Studium v zahraničí mě naučilo posouvat vlastní hranice, říká Anna

Anna Rytířová studuje již druhým rokem mezinárodní bakalářský obor psychologie na Universiteit Leiden v Nizozemsku. Podělila se o to, co jí studium v zahraničí dalo a vzalo, co pro ni byl největší šok i o rozdíly mezi studiem v Čechách a v zahraničí.

Bylo vždy tvým snem studovat v zahraničí?

Ano, rozhodně! Myslím, že u mě ta myšlenka vznikla už na základní škole, takže prakticky hned, jak jsem si vůbec dokázala něco takového představit. Vždycky mě lákalo odstěhovat se do zahraničí a studovat tam na univerzitě, hodně jsem si tu představu idealizovala.

V Leidenu žiješ již od počátku studia, tudíž skoro dva roky. Jak dlouho ti trvalo zvyknout si, aklimatizovat se?

První půlrok byl dost náročný. Zvykala jsem si na školu, život tady, do toho jsem tu ještě neměla takovou oporu v lidech a typicky holandské počasí tomu upřímně taky ze začátku moc nepřidalo. Byla jsem přehlcená vším, co se kolem mě dělo a navíc jsem na sebe kladla velký tlak, aby se mi dařilo co nejlépe, protože tohle je přece můj sen. No, první měsíce pocitově opravdu nebyl. Jakmile jsem se ale uklidnila já i počasí, všechno jako by se pomalu začalo obracet v můj prospěch.

Co ti nejvíc pomohlo tuhle fázi překonat?

Vytvořila jsem si nějakou rutinu, stylem pokus omyl jsem zjistila, co funguje a co naopak ne. A časem jsem si tu samozřejmě taky našla lidi, na které se můžu spolehnout. Pokud se máte o koho opřít, jde už všechno lépe.

Když už mluvíme o zvyku, zažila jsi v Nizozemsku nějaký vyloženě kulturní šok?

Hned několik! Tady třeba všude jezdí na kole, na což jsem si tedy zvykla velmi rychle, ale některé věci mě vyloženě zarazily. Holanďané mají třeba dost specifické stravovací návyky. Proslulá tradiční snídaně je toust s trochou másla a hagelslag, což je taková čokoládová posypka, pro nás spíš cukrářské zdobení než vydatná snídaně. Oběd je pak klasicky jen toust s plátkem sýra, za hlavní jídlo dne tu považují až večeři a i tak jsou to často třeba jen nedochucené šťouchané brambory s vinnou klobásou. Tradiční kuchyně je převážně smažená, protože v Nizozemsku musí být jídlo hlavně rychlé. Ale zažila jsem i velmi pozitivní kulturní šoky, například tu hodně dbají na rovnováhu mezi profesním a osobním životem. Nestává se, že bych dostávala emaily od vyučujících mimo pracovní hodiny. Také se tu striktně dodržují termíny – když se řekne, že se něco udělá do určitého data, tak to skutečně platí.

V čem se třeba Holanďané liší od Čechů povahově?

Hodně tu převládá taková filozofie „nevyčnívání“ a taky jsou Holanďané často dost přímočaří, dá se říct, že někdy jsou až krutě upřímní. Ale není to tak, že by byli nevychovaní, oni prostě jen neradi chodí kolem horké kaše.

Co považuješ na studiu a životě v jiné než rodné zemi za nejtěžší?

Asi to, že nemluvím plynně holandsky, funguji jen s opravdu základní znalostí a s ještě základnější výslovností. Tady v Jižním Holandsku sice opravdu každý mluví anglicky, takže v běžném životě to není problém, spíš v tom profesním. Je to určitě něco, na čem musím ještě hodně zapracovat. Bytová krize v Nizozemí je taky velká překážka. Život je tu obecně finančně náročný, ale s bydlením je to nejtěžší. Většina studentů má problém vůbec nějaké najít, natož v nějaké přijatelné cenové relaci. Já jsem první rok taky nebyla zdaleka tak spokojená, jako jsem dnes. Všechno je to o kontaktech, vytrvalosti a aspoň troše štěstí navrch.

Hodně studentů, nejen ti, kteří studují v jiné zemi, popisuje, že během studia vysoké školy mají vlastně dva domovy a po obou se jim stýská, když je musí opouštět. Je to i tvoje zkušenost?

Taky to tak mám. Jak už jsem řekla, prvních pár měsíců bylo náročných, a proto jsem měla taky tendenci „utíkat“ domů a hodně se mi stýskalo. Jakmile jsem se tu ale lépe zabydlela a začala si tu od základu budovat nový život, stal se pro mě z Leidenu opravdu druhý domov. Teď žiju v takovém zvláštním „mezi“. Tady jsem pořád cizinka, ale ve svém rodném městě už si taky nepřipadám stejně. Když člověk odjede, má pocit, že se doma bez něj zastavil čas. Ale tak to samozřejmě není, doma život plyne dál beze mě, věci se mění a já se mezitím měním tady. Když přijedu domů, cítím se trošku jako bych navštěvovala muzeum svého mladšího já. I tak se domů ale vracím ráda. Rodina i přátelé mi opravdu moc chybí a jsem neskutečně vděčná za tu neskutečnou podporu, které se mi od nich dostává. Hodně jsem se před odletem bála, že se jeden druhému odcizíme, ale opak je pravdou. S těmi správnými lidmi na vzdálenosti nezáleží.

Chtěla jsi vždy právě do Nizozemska nebo byla tvá první volba nějaká jiná země?

Možnost studovat v Nizozemsku přišla vlastně úplně náhodou, určitě to nebyla moje první volba. Už odmala jsem snila o tom, že půjdu studovat do Kanady, konkrétně do Toronta. Věnovala jsem tomuto snu většinu svého času a úsilí během šesti let studia na gymnáziu. Každý můj krok v mojí hlavě směřoval k tomu, že jednou budu studovat na University of Toronto. Samotný přijímací proces, všechny přihlášky, eseje, převádění známek a papírování mi pak zabralo skoro rok. Studium tam je ale extrémně finančně náročné a já bohužel nedostala svoje vysněné plné stipendium, které by mi umožnilo toho snu dosáhnout.

Když jsi tedy musela začít zvažovat jiné možnosti, co tě zaujalo zrovna na Nizozemsku?

Ačkoliv jsem se opravdu upnula jen na Toronto, chtěla jsem mít i nějaký záložní plán. Lákala mě Skandinávie, ale tam nenabízeli psychologický obor plně v angličtině. Touhle cestou jsem se ale po dlouhém hledání dostala k holandským univerzitám, které nabízí jedny z nejlepších psychologických programů v Evropě. Stal se z toho tak můj plán B. Ne že by byl jednodušší, celý proces taky zabral měsíce příprav, motivační dopisy, přijímací zkoušky a roli hrál i můj životopis a prospěch. Nakonec se to ale všechno vyplatilo.

Proč sis nakonec vybrala město Leiden?

V Nizozemsku si můžete podat přihlášky jen na dva výběrové obory najednou. Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla pro Universiteit Leiden a Rijksuniversiteit Groningen na severu země. Když jsem dostala výsledky přijímaček a dozvěděla jsem se, že jsem se dostala na obě univerzity, čekalo mě těžké rozhodování. Vzala jsem v potaz úplně všechno, přes strukturu programu, předměty, specializace a navazující magisterské obory po samotné město, náklady, studentský život…Nakonec vyhrál Leiden, a to nejen kvůli prestiži univerzity a samotného oboru, ale i díky regionu a blízkosti dalších známých měst, což nabízí více příležitostí.

V jedné z předchozích odpovědí jsi zmiňovala finanční náročnost života v Nizozemí. Nabízí tvá univerzita nějakou možnost finanční podpory pro zahraniční studenty?

Univerzita nabízí pár stipendií převážně pro magisterské obory a především pro studenty ze zemí mimo Evropskou unii. V rámci EU je totiž školné pro zahraniční studenty stejné jako pro místní, tudíž poměrně dostupné. Mnohem větší finanční zátěž představují životní náklady. Pokud si ale jako student najdete brigádu, od určitého počtu odpracovaných hodin měsíčně si můžete zažádat o speciální vládní grant, se kterým už se dá vyjít mnohem lépe. Pokud je ale studium samotné časově náročné, což je případ většiny výběrových oborů, je dost těžké to časově skloubit. Proto je podle mě velmi důležité všechno dobře naplánovat, zhodnotit vlastní prostředky a možnosti a udělat si přesný rozpočet. Dále existuje možnost stipendií od různých českých nadací, tam už ale hodně záleží, jak moc dokážete mezi ostatními studenty vyniknout.

Co ti studium mimo Česko přineslo?

Řekla bych, že úplně jiný pohled na svět i na sebe samu. Naučila jsem se, že s odhodláním a tvrdou prací se dá dojít daleko, překážky jsou od toho, aby se překonávaly a svět je plný příležitostí, pokud jim člověk jde trochu naproti. Někdy je to sice velká dřina a spousta nejistoty, ale rozhodně to stojí za to. Naučila jsem se posouvat vlastní hranice, být otevřená možnostem, na které bych dřív sama ani nepomyslela a neupínat se jen na jednu předurčenou cestu, tudíž být flexibilní a umět se přizpůsobit okolnostem. Po akademické stránce mi to přineslo úplně jiný pohled na některé problémy, otevřenou mysl a spoustu disciplíny. Také musím denně fungovat ve třech jazycích, což mi občas dost zamotá hlavu, hlavně když musím mezi jazyky přepínat. Pohybuji se tu převážně v mezinárodní komunitě, takže jsem získala velký nadhled i co se týče jiných kultur a přístupů k práci. Univerzita v Leidenu je navíc jedna z předních v evropském výzkumu, kladou tu na něj opravdu velký důraz.

Věnuješ se už ty sama výzkumu?

Ano, jsem studentkou univerzitní Honours College, což je výběrový program, do kterého se přijímají studenti na základě prospěchu a motivace a který nabízí interdisciplinární vzdělání zaměřené na inovativní řešení společenských výzev.

Jakého konkrétního odvětví se tvůj výzkum týká?

Jednak jsem v rámci Honours College měla možnost spoluvést výzkum zaměřený na výživu studentů na naší fakultě a dopad stravování na jejich duševní zdraví. Do našeho výzkumu se zapojilo přes sto studentů spolu s profesory a členy fakultní rady. Po detailní analýze dat jsme výsledky prezentovaly na panelové diskusi, která měla skvělý ohlas jak u studentů, tak u vedení fakulty. Aktuálně s fakultní radou pracujeme na intervenci, která bude naše poznatky reflektovat. Naším cílem je pomoct studentům překonávat překážky, které je dělí od nutričně vyvážené stravy, která může výrazně podpořit jejich akademické výkony. Nedávno jsem také začala svoji první velkou stáž pro LBI Research, výzkumný tým zaměřující se na metabolickou psychiatrii. Je to pro mě obrovská příležitost, ale taky veliká výzva. Neskutečně mě ale naplňuje možnost zapojit se do výzkumu, který může mít přímý vliv na lidi trpící například psychickými problémy nebo některými neuro-vývojovými poruchami.

Co všechno konkrétně obnáší studium psychologie na tvé univerzitě – jak dlouho musíš studovat, jaké jsou podmínky úspěšného ukončení studia a tak dále?

Bakalářský obor je na tři roky. Pro psychologii je každý akademický rok rozdělený na čtyři bloky po sedmi týdnech, osmý týden jsou zkoušky. Nejedeme tedy na semestry a na rozdíl od českého systému máme čtyři zkoušková období ročně. Je to docela zápřah, mezi koncem bloku a zkouškami máme maximálně víkend, tudíž je opravdu nutné učit se průběžně. Jakmile začnete zaostávat, špatně se to dohání. Během tří let musíme splnit předepsaný počet kreditů, povinné předměty, volitelné předměty a specializační předměty, které jsou mnohem obsáhlejší a náročnější než ty ostatní. Specializace taky fungují jako prerekvizita pro navazující magisterské obory, je proto důležité si všechno dobře naplánovat. Studium je stejně jako v Česku zakončeno bakalářskou prací.

Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi studiem psychologie v Česku a v zahraničí?

S českým vysokoškolským systémem ani studiem psychologie nemám vlastní zkušenost, takže se mi to špatně soudí. Z toho, co vím, bych ale řekla, že největší rozdíl spočívá v přístupu k výuce, výzkumu a filozofickému kontextu oboru. V Česku je psychologie často součástí filozofických fakult, studium má silnější teoretický základ a zaměřuje se více na filozofické otázky o lidské mysli, etiku a základní psychologické teorie. Výzkum a statistika jsou sice součástí studia, ale nejsou tak intenzivní jako v zahraničí. Naopak v zemích jako Nizozemsko je psychologie často součástí samostatných vědeckých fakult, kde je důraz kladen právě hlavně na výzkum, metodologii a statistiku. Studenti jsou už od začátku zapojeni do výzkumných projektů a absolvují kurzy zaměřené na vědecké metody a analýzu dat. Tento přístup podporuje větší propojení s ostatními vědeckými disciplínami a konkrétními aplikacemi psychologie jako je neurověda, kognitivní vědy nebo psychologie v kontextu moderních technologií. Rovněž poskytuje studentům širší možnosti pro interdisciplinární spolupráci a aplikaci psychologie v různých oblastech jako je duševní zdraví, vzdělávání nebo také umělá inteligence a neurotechnologie.

Jak to je s uplatněním v Česku, když vystuduješ psychologii v zahraničí? Pokud bys tu chtěla začít pracovat v oboru, jaké kroky bys musela podniknout?

Je to rozhodně o něco náročnější, hlavně pokud se jedná o klinickou psychologii, tudíž o atestaci a smlouvu se zdravotní pojišťovnou. V rámci Evropské unie ale existuje systém uznávání odborné kvalifikace, což je velká výhoda. Všechno ale záleží na tom, co přesně chce člověk v rámci oboru vykonávat. Já osobně si třeba plánuji po dokončení magisterského studia splnit akreditovaný psychoterapeutický výcvik. Je to ale hodně individuální.

Co bys poradila mladým lidem, kteří také sní o studiu v cizí zemi?

Ať si za tím snem jdou. Vždycky se můžete vrátit zpátky domů, ale čas vrátit nemůžete. Dnes je tolik příležitostí, hlavně v rámci EU, že je škoda nechat si je proklouznout mezi prsty. A další věc, kterou bych jim doporučila je, ať začnou plánovat brzy. U všech přijímaček na zahraniční univerzity je totiž důležitá hlavně jedna věc – vyniknout. Je dobré mít širokou škálu mimoškolních aktivit, ať je to dobrovolnictví, doučování či sportovní úspěchy. Musíte mít prostě co nabídnout i mimo akademickou sféru. Mně osobně také pomohly kontakty, které jsem navázala během studií na střední škole. Navíc by se ale neměli upínat na jednu možnost, ale mít určitě i záložní plán, jak vím z vlastní zkušenosti. A úplně poslední věc – nevzdávat to, i když to někdy bude opravdu náročné, protože nakonec to opravdu bude stát za to.