Recenze: Písní i slovem. Klus s Kmentou plísní české politiky

Tomáš Klus dává najevo svou angažovanost víc než kdykoli dříve. Název jeho nové desky ČAUČESKU se dá vyložit dvěma způsoby. Je to narážka na notoricky známý pozdrav Andreje Babiše „Čau lidi,“ ale také připodobnění k rumunskému diktátorovi Nicolae Ceaușescovi. Kritické texty, které se skrývají uvnitř, jsou podobně mnohotvárné. Už první pohled napoví, že na premiéru Babišovi nenechal Tomáš Klus nit suchou a právě jeho novým počinem ventiluje mnohaleté naštvání na současné veřejné činitele. A není na to sám.

Od rapových beatů po lidovou notu

Kdo by čekal jednolitý styl písní hraných na akustickou kytaru, kterými Klus dříve okouzloval davy fanynek, zažije šok. Každá písnička zní jinak a album je těžké zařadit do žánrové škatulky. Zatímco jedna má rock 'n' rollový nádech, další se inspiruje lidovou písní, v jiné zní temný rap nebo elektronická hudba. Na moderních tónech se výrazně podepsal Jiří Burian, který stojí mimo jiné za projektem Kapitán Demo. Deska tak zní neuvěřitelně poutavě a po hudební stránce bude bavit a jen tak neomrzí.

Za zmínku stojí píseň Lockdown, která vznikla loni v říjnu. Skrz tu Klus glosoval chaos, který v Česku panoval při druhé vlně epidemie koronaviru. Už při prvních tónech je zřejmá inspirace písní Rozvíjej se poupátko. „Odvolá, co odvolal. Slibuje, co slíbil. Milionkrát dokola. Andy to je břídil,“ zpívá Klus v úvodní pasáži. Zajímavá je kombinace se slokami, které jsou podány jako rap se silným beatem. Takto laděná skladba je na albu ještě jedna. V obou je dost výrazně slyšet umělá úprava hlasu (tzv. autotune), což občas dost značně tahá za uši, když se například v písni Olince táhne skrz celou stopáž.

Osm písní, sedmkrát mluvené slovo

Zpěv a zvuk nástrojů není to jediné, co na albu zní. Tomáš Klus při tvorbě alba spojil síly s investigativním novinářem a spisovatelem Jaroslavem Kmentou. V této synergii vznikl komplet, ve kterém se střídají Klusovy politické písně a Kmentovy glosy. V těch se novinář zaměřil například na budování Palerma v Česku, vlastnictví Mafry, mocenský pakt Zeman-Babiš nebo na nešťastné okamžiky při boji s pandemií.

Kmenta napsal v posledních letech investigativní knihy o Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi, ve kterých se věnoval jejich kauzám. Proto není divu, že se Klus při tvoření desky obrátil právě na něj. Glosy hudební příspěvky vtipně doplňují a shrnují srozumitelně všechno to, co se oběma autorům na politicích nelíbí. Akorát na první pohled počet skladeb budí dojem, že hudby je na desce mnohem víc. Alespoň je však zastoupena většinově.

Rozhořčení nad systémem i víra v lepší zítřky

I když by se tak mohlo zdát, problém Klus nevidí jen ve dvou mužích, ale především v tom, co se společností dělají. Ve folkové písni Nedá se nic dělat autor lamentuje nad rozdělenou společností. Na druhou stranu věří v opětovný vzestup „malého národa plného velkých lidí“ a návrat do doby, kdy nebudou lidé volit populisty. Republiku připodobňuje k chátrajícímu domu, který se vzdálil od idejí jeho „stavitelů“.

Cílem Klusovy politické desky je, aby se lidé zamysleli nad současnou politickou situací a vládou „dirigenta, co tempo drží vražedné“. Anti-Babiš notou, kterou už po léta neúspěšně používá opozice, však voliče hnutí ANO nemá šanci přesvědčit. Na druhou stranu je dobrou zprávou, že zde mohou vznikat písně, které jsou otevřeně zaměřené proti vládnoucím politikům. I přes neduhy, o kterých Klus zpívá, žijeme ve společnosti, kde můžeme svobodně vyjadřovat své názory a politiky ve volbách vyměnit. Tomáš Klus pro Andreje Babiše napsal více písní než pro svou manželku Tamaru. Stálo mu to za to? Uvidíme po podzimních volbách.