že to zvládali dobře a že to je dané hlavně těmi školami, školkou a školou. Umějí to s dětmi, kluci tam měli kamarádky z Turecka, z Polska, ze Slovenska, měli i indické kamarády. Bylo to tam namíchané a zároveň tam bylo spoustu místních, ať už židů nebo Arabů. Oba dva teda měli povinnou arabštinu i hebrejštinu, jinak ta škola je v angličtině, ale obě učitelky to braly spíš jako civilizační mise, takže jim spíše vyprávěli o svých kulturách, než aby je úplně učily jazyky.

Předpokládám, že je to hodně individuální a záleží na dané rodině, ale jsou v Izraeli nějaké velké rozdíly mezi českým židem a tradicemi, které se drží tady v Česku oproti těm v Izraeli?

To nejsou, kalendář židovský je univerzální, ten je daný, jsou drobné zvyklosti v čase konání svátku, třeba v tom, kolik dní to trvá, někdy je to o jeden den kratší nebo delší, ale jinak je to stejné. Způsob dodržování svátků je stejný. V Izraeli dneska většina židů jsou Sefardští židé, což je drobně odlišná tradice, takže v některých věcech se to malinko liší, ale ne zásadně.

Hlavní rozdíl je v tom, že tato země, ze které vy i já jsme, je země křesťanská, to znamená, že se řídí podle v uvozovkách křesťanského kalendáře, který dneska už má jenom dva svátky, a to jsou Velikonoce a Vánoce. Zatímco Izrael je židovsko-arabská země a řídí se tam hlavně kalendářem židovským a plus jsou zde svátky pro muslimy a křesťany. Křesťanské svátky taky nejsou univerzální, protože katolíci to mají jinak, než to mají ortodoxní křesťané na východě. Co tím chci říct, je, že dodržovat židovské svátky v Izraeli je daleko jednodušší, protože ta země se tím řídí. Oni vám to připomenou, přijde na to čas a ta země tím žije.

Je to stejné, jako když se v Česku blíží Vánoce?

V zásadě ano, akorát v Česku Vánoce dodržují spíš kulturně než nábožensky, zatímco tam ta náboženská tradice je furt stejná. Když je třeba Pesach a nesmí se konzumovat nic kvašeného, což je daleko víc věcí, než si člověk běžně uvědomuje, tak to prostě nekoupíte. Koupíte to v arabském obchodě, nekoupíte to v supermarketu. Regály s těmito potravinami jsou zavřené, tam je nějaká plachta přesto a nekoupíte to. Dokonce je to zablokované přímo na kase. To u nás takovéto omezení udělat nejdou. U nás by to byl útok na osobní svobodu, tam je to zcela běžná věc. Pokud si chcete koupit třeba chleba nebo pivo, tak skočíte do arabského obchodu, kde to není povinné.

Jaká jsou vaše doporučení, co by měl vědět každý člověk, který chce navštívit blízký východ konkrétně Izrael nebo Egypt? Je něco, co by člověk měl vědět, než tam vyrazí?

Já si myslím, že nemusí vědět vůbec nic, že se na místě všechny věci dozví. Myslím si, že je velmi nepravděpodobné, aby člověk, který jede z Česka, neznal nějaké základní věci, ať už o Egyptě, nebo o Izraeli nebo jakékoli jiné zemi. Když pojede člověk, který neví jak a co, tak pojede určitě s někým, kdo bude vědět.

Takže je to pro turisty jako přívětivá oblast?

Určitě ano, teď momentálně je to samozřejmě velice komplikované, ale jinak ano, Egypt je velice přívětivá oblast a Izrael je nesmírně zajímavá země, která nahrává hodně individuální turistice, která v Egyptě je trošku složitější. Ale jestli si člověk netroufá na to se tam pohybovat sám, ne z bezpečnostní důvodů, ale spíš z organizační důvodů, tak vždycky najde nějakou cestovku tady nebo tam, která mu pomůže.

A jak jste na tom momentálně vy sám s cestováním mimo práci? Dovolené v zahraničí nebo tak, stíháte to nebo máte na to chuť?

Mám na to chuť, pořád cestování považuji za jeden z nejdůležitějších způsobů sebevzdělávání a poznávání. To si myslím, že je klíčová věc. Teď jsem se vrátil z poměrně velkého hezkého výletu z Jihoafrické republiky, kde jsme se potápěli a cestovali, a bylo to skvělé. Zase jsem se dozvěděl hodně věcí o zemi, o které člověk hodně slýchal, ale nemá na ní úplně moc názor. Tak jsem rád, že jsem tam mohl být. Jediný drobný problém, jediná drobná překážka mému cestování je to samé, co má každý. Je to čas a jsou to peníze.

Na závěr, vy máte v popisu dnešní přednášky, že se posluchač dozví, co dostala Kleopatra od svého manžela…

Já vám to prozradím. Když Marcus Antonius, tehdy jako jeden z dvou hlavních vládců, respektive oni byli tři, ale tehdy už vládli Římské říše jenom on a Octavian. Poté, co se pomstil a zničil tu koalici, která zavraždila generála Césara, přesídlil do Alexandrie. Tam to nějak zajiskřilo s tehdejší první dámou Egypta Kleopatrou a měli se vzít. A Marcus Antonius to, že z tehdejší provincie Judea, což bylo Izraelské království, nechal vykousnout oblast Gazy a tu Gazu věnoval Egyptu. Takže do věna dostala Gazu. To nevydrželo dlouho, protože do tří let se Octavian rozhodl, že chce vládnout té říši sám a oba dva nakonec donutil k sebevraždě a Gaza se vrátila nazpátek do Judeje. To ale nic nemění na tom, že Gaza byla jednou překrásným důkazem velké lásky mezi Římem a mezi Egyptem.